Recenzie (648)
Lúpež po taliansky (2003)
Další zlodějská adventura ve stylu Podrazu nebo Dannyho parťáků a i když nic moc originálního nepřináší, průšvih to určitě není. Sympatická outlaw parta (každý má samozřejmě svojí specializaci: počítačový génius, výbušninář atd.) v dobrém hereckém obsazení, elegantní zlodějské fígle, hodně akce, šmrncovní hudební doprovod. Přece jen by to ale chtělo něco, co by se vymykalo. Možná ale tvůrcům o nic takového nešlo. Kvalitní zábava. 70%
Český lev 2009 (2010) (relácia)
Byly tam i světlé chvilky, ale celkově světelné roky za bezprostředním, nápaditým a vtipným Budařem z nominačního večera. Mělo to být obráceně.
Noc v múzeu (2006)
Bláznivé, místy vtipné, místy míň. K opakování mě nic neláká, ale když si odmyslím povinnou porcičku amerického sentimentu, není důvod k zatracení. Dvojky bych se už ale asi bál.
Imaginarium Dr. Parnassa (2009)
Terrymu se vrací forma a říkám to moc rád. Tentokrát to rozjel ve velkém stylu a nedivím se, že se leckomu zatočila hlava a volá se po nějaké jasnější myšlenkové koncepci. Jenže tu Gilliam nabízel málokdy. Jeho doménou vždycky byl svět představivosti, fantazie a ten se ve chvíli, kdy ho svážou pravidla, stává nudným. Žehrání na vypravěčskou kostrbatost smetám se stolu právem okouzleného diváka a užívám si každý záběr, každý nápad a že se s nimi tentokrát opravdu nešetří. Příjemné jsou upomínky na starší tvorbu (jarmareční rekvizity, tanec vzduchem, konfrontace snu a jeho nápodoby) a celkově návrat k pohádkovosti, který se u Grimmů moc nevydařil. Pokud jde o nosné myšlenky, jsou tu, jenom prostě nečouhají ven jak péra z gauče, občas si překážejí a matou, ale ani to není u Gilliama žádná novinka. Na jeho filmech mám rád právě bloudění a nacházení, které nepřichází hned napoprvé. Nakonec musím, tak jako jiní, smeknout před způsobem, jakým se vyrovnal se smrtí Heatha Ledgera a dokreslil jeho postavu a celý film do téměř bezešvé podoby. Gilliam prostě jiný nebude a za to mu patří můj dík. Těším se na Dona Quijota. Jo, a Tom Waits je třída.
Avatar (2009)
Tak jo, všechno, co se o Avataru napovídalo, je pravda, včetně výhrad. Záleží, jak se k tomu kdo postaví. Oko zažívá jeden orgasmus za druhým a většinou úspěšně zahání do kouta mozek brblající něco o naivitě a odvozenosti příběhu. Jasně, že je to Tanec s vlky v jiném kabátě, jasně, že ekologický apel filmu je mělký a frázovitý. Na druhou stranu mohl ale Cameron natočit stejně nablýskanou bezduchou řežbu, takže nakonec to prostinké poselství vnímám jako chvályhodné. Je to nakonec i pro děti, ne? A ještě: možná by propracovanější příběh celou tu vizuální katedrálu vychýlil z rovnováhy a přetížil, co já vím. Filozofická hloubka nebyla tím, co jsem od Avataru očekával. Kdo má rád pronikavé, intelektuální sondy do nitra smyslu bytí a pohrdá vyfešákovanými trikovými spektákly, bude zklamaný, ne-li znechucený. Kdo to má naopak, dosáhne nirvány. Ale nejsou na tom nejlíp ti (my?), kteří mají rádi obojí? 90%
Krysař (1985)
Perla českého animovaného filmu vybavená mimořádnou výtvarnou imaginací. Hrůzostrašné kulisy Hamelnu, které svojí vykloubenou geometrií připomenou Kabinet doktora Caligariho, nemůžou obývat jiné, než stejně zdeformované figury hamižných měšťanů a krysy, tedy nakonec stejná havěť. Každičký záběr má ohromnou sílu, Kocábova hudba dotváří skvělým způsobem tíživou atmosféru, funkční a působivá je i skřehotavá "mluva" obyvatel města. Hraný film s astronomickým rozpočtem by nemohl být lepší, než tohle animované zpracování staré legendy. Od začátku do konce žasnu a dávám bez váhání plný počet.
Blikajúce svetlá (2000)
Ach, ten severský smysl pro humor, ten má přece jenom osobitý šmak. Příběh je lehce nadsazený, ale jen tak aby z toho nevznikla taškařice beze smyslu. Humor někdy jen tmavší, jindy černý jako bota, sympaticky ulítlá čtveřice hrdinů i další postavičky a výsledkem je hodně příjemná komedie (ano, proč ne komedie? Já takhle říkám filmům, u kterých se směju.) A samozřejmě nejšpekovitější jsou vzpomínkové pasáže, obzvlášť "Jabloňová" a "Lovecká".
Zaniklý svět rukavic (1982)
Z dětství mi utkvěly ty dekadentní orgie odkazující k Fellinimu, o kerém jsem ale tenkrát určitě neměl potuchy a už tenkrát to na mě zapůsobilo. Teprve dneska ale můžu ocenit tu skvělou zkratku, v níž Barta rekapituluje 20.století za pomoci dobových filmových kánonů a k tomu prostřednictvím tak originálních postaviček jako jsou oživlé rukavice. Nápad k nezaplacení, zpracování odpovídající, poznamenanost dobou mizivá. 90%
Čo žerie Gilberta Grapea (1993)
Už jsem se bál, že jsem citově okoral a film už mě nedokáže dojmout. Jenže pan Hallström umí chytat za srdce a přitom se vyhýbat lacinému sentimentu. A když se přidají ještě fantastické herecké výkony a silný příběh, vznikají snímky, jako je tento. Di Capriovi jsem talent nikdy neupíral, ale že svede tohle a ještě coby herecký elév, to jsem netušil. Depp jen potvrdil, že mu jdou civilní charakterní role stejně dobře jako vyšinutí podivíni. Nádherně odvyprávěný příběh, po kterém zůstává hořko i sladko. Čistá práce. P.S. - Jenom ne proboha "hluboce lidský příběh"! Tohle slovní spojení nesnáším a Gilbert Grape si takový blábol nezaslouží.
Mesto stratených detí (1995)
Tak tímhle se u mě Jeunet hrdě zařadil po bok nespoutaných snílků Gilliama a Burtona. Stejně jako první z nich se rochní v jednotlivostech a nedbá na to, jestli celek stojí na trochu chatrnějších nohou a já nedbám s ním, protože ta smršť neuvěřitelných nápadů stojí za to. Je to ještě větší jízda než byly Delikatesy a to rozhodně nebyl - pokud mě má chatrná paměť neklame - "normální" film. Úchvatně propracované prostředí, sbírka těch nejbizarnějších obličejů, masek a předmětů, krkolomné a přece elegantní sledy navazujících gagů a to všechno zabalené do pochmurné romantiky Badalamentiho hudebního doprovodu. Velká citová hnutí mi tenhle film nezpůsobuje, ale já mám zkrátka pro tenhle druh vizuálního obžerství slabost. Sláva fantastům!