Charlie84

Je dobré dopředu vědět že - celý film se odehrává v jedné chatrči, počet herců odpovídá faktu, že i chlapík, který se v půl sekundovém záběru houpe na šibenici se jmenovitě dostane do závěrečných titulků a v hlavní bitvě bojuje Bruce, po boku dvou žen a čtyř dětí. POUZE po boku dvou žen a čtyř dětí proti asi šesti rytířům. Jeden z rytířů v průběhu souboje nečekaně změní stranu, takže Bruce vyhraje a stane se králem Skotska, což divák ví už od Statečného srdce, takže se to dá těžko považovat za spoiler. Proč čtyři hvězdy? Protože žádná bitva je někdy lepší než další generická řežba v režii Netflixu (The King) a panoramatické záběry na Skotsko podkreslené tou správnou hudbou by utáhly i dokument o sáňkování. Je to minimalistické, leč nikoli laciné, nízké hodnocení je způsobeno spíše nenaplněnými očekáváními, než kvalitou filmu. Za mě dobrý.

Dost záleží, jak to tvůrci myslí. Jestli je Normal People oxymorón, pak je vše v pořádku. Pokud to ale má být skutečně o NORMÁLNÍM vztahu dvou NORMÁLNÍCH lidí, pak je to mnohem víc hipstr než snesu (a to ponechávám stranou otázku, kolik lidí, kteří praktikují bondydž znáte). Marianne z tradiční dysfunkční milionářské rodiny by ještě šla, ale - SPOILER ALERT - pokud je to 13 dílů o tom, že se chlapík není schopný zeptat (jestli půjde na ples, budou spolu bydlet, budou spolu...ehm cokoli) a pointa třináctého dílu spočívá v tom, že se dopracuje k oné otázce a ona řekne, ehm...ne. Tak to je fakt napřesdržku. Všem zúčastněným. Daisy Edgar-Jones je skvělá, Connel je z nějakého důvodu, který nám není ozřejmněn, neustále totálně mimo, což baví tři díly, ne 13. Od určité chvíle už jen stálá variace na totéž, vývoj minimální, závěr jsem už vyspoileroval. Na druhou stranu to ani není spoiler, protože to fakt není o ničem jiném než o dialozích a je vlastně úplně jedno jak to dopadne. Nebylo to zlé, možná jsem na tohle už prostě starej, ale nenapadá mě, co by mě přimělo pustit případnou druhou řadu. Alibistické 3.

Je nebezpečné s Freudem začínat, protože první čtyři epizody nejsou úplně špatné a technicky Freud taky vypadá dobře. A pak přijde Táltos. Viz wikipedie, ať víte, do čeho jdete. Nevím, zda Freudovi připsat body za první státní převrat v historii provedený pomocí hypnózy. Spíše ne.

Zase jeden z těch realistických filmů, kde se nazí lidé u záchranných člunů rvou ne o to, kdo odletí, ale naopak, kdo hrdinně zůstane. Haha, ale jinak spokojenost, furt něco někde bafá, stříká nebo imploduje...a finální megavorvaň překonal má očekávání v rozsahu i počtu, což pozvedlo celkový dojem na opatrné čtyři.

Tak pro změnu britský Netflix. Když v polovině posledního dílu prohlásí čerstvě objevený hlavní záporák po dvacetiosmi pointách (ne, nepočítal jsem je), že teď to teprve začne být komplikované, nervózně jsem si poposedl. Ono dát každé postavě minipříběh s minipointou, které dohromady vytvoří maxipointu, je docela dobrý způsob, jak udržet divákovu pozornost, ale někdy je příliš prostě příliš. Zvláště, když za vším stojí sexi lesbičky s hackerskou kobkou lásky, ze které to všechno řídí. Cizinec (cizinka?) zabaví, ale na víc nemá. Asi je to tak v pořádku, ale těch seriálů, které se dělají čistě pro zábavu, je v poslední době více než zdrávo. Značně to pozvedává zfetovaný tlouštík se svým lamím přítelem, leč Britský Netflix je stále Netflix. Bohužel.

Mám pocit, že bych měl ty dvě hvězdy nějak obhájit, když se to tady všem tak líbí. Jako asi chápu proč, ale když chcete natočit marný boj obyčejných ruských oligarchů a Bombajské smetánky proti chlapíkům s kalachama, musíte tomu dát buď drajv nebo emoce nebo Paula Greengrasse. Hotel Mumbai na to jde jinak než kupříkladu United 93 (to je ten Greengrass) a nestačí to, nestačí to, nestačí to. 125 minut je absurdní délka. Takovýhle materiál prostě nemůžete natočit jako televizní film na nedělní odpoledne. Resp. můžete, ale za dvě hvězdy. Škoda.

Nový Takeši je cool přesně ve chvílích, kdy více méně imituje Kinnamana z první série. A protože více není vždycky více, kolikrát více Takeši (nechci skolňovat, bylo by to jen horší) se na scéně nachází, tolikrát více to jde do kopru. Po stránce příběhu. Lesbická láska mezi druhořadou Takešiho pomocnicí a třetiřadou Takešiho pomocnicí dojde naplnění, láska mezi hologramy tak napůl a láska mezi Takešim a Falconerovou, inu, těžko říct. Ale je to jedno, protože právě na ústřední dvojici, o které by to tak nějak mělo být, je nejvíce vidět, jak strašlivě zvolení herci nestíhají. A jak ještě strašlivěji nestíhá režie. Ambice materiálu jsou v přímém rozporu s finálním provedením, které se utápí v totální rutinnosti, nulové invenci, popundeklové výpravě, mám pokračovat? Jo, jsou tam přesně dva dobré fajty. To, co první sérii sráželo, se zde stalo hlavní náplní. A chudák Poe opět několikrát tasí brokovnici, aniž by dostal šanci vystřelit. Bylo to trapné už v první sérii. Na konci se vykrystalizuvší (vím že to není slovo) rozměr příběhu týkající se Starších měl potenciál. Nenaplnil se. Třetí sérii prosím ne a nejen proto, že ačkoli se nás o tom snažily trailery i výsledný seriál urputně přesvědčit, Anthony Mackie NENÍ Takeshi Kovacs.

Kdykoli o sousedovi uslyšíte, že je to takový milý, tichý člověk, který si hledí svého...inu, je na čase změnit adresu. Mezitím, co si Amazon kutí své Hunters, dodal Netflix překvapivě zajímavé historické okénko o automechanikovi od vedle. Nacisty ve filmu nevyhledávám, ale zde jsem byl mile překvapen. Nejen relativně umírněnou stopáží.

Kdykoli začal být You lehce repetitivní, někdo zemře. Což je docela dobrý způsob, jak udržet diváckou pozornost. Je to přestřelené přesně tak akorát, aby to při vší snaze o dramatičnost zůstalo zábavné, zároveň scénáristé musí mít ve sklepě pár naditých klecí, protože zjevně ví o čem píšou. A výsledkem je přesně ten dramatický oblouk, který může skončit jen jedním způsobem, a když tak skončí, nereptáte, že vás to nepřekvapilo, naopak máte chuť tleskat. Joe a Beck si sebe stoprocentně zaslouží a my si zasloužíme další sérii. Která přijde. Hipster Dexter Joe tedy úspěšně zaplnil díru v mém seriálovém nebi, o které jsem ani nevěděl, že existuje. Vždycky je hezké se nechat mile překvapit. Za pět.

Všechno jednou skončí a Avengers měli skončit dříve, než se na plátně sejde víc hrdinů, než je kamera schopná dostat do záběru. Což se zde stává pravidelně. Totální bitva byla totální už v Infinity War, tady je toho opět VÍC, mnohem víc, mnohem mnohem víc...a nepomáhá to ničemu, tvůrcům už viditelně dochází i možnosti kombinací různých barev, aby evenďři vůbec zůstali odlišitelní.To je sice detail, ale odráží symptom celého Endgame. Aniž by se přidalo na tvůrčí invenci, vrší se opět totéž. V prostřední části se dokonce přiznaně rezignuje na vytváření nového obsahu a recyklují se scény z předešlých filmů. Člověk vzpomene na výplňové seriálové epizody tvořené sestřiny skečů z uplynulých sérií a to nejsou hezké vzpomínky. Vyvrcholení opět jen tupě opakuje úspěšné záběry předešlých dílů, s nulovým dopadem na diváka. Extrémně nefunkční konverzační humor a homeless Thor zasazují ránu z milosti. Škoda.