Akana

V rámci trilogie je to oproti Temnému rytíři krok ze schodů, ale v kontextu té nabobtnalé blockbusterové mašinérie třetích a čtvrtých dílů čehokoli jde samozřejmě opět o báječné a chytré osvěžení. V tomhle ohledu mě Nolan nezklamal. Předchozí díl ovšem jasně vítězí a to díky konzistentnosti, s ní související skvěle budované atmosféře a především zásluhou neopakovatelného záporáka. Bane sice působí hrozivě, ale ve srovnání s Ledgerovým Jokerem i poněkud lacině. Spokojenost, i když lehké příchuti nastavované kaše se nemůžu zbavit.

Ten film zestárl míň, než jsem čekal. Apokalyptická atmosféra ve vlaku je docela dobře zprostředkovaná a pořád mám - jako kdysi - dost nepříjemný pocit při představě, že bych se uprostřed toho šílenství někdy ocitl. To Smyczkovi s Johnem chválím, stejně jako zdrženlivost a nejednoznačnost při vynášení morálních soudů. Horší je to s hereckým obsazením. Výkvět tehdejších hereckých talentů (Langmajer, Dejdar, Potměšil) prostě nedokázal být dostatečně syrový a surový. Výjimkou je Daniel Landa, který asi jako jediný skutečně věděl, o čem hraje. Přesvědčivá, aspoň v těch mimovlakových pasážích, je i Pavlína Mourková. Možná by tenkrát nebylo od věci zapojit i J.A. Duchoslava, tehdejšího experta na role pořádných sígrů. Pavlíčkova hudba je zvukově podmíněná dobou, ale originální a citlivě zakomponovaná. Celkově silné tři hvězdy.

Vizuálně okouzlující a originální, formálně průkopnické (protínání a míjení slov a obrazu, relativita časových rovin), Delphine Seyrig to chvílemi ukrutně sluší. Taky je to ale dost vyumělkované a strašně únavné. Taková bohatě nazdobená truhlička se záhadným obsahem a bez klíče (možná i bez zámku). Nějakou dobu její tajemství příjemně dráždí, ale jakmile je jasné, že kočka uvnitř zůstane už navždycky živá i mrtvá, přestává mě zajímat. Přitom je znát, že to Resnais točil s vášní a zanícením, na mě se to ale nepřeneslo.

Ten arzenál, co tvůrci (Kenneth Branagh? Je to vůbec možné?) použili, je zoufale průhledný. Tak dvacetistránková brožura "Severská mytologie do kapsy", rádoby cool humor ("Nepleť si apetit s apatií", narážka na Iron Mana) a především "mnozí efektové", a to opravdu mnozí, ve velké části filmu v podstatě o nic jiného nejde. Že se místo děje soustředí právě na bombastický vizuál, to bych právě od Branagha nečekal. Natalie Portman to nezachrání a Stellan by asi nemusel kývnout úplně na všechno. Jasně, je to komiksová adaptace, čili zábava na prvním místě, ale i to se dá dělat chytře, jak dokazuje zmíněný Iron Man, X-Meni, o Nolanovské netopýří sérii nemluvě. Tohle ne.

Tohle byl za normalizace jeden z těch mála západních thrillerů, které k nám železnou oponou proklouzly, protože vlastnily pas s nápisem "Nastavujeme zrcadlo prohnilému kapitalismu". Právě a jenom proto to byla tenkrát taková pecka, nebylo moc s čím srovnávat. S odstupem a střízlivě ale musím říct, že je to hodně nešikovně vystavěný mix dobrodružného a katastrofického filmu. Nemá napětí, zato dost logických facek. Hrdinové jsou ploché figury, herci druhá, třetí sorta. Zhruba ze stejného období pocházející a podobně laděný Kozoroh 1, k němuž jsem se nedávno taky vrátil, zestárl mnohem méně a na rozdíl od Aféry Concorde má pořád šťávu. Filtry dětství/mládí jsou ošidné a tenhle film je usvědčuje.

Přiměřeně naivní a tendenční výsek z Francouzské revoluce, ale musíme si uvědomit, že jsme v roce 1938, stále ještě ve věku ideologií a ještě k tomu těsně před válkou. To pak nějaké to vlastenecké zjednodušování snáz pochopíme. Nakonec, Ejzenštejnovy filmové fresky taky obdivujeme hlavně pro jejich filmařské kvality a ne pro ideovou pokřivenost. A Renoirova Marseillaisa, i když není zdaleka tak přelomová, přináší zkušenou a přitažlivou filmařinu. Pro mě nejpůsobivější je pasáž odchodu královské rodiny z paláce. 70%

Anderson definitivně vystoupil ze stínu Roberta Altmana a formálně vyspěl k naprosté umělecké soběstačnosti. S neústupným soustředěním jde za svým cílem, za vyjádřením myšlenky, a to bez ohledu na ohrádky, které na krocení podobně originálních umělců staví Hollywood ve jménu masového vkusu. Až na krev se filmařskými stereotypy nenechává omezovat, což je dnes, a především v americké produkci, málo vídaná věc. I ty nejzářivější režisérské hvězdy současnosti (namátkou Nolan, Cuarón, del Toro) přistoupily na kompromisní přetahování o vlastní vize s diváckou obcí a točí sice výborné, ale přece jen blockbustery na zakázku. Až někdo ukecá/uplatí Andersona k natočení třináctého dílu Transformers, bude opravdu zle. /// Málokdy se vyjadřuju k hudbě, ale tady musím. Stejně jako Andersonova režie je hudební doprovod excelentní, jdoucí proti filmovým klišé a naopak přímo po smyslu dění na plátně. Johnny Greenwood (a podotýkám, že při sledování filmu jsem netušil, že autorem je člen mojí oblíbené kapely) vytvořil něco, co dává vzpomenout na vzrušující období americké kinematografie 60.-70. let a naopak zapomenout na nabubřelou pseudosymfonickou konfekci, která dnes vládne všemu a svojí všudypřítomností vnucuje falešnou představu, že právě takhle má správná filmová hudba vypadat, a jejíž nejšikovnější řemeslníky všichni "soundtrackisté" tolik obdivují.

Scénáristicky tentokrát žádná sláva, chvílemi je to trochu kostrbaté až zmatečné, ale po výtvarné stránce opět přenádherné, takže nad lecčíms přimhouřím oko.

Samotný závod (a o něj tady jde především) je ztvárněný s úžasnou realističností i technickou bravurou a nápaditostí. Naproti tomu dějová linka, která má filmu dodat nějakou tu zobecňující nadstavbu, je dost tenká a chudá. Možná tam ani nemusela být, ale pak by to zase bylo jen pro motofandy. Ovšem Steve McQueen je pro tenhle typ drsného ale citlivého samotáře ideální představitel.

Nadupaná formální hříčka. Nic víc a nic míň.