ViktorD

Smekám! Další z pomyslných vrcholů společné tvorby dua Jarchovský–Hřebejk. Silné, zásadní, tíživé a přitom výrazově strohé, nikterak nepřepjaté, ba až komorní. A výtečná hudba.

V současném českém kinematografickém zmaru řadím tenhle snímek k jedněm z nejlepších. Myslím, že perfektně vystihnul pocity generace lidí mezi třicítkou a čtyřicítkou, rozmanitost lidských osudů (každej je ujetej na něco jinýho), ale i všudypřítomnou osamocenost a nepochopení. Kaleidoskop kuriozit a rekordů ani chvilku nenudí, vrcholy pro mě tvoří Marek Taclík, kterej dokáže vypít lahváče pod vodou – a to třikrát po sobě!!! :))), sběratel čtyřlístků Martin Myšička a potápěč David Švehlík. Skvělý!

Teprve po přečtení Vávrových pamětí Moje filmové století musím uznat, že jsem, stržen vírem nepodložených a nactiutrhačných odsudků kolujících v obecném kulturním (bohužel) povědomí, v mnohém tomuto režisérovi křivdil. Někdo může namítnout, že jde o Vávrův subjektivní pohled na český film 20. století, ovšem ústrky, intriky, pletichaření a peripetie, které provázely realizaci jeho filmů a jež převážně ve svých pamětech líčí, zcela jasně vykreslují Otakara Vávru jako člověka, kterému šlo vždy a především o to, aby mohl natáčet filmy, aniž by si užíval výsad režimu, natož aby mu šel režim na ruku, ba naopak! Jedním příkladem za všechny může být jeho válečná trilogie ze 70. let. Realizace tohoto opusu neprobíhala vůbec tak hladce, jak se může mnohým nekompromisním antikomunistům, kteří házejí vše z období 1948–1989 šmahem do jednoho pytle, zdát. Celkové ideové vyznění této trilogie v sobě nezapře ducha normalizací pokřivených 70. let, přesto patří Dny zrady, Sokolovo i Osvobození Prahy do zlaté klenotnice českého filmu.

Ústřední hudební motiv (s mírně odlišným aranžmá) použil už dříve Jiří Šust v Menzelově Rozmarném létě.

Zřejmě divácky "nejpřívětivější" ze Steklého volné normalizační trilogie (Hroch, Za volantem nepřítel), přesto i zde jsou místa, která působila "pohádkově" už ve své době: za všechny uvěďme situaci, kdy jde příslušník SNB v 50. letech zatknout kulaka, ale ten právě obědvá, a tak strážník počká téměř s prominutím před domem, až dotyčný dojí, a pak ho teprve sebere. Herecké výkony nejsou špatné, jako fraška ucházející.

Oproti původní Wildeově předloze, v níž lord Savil nakonec shodí chiromanta Podgerse z mostu do Temže (když ho náhodou potká, poté co se jeho dva předchozí pokusy setkaly s nezdarem, a rozhodne se tedy vše nechat napospas osudu), věštec v televizním zpracování je nakonec zavražděn "silou vůle" (nejtěžší halapartnou). Snímku to sice nijak neubírá na jeho kvalitě, nicméně jeho vyznění je tím ochuzeno o jeden význačný rozměr původní novely: chiromant od počátku ví, že tím zavražděným má být on sám...

Patrně jedna z největších a nejlepších rolí režiséra Jiřího Menzela společně s dalšími skvělými hereckými výkony všech zúčastněných činí z tohoto díla jedno z nejzvučnějších a nejživoucnějších v Krejčíkově bohaté filmografii. Hudba Zdeňka Lišky celý tento opus posouvá (ostatně jak je u něj dobrým zvykem) do ještě vyšších a úchvatnějších sfér, a vezmeme-li v potaz, že se zřejmě jedná o jeho labutí píseň, působí v tomto kontextu její síla (alespoň tedy na mě) o to mocněji...

Vcelku příjemný a nenáročný seriál, mnohdy více pocitový než rozumový, ale proč ne. Úvodní a závěrečná hudba Karla Mareše s nonšalantním rockovým základem v rytmické sekci (basa, bicí) je pro mě tak vtíravá (a výborná svou náladou), že si už po dva týdny nepobrukuju skoro nic jinýho...

Patrně vůbec jeden z nejlepších filmů české kinematografie po roce 1989!

Jeden z nejlepších a nejvtipnějších dílů s neskutečně skvělou hudbou.