Akana

Vedle Kočáru do Vídně je tohle Kachyňovo asi nejsilnější dílo. Znovu tady vsadil na maximální sevřenost děje, kde jednotu prostoru a času narušují jen útržky vzpomínek na hlavounskou trachtaci, které postupně zesilují Ludvíkovo podezření, že s ním soudruzi právě rozehráli hodně nebezpečnou partii. Jinak se všechno odehrává v jednom domě během jedné noci. Napětí houstne, celé drama je perfektně vystavěné a nemá hluchá místa. Atmosféra podezírání, nedůvěry a státního špiclování prostupuje celým dramatem. Dvojice hrdinů se ocitá v pasti, do níž do té chvíle padali jiní a oni z toho těžili. Jejich už tak pokřivený vztah se v tom momentě začíná hroutit a teprve v úplném závěru, když prakticky rezignují na to, co má přijít, se místo vzájemného obviňování a urážek uchýlí ke spojenectví. Past nakonec zaklapne, i když úplně jinak a zlověstněji, než jak předpokládali. Oba hlavní protagonisté podávají bezchybné výkony, překvapivě silný je i výstup Jiřího Císlera. Kachyňa se neuchyluje k žádným jinotajům, dává režimu přímé údery a i když se film vztahuje k čistkám padesátých let, jeho nepřijatelnost v době vzniku musela být jasná od samého začátku. Veliký respekt, tohle je nadčasová, strhující záležitost. 90%

Film se snaží tvářit jako psychologické drama, ale propracované a efektní bojové scény ho usvědčují ze lži: tvůrcům šlo v první řadě o ně. Jimi se podbízejí divákovi a příběh samotný tak působí trochu alibisticky. Scénárista Luc Besson dříve dokázal akci a psychologickou rovinou skloubit mnohem líp, tady už ale hra na efekt jasně převažuje. Přitom Jet Li je herecky velmi přesvědivý, v něm problém není. Není ani v Morganu Freemanovi ačkoliv ty jeho pořád stejné kreace přemoudřelých stařešinů už mě za srdce nechytají. A i ty akční scény mají samozřejmě šmrnc, ale celé to prostě nepasuje moc dohromady. Film s divákem nehraje poctivou hru.

Obsazení dětských neherců, navíc zmrzačených, do protiválečného filmu může být vnímáno jako citové vyděračství. Ale režisér si tu k dosažení burcujícího účinku už ničím dalším nepomáhá. Žádné osvědčené filmařské fígle, sladkobolná hudba nebo zjednodušující schémata, tohle je autentický pohled do světa, v němž utrpení je bohužel naprosto všední věcí. Prostředí utečeneckého tábora, v němž pan Satelit jako dětský Kmotr svoje chráněnce pevně ovládá ale netyranizuje, spíš jim pomáhá přežít, je krutou realitou, ne konstruktem filmových ateliérů a samo o sobě nese dramatický náboj filmu. Tragický příběh, který je do něj zasazený, už jen dokresluje ten chmurný a přece život oslavující obrázek.

Podobnost se Skrytým ostřím od stejného režiséra je skoro zarážející. Stejné časové umístění děje, hlavní hrdina (až sebedestruktivní poctivec), podobné zápletky i morální dilemata. Stejný je i styl vyprávění, v jehož civilnosti je spousta místa pro nejrůznější detaily z běžného života, díky nimž i takhle neakční samurajský film vůbec nepůsobí nezáživně. I téma konce jedné historické éry, který symbolizuje už titulní přezdívka hlavního hrdiny, zůstává stejné. Oba filmy tedy loví v jednom rybníku, ale úlovek není ani v jednom případě vůbec chudý. Později natočené Skryté ostří se mi dokonce líbilo o chlup víc, ale to může být tím, že jsem ho viděl jako první. Klobouk dolů před panem Jamadou, že dokázal stejně působivě odvyprávět dvakrát tak podobný příběh.

Trochu překombinovaný děj, ale efektní pasáže tu jsou, Walkenův záporák má úroveň a Roger Moore se - i když s jazykem na vestě - loučí s obstojnou grácií. 70%

Obliba tohoto zpracování artušovských legend je určitě zasloužená, každé další se musí s Excaliburem chtě nechtě poměřovat. Přesto mám i pár výhrad. Těžkopádná, naleštěná rytířská brnění budí úsměv, ale dá se nad tím přimhouřit oko. Spíš mi vadí zhuštěnost děje. Celý artušovský příběh je velmi rozsáhlý a když už se tvůrci rozhodli pojmout ho velkoryse v celé šíři, možná by se vyplatilo natočit filmy aspoň dva (v dnešní době přející vícedílným fantasy ságám by to tak určitě dopadlo). Takhle působí vyprávění hlavně v první polovině dost překotně. Naopak závěr s hledáním Grálu a bojem proti Mordredovi je semknutější, nepostrádá tíživou atmosféru a pěkně v něm vyplouvá na povrch antagonismus končící pohanské éry a vzestupu křesťanství, který je jedním z hlavních motivů artušovské mytologie. I když má na svém pancíři nějakou tu trhlinu, přesto Excalibur v boji s časem pořád obstojí.

Druhý díl už obsahuje větší dávku patosu, než jsem schopný bez reptání snést. Navíc důležitá hudební složka je podstatně slabší než v jedničce.

Nemám možnost srovnání s původním filmem, ale myslím, že tenhle remake by z něj nemusel vyjít špatně a to hlavně zásluhou Jude Lawa, který je absolutně přesvědčivý jako hédonistický sukničkář, po svém zmoudření i během té cesty. Vnitřní monology a komentáře postav na kameru můžou být pro tvůrce nebezpečnou pastí, ale v tomto případě jsou naopak zásadními strůjci vtipu. Především v první půlce to má opravdu švih, ke konci přibývá klišovitých životních mouder a ubývá tempa, ale pozitivní dojem zůstává zachován. 70%

Myslím, že i připraveného zamrazí. U severských dramat už jsme zvyklí na nějakou tu depresi, splín a černý humor, tentokrát je ale jeho dávka pořádně drsná, podivínská a krutá. Sledujeme neutěšené poměry v jedné rodině očima malého chlapce, který o tom, co je to incest zjevně nemá pojem a rozlišit dobré od zlého pro něj není lehké. Zvlášť když ústřední postava zvrhlého otce dokáže pomocí pláče manipulovat nejen jeho naivitou, ale přiznám se, že v některých chvílích obalamutil i mě a skoro mi té kreatury bylo líto. Styl vyprávění dělá skandinávské tvorbě čest, je syrový, odkaz Dogmatu je v něm jasně patrný. Některé scény (otec přijímá i synkovo "náhradnictví", fingovaná sebevražda, která se málem zdaří) tnou opravdu hluboko.

Možná nejvážnější, nejfilozofičtější Coenovic film. Spousta symbolů, nápověd, víceúrovňová myšlenková stavba, artové ztvárnění. Chvílemi myslím na Kafku, záliba v extrémním detailu (umyvadlo, tapeta, ústí trumpety) zase připomene Lynche. Vychází se z vnitřního konfliktu literáta, jehož představy o obyčejném životě se střetávají s realitou a jeho upřímně míněná snaha jí zobrazit zase s mefistofelskou vějičkou hollywoodského pozlátka. Barton Fink se ocitá v pekle vlastní mysli, protože nedokáže přestat život analyzovat a začít ho žít. To jsou ale jenom chabé pokusy o interpretaci symboliky, jejíž zákruty mi do značné míry ještě unikají jako například ten záhadný balíček, který možná ukrývá něčí hlavu. Hlavní ale je, že sledovat a rozmotávat tenhle černý uzel náznaků je neobyčejně vzrušující. Skvělé výkony Johna Turturra a Johna Goodmana korunují temný existenciální psychothriller, jehož luštění není snadné, ale určitě ani suchopárně nudné. Bratři Coenové ve vrcholné formě. 90%