S Rozárkou

Tady jsem se naučil, že jiřiny se slovensky řeknou georgíny, i když to samozřejmě dává smysl. Jinak étericko snová záležitost, pěkně nasnímaná a s dobrou hudbou. Eliška Havránková je tu někdy k nepoznání, jindy ale používá výrazové prostředky, díky nimž je i po půlstoletí přední osobností českého filmu. To soudruzi z bratislavské televize při výběru na brněnské JAMU dobře odhadli, kdo je talent. (21.03.2019)

"Sojka, kde si?" Obrazová báseň, v níž je příběh sourozenců odvyprávěn mnoha způsoby. Převládá lyričnost, kterou citlivě doprovází hudba mága Luboše Fišera. Zajímavě užitý symbol klauna - pasáž, kdy líčí Rozárku a následně jí smývají "masku", patří k těm oddechovějším v příběhu, ale podobně jako další scény vyvolává reflexi. Věrně zachycené venkovské prostředí, čas dusného léta, který vystupuje ze záběrů kamery mi připomněl Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Debutující Eliška Havránková (Balzerová) si za ztvárnění Elišky zaslouží respekt a obdiv. Co by asi dělala Rozárka, kdyby měla křídla? (28.02.2010)

"Sojka, kde si? Tu som..." Po vizuální stránce je to docela pastva pro oči. A hudební kulisa  od mistra Fišera nemá též chybu. Po většinu času je romanticky jímavá (nejhezčí při sólu na foukací harmoniku), jindy úžasně hravá, aby pak klidně z čista jasna přešla do temné polohy. Prostě typický Fišer... A když se k tomu přidá velmi uvěřitelné herectví líbezné Elišky Balzerové v titulní roli duševně postižené dívky, měl jsem místy chuť dát tomuto televiznímu snímku i plný počet hvězdiček. Jen mi tam chyběl nějaký bližší vhled do Rozarčina jitra, aby člověk porozuměl tomu závěru. (04.06.2022)

Člověk až žasne, kolik vynikajících filmů se válí v českých a slovenských filmových archívech. Jako tento psychologicko-poetický příběh podle námětu Vincenta Šikulu. Vypráví nám o vztahu sourozenců, duševně postižené Rozárky (výborně ztvárněnou Eliškou Balzerovou, tehdy ještě Havránkovou, pro kterou to byla první filmová role) a Ondreje (Milan Greguš). Zemře jim matka a Ondrejova žena chce dát Rozárku do ústavu, tak Ondrej s Rozárkou odejdou do domu, kde dříve býval jejich otec. Tam spolu žijí a odehrávají se různé lyrické pasáže, výborně nasnímané působivou kamerou. Všechno končí Ondrejovým rozhodnutím a Rozárku odvádí do ústavu. Vzpoměl jsem si na svoji babičku, která měla od mala také postiženou sestru, která na tom ovšem byla mnohem hůře, nemohla mluvit, nemohla se o sebe sama postarat, nemohla se vykoupat a rozuměla jen pár základním slovům. Babička, než aby ji dala do ústavu, tak o ni pečovala celej život, až do její smrti. Holt život je těžkej a rozhodnutí je na každým z nás. Ještě musím vzpomenout hudbu Luboše Fišera, která je tak působivá, tak nádherná, že si nedovedu představit k takovému snímku jinou hudbu. Luboš Fišer je prostě mistr nad mistry, což dokazuje v tomto filmu tolik různých hudebních motivů, některé připomínající jeho další filmy, ovšem do úplně jinak se rozvíjející hudební složky. Prostě a jasně - génius! (11.03.2011)

Krásný "neznámý" film, k němuž se nemůžu a nechci příliš vyjadřovat ani ho hodnotit, neboť mám odjakživa problém s E. Balzerovou (jako moudrá chůva musela vypadat snad už jako teenager). Což je osobní a sem to nepatří, já vím. Kdyby tu roli tak hrála Vášáryová, ať jedna nebo druhá... to by bylo! (Teda hlavně Magda.) Ale nehraje. Což mě hned vede k hrůzné představě, že by Vláčilovu Marketu Lazarovou hrála nedejbože Balzerová... Horor hororů! Ale nechci brát E. B. žádnému chlapovi ani ženské, kterým se líbí. Už mlčím. (26.01.2011)