Akana

Zkraje bych chtěl připomenout asi nejlepší, protože nejvýstižnější komentář, na který jsem tu narazil, Paldiniho "Kdo netančí, nepochopí". Ale chci upozornit na jednu věc, která tu moc propíraná není, a sice atmosféra. V tomhle pořadu můžu všem věřit, že je to skutečně baví a že všechny ty úsměvy a aplauzy nejsou jen falešná fasáda pro diváka. To je fakt vzácnost! Každou chvíli se některý ze soutěžících svěřuje, jak je rád, že do toho šel, protože ho to strašně baví, a já vím, že nekecá. Ze StarDance úplně čiší, jaká se tam vždycky utvoří skvělá parta a patří do ní všichni: tanečníci, moderátoři, kapela, porotci i všichni ti, které při přenosu nevidíme. A už několikrát se mi stalo, že celebrita, na níž jsem do té doby měl názor všelijaký, se mi díky StarDance stala skoro sympatickou. Nízká hodnocení na CSFD mě mrzí, ale nepřekvapují: tam, kde polovina národa vzývá Kabát, asi opravdu nemůže být vztah k tanci moc pozitivní (viz boshkeho komentář).

Zvíře v nás je pořád naživu a civilizovanost je jenom chatrný přehoz, kterým se ho snažíme zakrýt. Sam Peckinpah si o tomhle nedělá žádné iluze. Násilí ho fascinovalo vždycky (taky to od Monty Pythonů ve skeči "Salad Days" pěkně schytal) a ve Strašácích ho má jako hlavní téma. Vyjadřovací prostředky možná trochu zastaraly, ale atmosféra je od začátku pořádně hustá a morální stanoviska nakonec pěkně rozviklaná. Jo, to byly časy, když se americkej biják obešel bez špetky patosu. Hoffman jako vždycky famózní. 90%

Není to stoprocentní pětihvězda, ale málo vídanou minimalizací formálních i dějových klišé, a opravdu mrazivou, vtahující a (bohužel) věrohodnou vizí budoucnosti se tenhle film dost rázně vetřel do mojí přízně a odhaduju, že v ní i setrvá. Cuarón je opravdu šikula, navíc s vzácnou schopností vybalancovat morální rozměr - jeho poselství není úplně mělké (na Hollywood, samozřejmě), je srozumitelné, přitom ale netlačené za každou cenu do popředí.

Přelomový... Já vím, že s takovým označením se musí opatrně. Ale jak jinak označit film, který přináší divákovi vjemy tak odlišné od toho, co do té doby z plátna nasával? Ano, dalo se vyhnout několika hollywoodským retuším a zajít o něco dál do transcendenční mlhoviny (Kubrick nebo Tarkovskij by to asi udělali), ale důležité je že dechberoucí vizuál se jen neopájel sám sebou, nezabil atmosféru ani myšlenku, která je sice jednoduchá (člověk je křehká nádoba), ale nádherně podaná. Vysoce kontaktní zážitek. 90%

Takový mainstream v rámci americké nezávislé produkce. Protimluv? Asi ano, ale čert to vem. Mě je hlavně u tohohle druhu filmů příjemně a sousloví "typicky americké" díky nim pro mě získává i pozitivní zabarvení. Nakolik jsou všechny situace a dialogy věrohodné těžko posoudím. Co já vím, v Americe nežiju, třeba se tam rodinné trable opravdu řeší tímhle "příručkovým" stylem. Koneckonců my máme ironii, Američané patos, to je prostě věc národní povahy. Pikantnost ohledně sexuální orientace hrdinů je spíš spouštěčem dějových zápletek, než objektem nějakého moralizování, což je dobře. Ale největším kladem filmu jsou luxusní herecké kreace Julianne Moore, Annette Bening, Marka Ruffala i obou mlaďasů. Civilní, srozumitelné, sympatické.

Hodně šílené a to skoro lynchovským způsobem. Přitom je dost důvodů se domnívat, že i odvážně autobiografické. Nejsem žádným znalcem Kitana (dva filmy a ani jeden jsem stoprocentně nepobral), ale tohle mě bavilo. I když to někdy působilo dost surreálně, cítím v tom strukturu a jasný záměr. To, že mi uniká, není tak podstatné. Kitanova imaginace i smysl pro atmosféru jsou úžasné, třeba jen to prolínání záblesků po výstřelech do souhvězdí. Kdyby nic jiného, tenhle film mě nalákal na další režisérovy opusy.

No, už po prvním shlédnutí, kdy jsem s mírnými rozpaky zůstal na čtyřech hvězdičkách, jsem tušil, že tenhle film bude zrát. V jeho jinakosti je něco fascinujícího. Něco, co mě k němu znovu táhlo a lákalo znovu se v něm porýpat a vychutnávat si detaily toho komplikovaného a svědivě bezvýsledného pátrání. A když ani po takovém analytickém přístupu nenacházím vady a naopak se mi mnohé pasáže zarývají víc a víc pod kůži? To je přece pravý čas přidat poslední hvězdičku. Fincher už mi při The Social Network dokázal, že umí atraktivně zfilmovat snad cokoli. Zodiac to potvrdil ještě působivěji. A srovnávat ho se Seven je opravdu nesmysl, tady jdeme po úplně jiné stopě a za jiného počasí.

Zatracovanou i nezáviděníhodnou úlohu USA jakožto světového četníka nahlíží film ze dvou úhlů. Z prvního vidíme zemi, která může, třeba i díky iniciativě jednoho morálně pochybného, ale srdnatého antihrdiny, vykonat někde záslužnou věc. Z druhého pak stejnou zemi, která onu věc vykonává z čistě zištných důvodů (v politice se prostě altruismus nikdy nepěstoval) a na další důsledky svého konání zvysoka kašle. Bohužel ten druhý úhel pohledu podle mě není dost zdůrazněný, prakticky jen v samém závěru v podobě Gustova zenového příběhu a odmítnutého miliónu na školy. Myslím, že Mike Nichols kdysi dokázal podobné absurdity pranýřovat s větším gustem (Hlava XXII). Převládající frivolní tón mě ale baví a hlavně slovní přestřelky Hanks-Hoffman jsou lahůdkové. 70%

Klasická konverzačka na ve své době stále ještě velmi ožehavé téma, s nezbytným slzopudným (to nemíním zle) Tracyho monologem v závěru, ale taky velmi svižná a vtipná. Divadelní sevřenost děje a herectví většiny hlavních představitelů (je mi trochu líto Katharine Houghton, že jí tu nikdo nezmiňuje, ale ona je tam opravdu hlavně pro hezkou tvářičku) unese i tu nadbytečnou trošku moralizování.

O morální nadřazenosti demokratického rozhodování, kterou tenhle film prosazuje, by se dalo diskutovat a možná by se mezi hypotetickými dvanácti diskutéry taky našel jeden rýpal, který by jí začal zpochybňovat. Co ale jde zpochybnit jen těžko, je genialita s jakou je tohle fascinující soudní drama napsané a natočené. Každá minuta je jakoby nabitá statickou elektřinou a všechny si člověk vychutnává třeba i podesáté. Stěží překonatelné.