ViktorD

Klasická francouzská krimi, které lze jen máloco vytknout, ovšem oloupení pašeráka drog ve vlaku pomocí vrtulníku působí spíše surrealisticky než reálně. Ostatně, proč ne, kolébkou surrealismu byla přece Francie. Bonjour, André Breton!

Opět jeden z mála filmů konce 50. let (společně třeba s Krškovým snímkem Zde jsou lvi), který patří nesporně k tomu nejlepšímu, co v této době v československé kinematografii vzniklo. Kromě silného příběhu (a můžeme klidně operovat s termínem socialistický realismus, protože tohle by byl další z jeho vrcholů, či lépe řečeno: tento snímek by mohl být jedním z těch, které ozřejmují jeho smysl, vtiskují mu zcela zřetelnou obsahovou náplň – neboť: Co je to socialistický realismus? Čort znajet!) a skvělých hereckých výkonů nejen dua Höger–Medřická má tento film neopakovatelnou dobovou atmosféru Liberce na sklonku 50. let. Na tomto pozadí ho lze vnímat tedy jako cenný dokument, a to i díky záběrům někdejšího ještědského hotelu, který tři roky po vzniku tohoto filmu lehl navždy popelem.

Málo známý a patrně i neprávem pozapomenutý snímek, jehož poselství bude mít vždy nadčasovou platnost. Podobenství, které lze vztáhnout k mechanismům jakéhokoli totalitního, či ne plně demokratického režimu (i když toť otázka, co je to ta "pravá" demokracie – vždy půjde o vliv určitých zájmových skupin, které usilují o to, mít vše pod palcem, a hrají se zbytkem národa pouze úlisnou demagogickou hru). Drásající zjištění, že lidský život a vše, čemu člověk věřil, je jen jedna velká lež, zosnovaná cynickými praktikami (za vším však hledej člověka!!!) tajné policie, absolutní popření všech morálních hodnot, naprostá devalvace smyslu lidské existence, beznaděj, z níž vás nevykoupí ani smrt, neboť v dějinném zvratu najednou není nikoho, kdo by vám dal oprátku na krk: "Víš co, mládenče, tu máš, navlíkni si to sám." Přesto však je čin Ludvíkovy pomsty alespoň částečnou satisfakcí, světýlkem, nebo spíš letmým a valem pohasínajícím zábleskem na konci tunelu... Literární předloha (Život za podpis, vydáno 1989) je stejně strhující a úchvatná jako její filmové zpracování, čte se jedním dechem, takže vám na ni bude stačit jedno odpoledne. Na závěr snad jen dodám, že vyjma jediné drobné scény (návštěva Ludvíka u svých rodičů před trvalým odjezdem z Prahy), která není do filmu pojata, je snímek věrným zrcadlovým odleskem původní novely. Není nad to, když si sám spisovatel může zpracovat filmový scénář podle své původní předlohy. A Vladimír Körner vždy jasně ví, co chce.

Tak vostrej ideologickej nátěr už sem dlouhou neviděl... Tak přepjatou třídní nenávist a tak jasnou černobílost postav a charakterů mohla zplodit jen husákovská normalizace. To je fakt uměleckej klenot komunistickýho světonázoru...

Doposud jsem se nesetkal s jediným filmem podle předlohy Vladimíra Körnera, který by byl špatný, nezajímavý či filmařsky zmršený. A nejinak je tomu i s tímto snímkem. Vladimír Körner je v celém svém díle nekompromisní strůjce unhappyendů, a tedy především realista.

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov.

Nevyzpytatelnost dějinných zvratů dovede míchat karty osudu až přízračně. Velkolepá freska o opojení z moci, nechutně hrůzném církevním tmářství a velkých revolučních idejích, z nichž se stávají pouhá klišé, jakmile se dosáhne toužebného vrcholu. Ale ta nejubožejší bezmoc přežívá v tomhle slzavým údolí jen díky reinkarnaci v osvobozující šílenství...

Tady nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami. Velmi dojemný příběh, skvělé herecké výkony, průzračně geniální hudba Luboše Fišera... Škoda, že dnes se takovéhle inscenace netočí.

Pokud bychom operovali s termínem socialistický realismus bez všech negativních konotací, které jsou s ním spojené, a vyvázali ho ze všech zprofanovávajících (dez)interpretací, tento Krškův snímek by patřil nesporně k jeho vrcholům. Velice umně a působivě poskládaný syžet dodává filmu patřičné napětí, díky gradačnímu potenciálu, servírovanému divákovi v přesně odměřených dávkách, příběh vyústí ve strhující finále, které přináší kýženou katarzi... Jeden z mála filmů československé kinematografie 50. let minulého století, který by neměl upadnout v zapomnění.

Opravdu skvělé! Jedna z nejjímavějších rolí Slávky Budínové... Milostný trojúhelník, z nějž není úniku... A jedině smrt ví, co chce...