honajz2

Já si říkal, že už jsem někdy viděl studentský film s podobným vizuálem... a ono je to stejného režiséra, který natočil sci-fi Breaktime. Ta mi ale přišla přehnaně vizuální, zatímco sem se, skrze hudebně taneční cestu k sebepřijetí, hodí takto výrazně barevný vizuál dokonale. Možná z toho jen až moc čiší ten efekt, ale čert to vem, když to fungovalo. Slabých 5*

Tak působivě zpočátku působící film si tak neskutečně useknutý a díky tomu i slabý závěr nezasloužil... Ale jestli se mi něco líbilo, tak určitě nápad neukázat zřetelně obličej trenéra, protože takhle působil ještě démoničtěji, když pro diváky zůstal spíš jen hlasem. Silné 3*

Nejlepší film Idy Ralevské, které oproti jejím předchozím krátkým filmům nepůsobí tolik jako prvoplánová komedie za každou cenu, ale ke své pointě dojde docela, byť ne zcela nejlíp, ústrojně. Jen škoda, že ona pointa mi přijde dost jasná dopředu (a popravdě by mě spíš překvapilo, kdyby se přešlo do temného pojetí, když je to už od začátku tak výrazně komediální) a když už k ní Karla s Josefem dojdou, působí to poněkud utnutě a míň výrazně než by mohlo. Silné 3*

No, kdyby Psa napadlo si půjčit loďku a na tu pláž doplout, tak si mohl s Robotem vesele žít dál a nemělo by to tu vcelku očekávatelnou závěrečnou katarzi. K té to dospěje s pár mírně vyděračskými scénami, ale ty vynahrazuje kreativita zobrazovaných snů. Jen teda nevím, jak moc se mi to líbilo, když je to milé i poněkud zbytečné zároveň. Určitě se mi líbí, jak chytře to pracuje s mizanscénou, jak to dokáže odvyprávět příběh beze slov a s výraznou filmovou řečí (která se nejvíc projevuje v detailních záběrech a jejich střihové skladbě, když je jich víc za sebou - tvoří prostor tak důkladně, že by ani nebyly potřeba celky) a jak spousta mikropříběhů má pěknou výstavbu. Osmdesátkový soundtrack je taky celkem fajn, ale zní tam až moc manipulativních pianových skladeb, které jsou zbytečně důrazné - ale to už jsem naznačil. A celá ta ústřední zápletka funguje, ale má viditelné vady a úplně si nejsem jistý, jestli je tento příběh o jednom přátelství dostatečně hutný na celovečerák. Ne, že by měl hluchá místa (s přístupem na rozhodnutí postav), ale je dost drobný a příliš průhledný na opravdový emotivnější zážitek. Přesto mu ty čtyři hvězdy nakonec dám, jelikož Marcel měl podobné vady, ale Pes a Robot mi přišlo propracovanější a víc přirozené než chtěné. Tudíž to mé dilema se přikládá na spíš fajn zážitek než na druhou stranu. A muzikál to naštěstí není vůbec, je to hlavně hudební, když už. Slabé 4*

Důchodcovský E.T., který si plyne pomalým tempem a když už by v něm mělo dojít k nějaké akci, místo toho hned skončí. Sice logicky, ale ta náhlost přetrvala. Ale ono to obecně není bůhvíjak dobré - pár vtipných scén se sem tam najde, ale je jich dost málo a vše vážné je zase podané příliš ploše. Přitom celé to téma o nezapomínání na starší (zvlášť, když jsou to naši rodiče/prarodiče) má něco do sebe a je vcelku pěkné, ale jeho scénáristické zpracování má spíš blíž filmu hodícímu se do dopoledního vysílání Primy a filmařsky taky nepřichází s ničím zrovna výrazným. Je prostě průměrný po všech stránkách a tak záleží, jak moc vás osloví téma a zápletka s mimozemšťanem. U mě to na třetí hvězdu vytáhly ty sotva patrné odkazy na další, podobné sci-fi jako Alf nebo Zámotek, který je úplně o tom samém, jen s větším rozpočtem a jiným koncem. Jo, a překvapilo mě, jak staře Ben Kingsley vypadal, ale ono se není čemu divit, když od Sexy bestie uteklo víc jak 20 let... Slabé 3*

Objektivně tvůrci mělo jasno, o co jim šlo a nedá se říct, že by se jim to nepovedlo. Ale mě to dost míjelo a přišlo jako taková typická rádoby-bláznivá komedie, které chybí pořádná kreativita, na kterou si ale vehementně snaží hrát. Možná bych hodnotil jinak, kdybych neviděl dřív Miikeho verzi, která je mnohonásobně šílenější a přesně tak absurdní, jak bych si přál, ale to už teď nezjistím a holt to musím brát tak jak je. Podstatné už jsem vyjádřil, teď budu jen srovnávat obě verze. Nehledě na míru absurdity gagů (ačkoli je to absurdita a "absurdita"), Miikeho pojetí ústřední rodinky mi bylo mnohem sympatičtější, zatímco tady mi přišla hlavně přehnaně hysterická a otravná. Sice je fajn, že na Jižní Koreu to je umírněné a nesnaží se zde všechny gagy dojit na sílu, ale pořád jsem se do jejich pojetí žánrové komedie nedokázal dostat. A vždy, když se zamyslím nad tím, čím to je, dospěji jen k tomu, že mi prostě nesedí jejich humor. Skoro stejně to mám i s Hongkongem, ale přitom japonský humor mám docela rád a ten od nich až tak vzdálený není. Ale když to vezmu samo o sobě, bude to tím, že jsem čekal absurditu aspoň vzdáleně podobnou Miikeho verzi a té jsem se vůbec nedočkal. Místo toho přišlo velkolepé finále v podobě severokorejských gangsterů, které to pro mě ani tak neoživilo. Tak snad si z Jižní Koreje najdu něco jiného, co mi sedne, když už se jejich kinematografii chci trochu víc věnovat... Lepší 2*

Tady má někdo hodně rád Solaris... A hlavně tu Soderberghovu verzi, kterou to evokuje opravdu hodně - je zde spousta flashbacků, astronaut uvědomující své chyby v manželském vztahu, hraje tu monumentálnost navozující hudba, skončí to "velkou vesmírnou pravdou" a zážitkem na pokraji života a smrti a hlavním tématem je láska, láska a zase láska. A cítím to z toho o to víc, jelikož jsem Soderberghův Solaris nedávno viděl znova. Otázka tedy zní, jak se s tím popasovat, když je to Solaris "obohacené" o obřího mluvícího pavouka-rádce. Asi největší problém mám s tím, co z toho nakonec vyleze. Stejně jako onen Solaris to nabízí spoustu možností pro hutné a skutečně rozsáhlé filozofování o životě (což dělá Tarkovského verze), ale upne se to jen na tu lásku a mezitím se to jen tváří jako hluboký filozofický art, ale ve skutečnosti posloucháme jen variace té samé myšlenky pořád dokola. Ono si to samo brání v hlubším přesahu tím, že zde jsou všechny postavy dost ploché a mimo ten pokažený vztah a z něj plynoucí depresi z osamělosti se nejde. A přitom by tak krásně šlo rozehrát smrt Procházkova otce, která je tu ale unyle nahozená a v takovém celku k ničemu, že by se klidně dala vystřihnout a nic by se nestalo. Spolu s tím mě ale mile překvapuje, že po konci poslední velké éry space oper (tedy roky 2009-2015) ještě existují její zárodky a už z principu mě vždy potěší, že stále jsou, stále vznikají, i když mají menší ambice než se snaží předvést. Ten nápad s pavoukem je sice bizarní, ale já bizarní "infantilnosti" rád a jestli to dokáže brát dost lidí vážně, říkám si, že moje náměty na povídky by možná stály za rozepsání. No vida, i já jsem si v tom našel něco osobního, nádherné. Škoda, že je to tak povrchní... ale dál. Husté je i navozování českého prostředí skrze ryze česká jména lidí i vesmírné lodě, včetně zabroušení do naší komunistické historie (!), jen jsem to celou dobu nedokázal brát vážně, když tam údajně rodilí Češi mluví pořád anglicky a ani svá příjmení neumí správně vyslovit. Jen Hanuše, bo je to jednoduché i pro Američany. Ale všechny ty znaky češství jsou zde k smíchu a sice by se nad tím dalo mávnout rukou, ale mě to střídavě rozesmívalo a iritovalo. Ale tak to mám vždycky, když už se film odehrává v jiném státě, tak bych byl rád, aby se mluvilo jeho jazykem, pokud to teda není film pro děcka. Jinak ale pěkný vizuál, skvěle promyšlené kompozice záběrů (i když ty flashbacky se zaoblenými hranami mě docela štvaly, ale chápu je), poutavá atmosféra (která by byla ještě poutavější kdyby to bylo skutečně filozofické) a překvapivě umírněný Sandler, který zde funguje stejně jako tendence obsadit Raje z Teorie velkého třesku. Vlastně je to film celkem roztomilý a Hanuš je sám o sobě super, jen si hraje na víc než je a přináší míň, než by bylo potřeba. Vylezl z toho teda pseudo-art, kterého mi ale je líto - a z lítosti mu tu třetí hvězdu vrazím. Za to a za pavouka. I když tam možná ani nebyl. Slabé 3*

Nosný a silný námět zničila Leeova fascinace hollywoodskými dramaty. Já jsem už od něj jako děcko viděl Hulka, ale jednak si z něj moc nepamatuji a taky si myslím, že zrovna tohle není ten film, podle kterého by se dala dostatečně posoudit jeho filmografie. Z Tlačit rukama ale ano a je až fascinující, jak moc je už ve svém debutu ovlivněný hollywoodskou kinematografií a jak moc se jí chce přiblížit. Odpozoroval si ji pěkně - je zde přesně načasované, kdy má přijít drobný odlehčující vtípek, kdy zase vážný zvrat, nebo smutná scéna, nebo napínavá dramatická akce... V tomhle je Ang Lee dost důkladný a krásně by se na to dala aplikovat čtyřaktová metoda Kristin Thompsonové, ale bohužel si s touto fascinací vzal nejen zkratkovitou "psychologii" postav, ale také patetičnost. A tak celá ústřední zápletka sice není úplně předvídatelná a ani bez přirozeně funkčních scén, ale i tak je její manipulování s divákem až moc znatelné a nekompenzuje to složitějšími charaktery postav, jelikož je tu u každého jasné, jak se jeho vztah k ostatním časem promění. Nehledě na to, že se změna stane bez hlubšího opodstatnění a samotné finále není moc propojené. A děcka nebo ex-maoistická kamarádka jsou jen do počtu. Pak je tu taky pár zajímavých postřehů ze života cizinců v USA, kteří opustili svoji zemi a s novou se stále nemohou vypořádat, ale i přes tento fakt mi Tlačit rukama přišlo jako typické hollywoodské drama, které sice není hollywoodské a ani s větším rozpočtem, ale pocity z něj mám úplně stejné jak kdyby bylo. A jelikož tyhle pocity u mě často nevyjdou na výš než průměr, budu to taky jako průměr brát. Sice s pár pěknými scénami a pak několika zvláštními (třeba ta v restauraci, kdy se z toho na chvíli stane superhrdinský film), ale tento typ filmů prostě není ten, co by mě dokázal výrazněji zasáhnout. 3*

Takoví australští Knoflíkáři, kteří jsou sice jen o sexuálních úchylkách, ale trpí naprosto stejnými problémy jako Zelenkův film. Zážitek z obou filmů tvoří jen jedna povídka (tady Monica a Sam, která je geniálně vypointovaná), zatímco ty ostatní mají slibný náběh, který se ale vytratí v mdlých zakončeních a když už se to má nějak propojit, je to ještě víc nijaké než předešlé pointy. Mimo Monicu a Sama i u ostatních párů nějaké fóry fungují, třeba u Dana a Evie to je Danovo neustále zneužívání hereckých schopností a u Richarda a Roweny zase Roweniny výmluvy, kterými se snaží obhájit, že Richarda deptá, ale tam už to trošku překročilo moji hranici snesitelnosti a popravdě jsem doufal, že jestli tu někdo umře, tak to bude Rowena. Celkově mám ale průměrné dojmy, jelikož jsem se nedočkal ani pořádného vypointování, ani silnějšího rozboru tématu lidských úchylek. A popravdě i jejich výběr mi přišel poněkud okoukaný, vzhledem k tomu, jak moc bezbřehé jsou a kolik jich existuje. 3*

Velkofilm poetiky každodennosti. Věci se dějí. Nějak, těžko říct jak, ale hlavní poznání jejich návaznosti je v nepředvídatelnosti. Je to určitý mechanismus fungování našeho světa, který těžko ovlivníme - a platí to jak pro dobré události, tak ty špatné. Na tu z druhé kategorie zde čeká filmový štáb v jedné zapadlé íránské vesničce, jenže věci se nedějí tak, jak chtějí. Toto je vlastně jediné, co zde tvoří nějaký narativ a jelikož je to film silně poetický, začne být časem jasné, že není tím primárním. Ono se zde vlastně vůbec "nic neděje", určité posuny se dějí po strašně dlouhé době a spousta scén se často opakuje (třeba jízda na kopec kvůli lepšímu signálu). V čem teda tkví mé nadšení? Ve všem, co se děje mezitím - a to je vlastně celý film. Už od začátku film dává najevo, že některé postavy, které nejsou důležité, zde sice uslyšíme, ale neuvidíme. Ze štábu vyčnívá (a stává se tak hlavní postavou) jen režisér Behzad, zatímco zbytek týmu je vidět jen v jedné scéně a to v tak velkém celku, že se sotva dají identifikovat. Mají stejný cíl, ale podstatný je jen Behzad. Ten chodí po vesnici, domlouvá se s vedením, shání informace o zdravotním stavu nejstarší a těžce nemocné občanky vesnice a stejně jako zbytek štábu čeká na její smrt, jelikož chce zdokumentovat ceremoniál jejího pohřbu. Jenže smrt nepřichází a tak stále chodí po vesnici, povídá si s vesničany, shání mléko, holí se, pije kafe, na kopci hledá signál, kouká na želvu... a přitom si něco uvědomuje. Celé je to spirituální metafyzická cesta za pochopením smyslu života, stejně tak i polemika o životu a smrti, životě a "životě", různorodosti životních událostí každého jednotlivce a jejich nepatrná propojení a celé je to zabalené do skryté a nenásilné fascinace tím, že život obecně takhle funguje. Takový film jsem chtěl vidět celý život, jen jsem nevěřil, že v takové podobě existuje, ale je a já jsem z něj naprosto nadšený. Je to dost podobné filmům V bílém městě nebo Lisabonský příběh, kde ústřední postava zažívá něco podobného pouhými návštěvami různých míst, ale Vítr nás odvane v tomhle zachází nejdál, jelikož jeho filozofický rámec je sice prostý, ale neuvěřitelně hluboký. Vlastně je to takový dlouhý dodatek, kde cesta do zemětřesením postižené oblasti přinese, skrze setkání s přeživšími vesničany, nečekaný pohled na situaci. Vítr nás odvane nás zavádí také do vesnického prostředí, kde se věci ději vlastním tempem a obyvatelé v něm život berou jak jde, ale nepřemýšlí nad tím, zatímco Behzad nad tím začne přemýšlet, jelikož zde tráví nějaký čas a chce prostředí, ve kterém je, přijít na kloub. Popostrčí ho všichni a všechno, aniž by si to kdokoli uvědomil. A Behzad postupně začíná chápat tajemství života, takže z ne zrovna příjemného cynika odsud odjíždí s úsměvem na tváří a pár rychlými fotkami, které si nechá na památku z místa, kde mu vše došlo. Teď to možná zní jak ezoterický film, ale není tomu tak, dokonce zde ani není nic náboženského, jen je to meditace z místa a situace, kde je spousta času na přemýšlení. I ty časté cesty na kopec mají svůj smysl, jelikož při nich Behzad zažije vždy něco jiného, co se opět může zdát zbytečným, ale vše dává podněty k přemýšlení - Behzadovi i divákovi. Třeba scéna se želvou je v tom docela jasná - Behzad ji pozoruje, přičemž je vidět, že už není nejmladší a má dokonce lehce prasklý krunýř, ale žije dál. Behzad ji pak převrátí na záda a odjede, ale želva se pak sama vrátí na nohy a jde dál. O nějakou dobu později pak na stejném místě pozoruje hovnivála, ale nechává ho být, protože teď nemá smysl mu jakkoli ubližovat. V čemž je hned další vrstva o plynutí zvířecího života, který je jednoduší na uchopení, když si ho zvířata víc neuvědomují, ale jeho mechanismy jsou dost podobné lidským, jen mají (pro nás) jasnější pravidla i provázanost. Geniální je i symbol nalezené lidské stehenní kosti, kterou Behzad dostane a v autě ji vozí u volantu jako určitý "talisman", symbol smrtelnosti, díky které si připomíná, proč zde je, ale na konci ji vezme a hodí do řeky. Přichází s tím další vrstva - smrt přijde pro každého, je to konec a co je po ní nikdo neví, ale proč si neustále připomínat smrtelnost a psychicky se deptat "přípravou" na ní, když ještě žijeme a zatím k ní nemáme blízko jako ta stará žena. I jednotlivá setkání s obyvateli, nakolik se rozhovor majitelky kavárny s manželem nebo potkání dojičky pracující ve sklepě může zdát o ničem, má své kouzlo, jelikož vše pak krásně zapadá do celkové mozaiky lidských osudů. Je to jedna vesnice, ve které žijí různorodí lidé, ale málokterý film umí ukázat poetiku různorodosti osudů tak působivě. Veškerá recitovaná poezie je pak spíš trošku navíc, jako určité zjednodušení, ale rozhodně mi nevadila. Fascinace životem jako takovým se projevuje i v samotné krajině, která je, jako v mnoha Kiarostamiho filmech dominantní a jakoby sama říkala, že bez ní by se neděly tyto osudy a neexistovali tito lidé. Je až neuvěřitelné, jaký to má rozsah a jak to skrze dominantní celky, ve kterých je podstatné naprosto vše, co je v záběru vidět a hru se zvukem se zdrojem v rámu nebo mimo rám umí působit, když se na to divák dokáže naladit. Propracovanost jednotlivých záběrů je zde opravdu neuvěřitelná. Já jsem dostal nejen skvělý filmový zážitek, ale jeden z největších životních filmových zážitků. O to víc jsem rád, že jsem si zrovna Vítr nás odvane nechal na samý konec Kiarostamiho tvorby, jelikož je to jeho opus magnum a teď už mi je naprosto jasné, proč po něm nedokázal natočit nic takového jako předtím. Je to jeden z nejkrásnějších filmů, jaký jsem kdy viděl a kdybych je měl řadit, byl by určitě mezi třemi nejlepšími. A to samé platí i o závěrečné scéně, která se, opět, může zdát, jako že je úplně o ničem, ale vše, co se v ní děje, tak krásně podtrhuje předchozí dění, že z toho mám jen obrovskou radost. Je to působivá, velká tečka za jeho předchozími filmy, která se vrací k tématům některých z nich a dává jim definitivní rozuzlení, shrnující pointu, která ve mě zůstane ještě dlouho po odjezdu posledního auta. 5*