ViktorD

Myslím, že tenhle svůj filmový debut Otakar Fuka už nikdy ničím nepřekonal, je to jeho první a zároveň poslední nejzdařilejší snímek, který kdy natočil. Hudba: Jiří Šust (jako vždy výtečná, takže pokud by to šlo dal bych 4,5) – ta mimochodem podkresluje i jednu scénu ve filmu Vesničko, má středisková, v níž předseda JZD s manželkou a Otíkovou opatrovnicí sledují americký film Harpuna, v němž zabijí Bradleyho. :)))

Bohužel, k feministickejm experimentům tohohle typu si asi v životě cestu nenajdu. Nejde to, neboť oni se mýlí hned v základních premisách, z nichž vycházejí.

Skvělý snímek prosycený lyrismem a úniky do surrealistických krajin – podbarvený jako vždy nesmírně fascinující hudbou Luboše Fišera. – Jenomže i přesto: realitu nelze vypoklonkovat nastálo... Ona doléhá... A nakonec uondá bratra natolik, že svou duševně postiženou sestru Rozárku dá do ústavu pro choromyslné. Ale vnitřně mu je patrně hůř než ve chvílích, které ho nakonec přiměly k tomu, učinit tohle osudové rozhodnutí...

Vynikající!!! Na ploše 30 minut se odehraje takové drama, jež není schopen přinést leckterý celovečerní film. Uhrančivý Josef Abrhám je s to trefně mířenými otázkami zpřevrátit okouzlující neznémé ženě (Marie Drahokoupilová) celý její dosavadní život, rozmetat vniveč vše, čím se po dobu svého dvanáctiletého manželství obelhávala a postavit ji před holou, ničím nepřikrášlovanou skutečnost. A ona procitá, prohlédne, uvěří a rozetíná onen gordický uzel svého bytí... Aksál... Když vtom nádherně vygradované drama padá (zejména pro zcela psychicky zdevastovanu ženu) do "nečekaných" prozaických nížin. Velkolepé... Podmanivá hudba Luboše Fišera pocitově dokresluje atmosféru celého snímku a posouvá jej v hodnocení do nadoblačných sfér... Ano, vskutku ani jinak nelze!

Nejsem si jist, zdali oficiální text distributora psal člověk, který film viděl alespoň jednou a do konce, nebo kdosi chvatně na koleně, přemílající nesmysly z druhé ruky vygenerované během několika málo vteřin internetovým vyhledavačem. Každopádně je to už podruhé (to samé platí o textu distributora u snímku Ta chvíle, ten okamžik), kdy je film Jiřího Sequense takto apriorně znehodnocován, ač patří právě k tomu nejlepšímu z jeho filmografie. Tenhle snímek rozhodně není žádná sorela, žádná Bezpečnost zde nehlídkuje, po celou dobu se neobjeví na obrazovce ani jeden jediný fízl a onen "zneživotňující schematismus" považuji vskutku už toliko za výplod chorého mozku... Jedná se o zdařilou psychologickou sondu do duší dvou lidí, které spojuje dávný zločin, strach a výčitky svědomí. Tento amalgám má však každý z nich díky životním okolnostem namíchán v jiném poměru, a proto už nemohou najít společnou řeč. Dobře situovaný muž, žijící poklidným rodinným životem, se tedy rozhodne své nepohodlné milenky zbavit. Žádný zločin však není dokonalý... (Samo filmové zpracování vraždy je brilantně ztvárněno z pohledu škrcené milenky, která se pokouší svému milenci-vrahovi – již zsinalá a chroptící – marně ještě cosi vysvětlovat...) Herecký koncert Oty Sklenčky a Vlasty Fialové. Scénář Vladimír Körner, hudba Jan Novák.

Taky bych to pouštěl povinně na školách... Jenže kdo nechce, neuvěří. Osobně tento snímek považuju ze jeden z nejlepších, který byly vo týhle tyranský zrůdě kdy natočený. Stalinovo megalomanství neznalo hranic.

Hostovského strhující předloha se dočkala skutečně adekvátního filmového zpracovaní. V porevoluční televizní tvorbě patří Kačírkův Nezvěstný na špici. Bohužel je tam téměř osamělý.

Kdyby tam nebyla ta zasraná ideologie, byl by to skvělý snímek. A možná i nadčasový. Ale co bychom chtěli, rok vzniku mluví za vše.

Ano, divadelní ztvárnění by bylo jistě elegantnějším řešením, takto je to na filmové plátno až přespříliš expresivní v mnoha ohledech, a tudíž stravitelné jen s velkou dávkou sebezapření...

Bez uzardění dávám plný prádlo, tenhle snímek si to zaslouží. Zajímavě vystavěná expozice pouze na obrazu a hudbě Luďka Hulana – obdobně si o dva roky později počínal i Jindřich Polák ve filmu Hra bez pravidel. Pedanticky a komisně vystupující Rudolf Hrušinský postupem času seznává, že nic není tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Je však už pozdě, lidský život byl zmařen, a tak se stává pouze nemohoucí výčitkou svědomí skutečného viníka.