dex2man

Kvalitní animace nevyváží protivné postavičky. Od Frosta až po rusko-přízvučnou mutaci Santy Moroze by zasloužili nakopnout do příslušných pixelů s přistáním na severním pólu bez zpáteční letenky. Jediný originální a zábavný “Večerníček“ to sám nezachrání, ani kdyby se rozkrájel. Asi už jsem si za poslední léta moc zvykl na vysoký standard dvojsmyslného humoru, který pobaví dospělé i potomky rovným dílem a nejsem ochotný se v roce 2013 vracet na počátek infantilních taškařic. Ale Dreamworks si za to můžou sami, neměli s tím tenkrát začínat…

Zábavná show plná ostřejších vtípků, přesně jak jsem od MacFarlanea očekával. Po té hod'ce a půl pochlebování celebritám na červeném koberci mi přišel odrzlý "We Saw Your Boobs" song velmi vhod a tak to pokračovalo celý večer- v každém výstupu mezi přebíráním cen si MacFarlane neodpustil nějakou jedovatou poznámku na triko někoho z přítomných, jako třeba narážky na věk Clooneyho partnerek apod. Ani předávající se nebránili peprnějšímu humoru. Dvojka Wahlberg s méd'ou Tedem, vyzvídajícím kde budou probíhat pooscarové sexuální orgie (prý u Nicholsona:)) sakra pobavila. Když přičtu fakt, že byla tentokrát celkem snesitelná i  hudební vystoupení (muzikálové Chicago a Bídníci) a že se dočkal ocenění i Tarantino za scénář, tak jsem spokojený a v klidu si počkám, až si v některém z následujících ročníků půjde pro toho za režii. A ještě nesmím zapomenout, že mělo (zejména pánské) publikum co obdivovat..nestárnoucí Jen a Halle Berry byly okouzlující jako obvykle, zatímco Charlize a Anne mě oslnily poprvé, byl jsem překvapený, jak jim slušely ty krátké účesy. BTW:sledován online přenos na Pro 7- na překřikování pánů ze studia českého HBO jsem po minulém roce rezignoval.

Taxikář Bob rád občas vyrazí na lov náhodně nebo ze školní ročenky vybraných studentek a má z toho zábavu k pokuchání. Na už tak chorý mozek mu ovšem leze samota a domácí práce jako drhnutí zakrvácené podlahy nejsou jeho koníčkem, takže se rozhodne pořídit domácího mazlíčka. A bylo by neetické, když už kluka drží nejen přísnou výchovou zkrátka, aby ho nepřiměl ke studiu. Taková znalost anatomie přijde při podřezávání krčních tepen překvapených návštěv nejednou vhod. Dočkáme se i průbežného odkrývání příčin Bobovi sadistické povahy pomocí útržků vzpomínek provázejících jeho noční můry s kořeny v dětství. Je to výborně zahrané (zejména D'Onofrio), s odpovídající atmosférou a rovnováha mezi násilnými scénami a náhledem pod pokličku choré mysli dělá z Chained víc, než jen další tuctovou řezničinu. Prostě u Lynchů nepadlo jablko daleko od stromu.

Když si kvartet kvalitních, osobitých herců užívá natáčení a zcela uvolněně proplouvá zdánlivě banální, leč zajímavou a hlavně zábavnou zápletkou s černohumorným Ritchieovským nádechem, nemám nejmenší důvod si to neužívat bezprostředně s nimi. Sedlo mi to o dva fousy víc než Bruggy.

Ani seberafinovanější plán s vidinou lehkého zisku neproběhne nikdy bez problémů..natož, když je průhledný jak fusekle od Vietnamců, spřádá ho rodinka buranských idiotů co si nevidí ani na špičku nosu a k ruce máte psychopata s odznakem, kterej vám zprzní mladší sestřičku a starou kuřetem z KFCčka. To se pak zákonitě posere všechno.

Ačkoliv Abba není zrovna moje krevní skupina, rád bych nějaký koncert v dobách největší slávy a celosvětové mánie zažil, protože při roztříštěnosti hudební scény a množství stylů je jasné, že už se něco takového nebude nikdy opakovat. Tenhle polodokument mi aspoň vytvořil vzdálenou představu, proč na tom rodiče tak ujížděli:) Mimochodem ABBáci jsou sympaťáci a Agnethin gluteus maximus rozzáří každé vystoupení, umí s ním totiž pracovat stejně dobře jako s hlasivkama.

Ani po druhém zhlédnutí s odstupem zhruba 15ti let jsem téhle ujetosti nějak nepřišel na chuť. Člověk asi musí být při sledování trošku "high" aby si to dostatečně užil. Při vší úctě k Beatles 2* za hudbu, ale tady primárně hodnotíme filmovou stránku...

Bessonovi se nedostává invence a tak okatě vykrádá vlastní 20let staré scénáře. Saldana není Nikita, má pěkné tělo, jakž takž zvládá akční scény, ale na utáhnutí celého filmu nemá ani charizma ani dostatečný rozsah hereckých schopností. Zachránit to mohl Megaton, kdyby uměl vyprávět příběh a přidat něco navíc, což neumí. Jedinou jeho silnou stránkou je opět akce. Zbytek jsou jen šedě napsaná a unyle natočená intermezza. Přes veškeré nedostatky ale Colombiana nějak výrazně nenudí a protože mi aspoň dvě scény (vězení, žraloci) zůstanou chvíli v paměti, troufnu si neobjektivně nadhodnotit.

Carreyho one-man show. Skupinka uřvaných prdících tučňáků vystačí na pobavení dětí do 8let. Bez Jima pro dospělého diváka nekoukatelné, s ním a sníženou hlasitostí lehce nad hranicí stravitelnosti.

RE5 je extrémně přímočará, téměř až bezduchá střílečka, jejíž scénář by se vešel do smsky. Vlastně to ani není film, ale gamesa na plátně, kterou za vás hraje Anderson, což mnoho lidí nezkousne a bude házet opady. Ale od začátku..takže..let's play! V příběhové kampani nenajdeme žádné složitosti- hlavní cíl je přesun z místa A do místa B. Vše se točí jen a jen kolem akce. Ta začne otravnou sekvencí-nejdříve pozpátku a pak v normálním režimu(takže postrádá smysl) navazující tam, kde skončil Afterlife a končí až se závěrečnýma titulkama. Postup ve hře je rozdělen do relativně krátkých levelů, kdy musí Alice vyčistit laboratorně čistý koridor kdesi v útrobách Umbrelly od hordy nemrtvých nebo se přemístit do další lokace. Poté přijde na řadu rozšíření palebného arsenálu nebo souboj s bosem..prostě klasické herní schéma. Ani vedlejší postavy nemají žádný speciální význam, snad jen vyrovnat počty na obou stranách. Akční scény jsou většinou velmi efektní, parádně nasnímané, ale příliš mnoho zpomalovaček je až ke škodě. Samotnou kapitolou je soundtrack-komu nevadí směsice tvrdých elektronických beatů s neidentifikovatelnými industriálními zvuky a pazvuky má vyhráno. Ač to vypadá, že kritizuju, byl jsem s Retribution docela spokojený a to hlavně z důvodu, že jsem po Afterlife od Paula nic jiného nečekal a Mile to masakrování všemožných mutantů sluší pořád stejně. Btw..3D je absolutní průměr a pojetím naprostý opak třeba Prométhea. Prostory jsou ploché a nepůsobí plastickým dojmem. Třetí rozměr je používán zejména u efektů z plátna k divákovi- vyletující nábojnice nebo holografické projekce, které jsou prostě jen "vystrčené" před plátnem a občas tak vše působí dost nepřirozeně, jaksi naroubovaně a chybí hloubka na obě strany.