TroiMae

70%? Film je skvělej jako vždy, dává pěknej návod jak recyklovat hračky :) (tedy dobrý i špatný způsob) a dobře uzavírá celou sérii. Ale potřetí už se z toho přecejen stává seriál, který moc nového nenabízí. Ale jsem rád, že kromě klaunů, se teď můžu bát i panenek nemluvňat - tahle hororová příměs je opravdu příjemný spestřením. Jinak je skvělý, že v dnešní době si můžu zaplatit a dívat se v kině, jak si někdo hraje za mě (a 3D :) Už vím, co s nadbytečnou tortilou, panenku jdu zavřít do mrazáku, ale zlý doktor Čunče zůstává na svém čestném místě u dveří.

50%

70%

Přecejen se těším na snad dospělejší díly – jestliže první díl je dětským filmem, tenhle je „puberťátským“? Moc mi neučaroval a nerozumím mu, stejně jako druhému dílu – nechápu to, co se na plátně ne/děje a jaký smysl to celé má. Líbí se mi fantazie a magičnost světa, ale příběh je tak rozředěný, že mě nudí. A nepomůže tomu ani pro mě tak nějak podivná ne/logika celého světa – nemyslím magii, ale snad jakousi divnou primitivní etiku, kdy je např. možné SPOILER :) nechat „popravit“ nevinného hipogryfa a pak ho ředitel nechá dětmi potajmu osvobodit. Stejně tak se mi ztrácí rozlišení toho, co je pro děti skutečně nebezpečné – Harryho každý školní rok varují, že tentokrát by jet neměl, neb ho zabijí, děti jsou vždy ve škole v nebezpečí a na ochranu je pozván někdo, kdo je pro ně ještě nebezpečnější… Potřeboval bych nějaké znamení, kdy se mám opravdu bát.

Akorát až teď jsem pochopil, proč tak dlouho v TV nedávali poslední řadu seriálu - taky bych byl radši, kdyby ji nikdy nenatočili.

Mám raději Little Britain USA. U první série se zdá, že stačí vidět pilotní nultý díl a vše ostatní se pak už jen opakuje, jen občas se objeví něco zajímavého. To druhá série se rozjede hned od prvního dílu (a nevadí ani lesbická marmeláda :)

70%

50% Halloweenské cukrátko ke kterému si člověk musí dodat 50% atmosféry (sledovat v TV v noci nejlépe na Halloween) a pak neuškodí. I na mě to působilo jako „speciální čarodějnický díl“ Simpsonových. Nejlepší je jen poslední příběh (respektive chronologicky první) a epilog. Jenže ten si člověk zase tak neužije bez předchozí předehry, protože jen pak si můžete konečně vychutnat, jak do sebe všechno zapadá (jako čerstvě ukousnuté lízátko do vaší hrudi). Nicméně přesto si tvůrci mohli i v té poslední sekvenci ušetřit to, že pumpkinheadovi sundali masku – to se nedělá a doufám, že je za to dostane!

Konference: Zatímco homosexualita je „nepřirozeným hříchem a protivením se boží vůli“, změna pohlaví u „transsexuálů“ je jen využitím přirozeného potenciálu v božím řádu, „jako když z mouky upečete chleba“. Nosit „ženské šaty“, aniž by muž podstoupil operaci podle islámského práva v Íránu, ale možné není, neboť to „narušuje sociální řád“. ||| Příběh 1: Dvacetiletý mladík očekává, že operace a úřední změna pohlaví mu umožní společný život s jeho partnerem. Musí se ale vyrovnávat také s novou genderovou rolí, která ho čeká ve výrazně genderově hierarchizované společnosti jakou je islámský Írán (obléknout tradiční šat muslimských žen a „bez šátku nejít ani otevřít přední dveře“). Otázkou je, nakolik je změna pohlaví jeho přáním a nakolik přáním jeho partnera, který pak nebude muset čelit homofobním útokům, když jdou jako dva muži spolu po ulici, a svého přítele k tomuto rozhodnutí tlačí. (V Íránu není možné beztrestně nosit jiné oblečení, než je předepsané pro dané pohlaví. Pokud chcete ženský oděv, musíte se úředně stát ženou, což bezpodmínečně vyžaduje operaci pohlaví.) |||Příběh 2: 24letá Vida po operaci pomáhá na klinice ostatním v podobné situaci. Vysvětluje to, co nám jinak na první pohled může připadat paradoxní – že se v tradičním zahalujícím šatu islámských žen v Íránu může cítit na ulici daleko svobodnější. Takto se totiž na ulici může pohybovat bez obtěžování, zatčení (mravnostní) policí (i samozvanou) a následného ponižování za „neislámské chování“. |||Příběh 3 (24 let): Příběh ilustrující to, že změna pohlaví oproti homosexualitě neznamená přijetí okolím a rodinou, ale spíš naopak. Rodiče jsou odhodlaní zavřít své dítě doma, nebo mu vážně vyhrožovat smrtí, respektive ho žádat, aby se vrátil/a domů, že ho/ji zabijí. Vypráví příhodu se svým otcem: „Začal být velmi milý. Prostřel stůl a pozval mě na snídani. Na stole bylo vše. Prý mu chybím, ať se s ním přijdu nasnídat. Byla jsem dojatá… Do mého čaje dal jed na krysy… Pak jsme se hádali, kdo ze kterého šálku bude pít.“ SPOILER: Po operaci je spokojená a šťastná. Na život si vydělává takzvaným „dočasným manželstvím“, které zde islám dovoluje a znamená to, že se v podstatě prodává. Bez ženských reprodukčních orgánů a tedy hrozby těhotenství může uzavírat nový „sňatek“ každou hodinu. „Prodáváme svoje těla pro peníze, ne svoje duše“, říká a pokračuje: „Zabila jsem lásku v sobě. Nikdy se nezamiluji. Když rodiče v sobě mohou zabít lásku ke svému dítěti. Modlí se za mě, abych brzy zemřela. Kdybych věděla, že se ke mně rodina zachová takto, nikdy bych to neudělala.“ V tu chvíli už se rozpláče… |||Příběh 4: Neuvažovala by o operaci na ženské pohlaví, kdyby nežila v Íránu. Chce operovat proto, „aby dosáhla svých práv“. „Ostříhala jsem si vlasy – nevzali mě do práce, že stejně vypadám jako dívka.“ „Snažila jsem se vypadat dostatečně mužně, ale nepomáhalo to.“

Nemám rád ani box, ani americký sen. Přitom film "Million Dollar Baby" mě velmi upoutal. Možná tedy nemám rád ani Sylvestera Stalloneho a jeho scénáře.