Rogue

Lepší 'western' asi nikdy neuvidím. Zinnemann bezchybně buduje napětí, vykresluje charaktery a sleduje zoufalost a vynucené hrdinství šerifa Kanea (v jehož odevzdanosti osudu vidím prototyp hrdinů novodobých asijských heroických eposů - nejen). Naprosté pochopení motivací jednotlivých postav v kobinaci se skvělými herci vynáší High Noon vysoko nad konkurenci, ačkoliv zápletka je naprosto triviální (jako u každého geniálního snímku). Film graduje úměrně tomu jak se ručička pendlovek blíží k poledni, obyvatele městečka začíná tížit svědomí a houkání přibližujícího vlaku se line prázdnými ulicemi. Atmosfera k nezaplacení - Zinnemann se posouvá do středu mého hledáčku.

Bezchybný B thriller dle divadelní hry (což je vidět mnohem méně než by člověk čekal) se skvělým obsazením, perfektní gradací a napětím, které by se dalo krájet. Ve svém průběhu film překvapí zajímavou snovou sekvencí a totálně dokonalým first person flashbackem (do té doby jsem nic takového neviděla a po BA s tím přišel snad až Montgomery v Lady in the Lake!), aby poté bez sebemenších problémů dospěl k nevyhnutelnému zakončení. Sedmdesátiminutová pecka, kterou o devět let později zprznil Rudolph Maté ve svém remaku Dark Past. Střílení od boku na vrcholu, jsem nadšena.

Rozbor šílené mysli za zvuků Bacha... ze všech psychologických noirů čtyřicátých let padá Dark Past na hubu asi nejvíc a to především díky své touze edukovat diváky o lidském vědomí a nevědomí, čímž se z dnešního pohledu stává nutně směšným a nezajímavým. Neaktuálnosti nahrává i fakt, že jde o remake devět let starší Blind Alley od Vidora (+ Maté okopíroval tolik záběrů až mě to zaráží a nepřináší vůbec nic nového. Ale vůbec. A když už náhodou něco změní nebo vypustí, je to změna k horšímu. Dokonce ani herecké obsazení není lepší.). Ukecaná nuda, která občas omylem pobaví (ufňukaná služka je ultimátní + You could've killed me with those darts), jediné co je zajímavé jsou first person sekvence (flashback z dětství je boží. A do puntíku okopírovaný, pochopitelně). I když pominu fakt, že jde o remake s nulovou přidanou hodnotou, oproti 'psychoanalytickým' filmům ze stejného období (třeba s relativně podobným Spellbound) prohrává Dark Past hlavně díky své neakčnosti a neexistenci pátrací linie (a závěrečnému monologu, který mě zničil). Maté svým diletantismem mění motivace postav a skvělý thriller tvaruje do tendenční a dobově poplatné sračky (podstřeluju o hvězdu ze stejného důvodu, jako Van Santovo Psycho).

Nadčasově logický a realistický noir o únosu natočený ve stejném roce jako dokonalé D.O.A., Maté je ve formě a jeho ostatní filmy mě začínají zajímat. Barry Fitzgerald je super, osvědčená noirová dvojka roku 1950 Holden-Olson je skvělá, napětí funguje, všechno šlape a navíc Maté adrenalinové honičky umí jak nikdo - posledních dvacet minut nedýchám. A s žánrovými klišé se nakládá nečekaně. Žasnu. Suverénní průraz do mé noirové topky.

Emocionálně nefunkční, ale z toho vizuálu jsem si několikrát uslintla. Dorothy Malone je tu skoro Marylin, Hudson je jak vytržený z noiru a skákání padákem je úsměvné.

ježiš, to je tak strašně skvělé! Modrá uklidňuje, mám ráda knihy, především encyklopedie a největší osobní vztah mám ke dvoum květinám. Bakety, vánoční kaktus po babičce a geniálně tupý Vydra a chytračící Boušková. Miluju vítací sestřihy. Myslím, že se na to nedokážu nedívat. Neberu to osobně, že bych byla blbá, protože to já vim, že nejsem.

3 femme fatales, 2 výrazné přízvuky, kulhající tajemná osoba, náckové a skvělý vizuál. Bohužel ne úplně dokonale namixované, ale přesto nadměrně uspokojivé.

K filmu s homosexuální tématikou se musí přistupovat úplně stejně jako k ostatním filmům. Musíme vnímat pocity, vžít se do postav a pochopit jejich činy. (aneb děkuji Mahalikovi za odpadový argument)

Naprosto diletantsky natočená, ideově závadná báchorka s totálně pitomými postavami a ještě pitomějšími dialogy. Žvásty o revoluci, aniž je jasné, jakou tu revoluci vlastně chtějí udělat, boj proti systému, horním deseti procentům a soucit s čínskými dělníky. Toto je matrix. To jsou lidé vážně tak hloupí? Za poslední roky mě nic tolik nevytočilo.

Společným znakem snad všech padesátkových hollywoodských melodramat je, že mě neskutečně vytáčejí a zároveň docela baví. Plus Sirka nemusím a dvě hodiny byly moc, ale... technicolor otupuje mozek. Očividně. A Susan Kohner si ještě proklepnu. Nicméně asi začínám mít pro Sirka nějakou perverzní slabost plynoucí z jeho konzumní trashovitosti. Pozitivní je i to, že charaktery v Imitation of Life jsou ještě přestřelenější, než ty v Dallasu. Můžu dát stejně dobře za tři jako za pět.