Akana

Loseyho jemné a pomalu tkané předivo nápověd a nedořečeností mě bavilo v Poslovi, ale v tomhle případě mi postupně jeho nitky stále víc unikaly a nechávaly chladným. Tempem a atmosférou mi Nehoda trochu připomíná Antonioniho trilogii ze začátku 60. let, prostředí univerzitní elity je ale samozřejmě typicky britské. Smíšené pocity.

Nepovažuju se za cynika a od takového filmu čekám, že mi to připomene. Bohužel Nikolaevovy Lidice jsou opravdu až příliš popisné a krotké. Snaží se co jen to jde vzbudit emoce, ale prostředky dost fádními a neúčinnými. Film hodně chce, ale málo se odváží. Možná řeknete, že tady je na místě hlavně úcta k obětem, ale ta pramení z prožitku a ten ve mě film až na výjimky nevyvolal. Výborní herci (Roden, Bydžovská, Budař, Luknár) nejsou všechno.

Místy opravdu působivý filmový dokument z iráckého bojiště, přesněji ze života pyrotechniků, ale nemůžu si pomoct, k nadšení mi dost chybí. Jednotlivé epizody jsou skutečně vtahující a napínavé, jen ten hudební podkres někdy až příliš napovídá, k čemu že dojde. Větší problém je ta kdysi osvěžující, dnes ale zoufale klišovitá a v tomhle případě občas vyloženě samoúčelná neurotická kamera. A ani celkové vyznění není pro mě tak zdrcující jak asi mělo být. Kathryn Bigelow jakoby chtěla natočit zároveň syrové, kontaktní válečné drama, psychologický rozbor vojákova zmučeného nitra i polemiku na téma závislosti na válce, ale ani jeden z těch záměrů stoprocentně nedotáhla. Nevím, špatné to není, neokoukané to aspoň chvílemi je, ale ty čtyři hvězdičky jsou dost vydřené. 70%

Fincher mi tímhle filmem ukázal, že se nehodlá spokojit s pověstí stylového režiséra, kterého poznáte po pár záběrech a osvědčil svoje všestranné mistrovství. Zároveň mi potvrdil, že účinek jeho filmů na mě má dlouhodobější parametry. S výjimkou Seven mě žádný nedostal do kolen napoprvé a totálně, zato ve mně každý následně dozrával a zaujetí rostlo. Předpokládám, že s Benjaminem Burtonem to nebude jinak. Zdánlivě trochu forrestgumpovsky sladkobolný příběh, ale je v něm tolik scén a myšlenek, které vybízejí k návratu... 90%

Forma je tentokrát - aspoň pro mě - působivější než obsah. Ani ten samozřejmě není nezajímavý, ale spíš pro milovníky psychosociologických sond do historie 20. století. V tomhle směru je tu hodně náznaků, symboliky a myšlenek. Ale jak jsem řekl, Stavisky je především krásně natočený. Kamera, střihy, flashbacky, na rok 1974 a evropský film to působí velmi moderně a dynamicky, přestože v ději se žádných efektních dramat nedočkáme. I když jde o ryze nekomerční snímek, neobsahuje žádné intelektuální umělecké schválnosti, dá se říct, že je to artfilm s lidskou tváří. A ještě něco: na CSFD mě překvapuje ani ne tak nízké hodnocení jako neuvěřitelně malý počet hodnotících. A přitom tady přece hraje (a samozřejmě skvěle) Belmondo...

Záhadný cizinec, zapadlé městečko s nepěkným tajemstvím a jeho provinilí obyvatelé, kteří se dělí na ty veskrze špatné a na ty náchylné k polepšení. Celkem otřepaná expozice, ale s výborně budovaným napětím, herci i dialogy. K tomu pro western netypické období a v 50. letech ještě zatraceně ožehavé téma chování Američanů ke svým japonským spoluobčanům za války. Škoda matnějšího finále.

Muzikálová podoba Oliveru Twistovi opravdu sluší, vlastně je ideálním žánrem pro jeho převedení do cyničtější 2. poloviny 20. století. Právě díky odlehčující nadsázce v "písních a tancích" se podařilo zpřístupnit klasické a tím pádem už trochu zaprášené sociální melodrama modernější době. Skvělé choreografie, skvělá hudba, perfektní výprava. Mark Lester v titulní roli sice příliš nenadchne (to Jack Wild jako Ferina Lišák má rozhodně větší šťávu), ale bohatě to vynahradí dvojka Ron Moody a Oliver Reed - ti jsou dokonalí. Při sledování druhého jmenovaného mě napadalo, že nějak podobně démonicky by Billa Sikese dnes mohl zahrát Javier Bardem. 90%

Možná je to jen odtažitá asociace, ale mě film trochu připomněl Smrt pana Lazaresca. Tam šlo o nemoc a umírání, v tomhle případě Alice Nellis skvěle vystihla (mimo jiné, samozřejmě) jakou neúnosnou haldou komplikací a odosobněnosti jsme v touze neustále si ulehčovat život (pokrok nebo civilizovanost se tomu říká) zavalili tak elementární věc jakou je rodičovství. Ne náhodou je tu do protikladu stavěný svět zvířat. Práce s herci je tradičně výborná a ještě o něco naturalističtější než v režisérčiných předchozích filmech. Podobně jako v Tajnostech je zase občas těžké zachytit některá šeptaná nebo oddrmolená slova, ale tentokrát mě to ani moc nerušilo, realita taková je a orientace v ději tím netrpěla. Takže v tomhle případě jdu zase jednou proti proudu a chválím. Nejsem z toho sice na lopatkách (přece jen je to výrazně ženský film), ale mě Alice Nellis nezklamala.

Spielberg umí i méně komerční filmy, i když hollywoodský patos je v nich v únosné míře také přítomný. To mi tenhle snímek potvrdil. Ale hodnocení jsem musel tak trochu uměle "dotovat", protože jsem naneštěstí viděl dabovanou verzi. Rozhodně nepatřím mezi zavilé odpůrce dabingu. Originál je jistě lepší, ale většinou bez velkého remcání snesu obojí. Jenže to, co potkalo Říši slunce, hraničí s hrůzami, které pamatujeme z amatérsky namlouvaných videokazet z rudých časů. Nejstrašnější je bohužel případ hlavní postavy, kde otřesný "výkon" Pavla Manga totálně smazává Baleovo snažení. Ten chlapec byl už v Cirkusu Humberto herecky prkenný (ale jo, tam byl i roztomilý), tak nechápu, který mamlas ho angažoval na tuhle práci. Spielberg - dobrá práce, dabing - třikrát fuj.

Haneke opět netradičně, nepředvídatelně a navzdory stereotypům filmového vyprávění. A ještě k tomu napínavě. Dvojice Juliette Binoche a Daniel Auteuil tu září jako nikdy a roviny, v jakých můžeme režisérovo poselství chápat, se jako vždycky množí. Dva dlouhé záběry na konci (ten retrospektivní a ten školní) mě přivedly k podezření, jestli Haneke to poselství nezredukoval na prohrábnutí francouzského národního svědomí v otázce alžírského traumatu (upřeli jste jim i vzdělání), ale tak jednoduché to nebude. Mezikulturní neporozumění tu určitě je (podobně, ale ne v tak velké míře jako v Kód neznámý), ale stejně tak i mediální manipulace a podvědomé i vědomé vytěsňování nepříjemných vzpomínek v historickém i obecně psychologickém smyslu. Pole pro různé interpretace je opět široké, Hanekeho obviňující prst opět nemilosrdný a dramatičnost i díky hereckým výkonům elektrizující. A kdo natáčel ty kazety zůstává chvályhodně tajemstvím. 90%