Marseillaisa

Francúzska revolúcia očami bežných "občanov" a občas aj z pohľadu kráľovskej rodiny. Miestami zbytočne odľahčená a na samotný vojnový konflikt dôjde až v úplnom závere. Herecké výkony pôsobia divadelne, čo sa odzrkadľuje aj v tom, že pri bežných rozhovoroch či monolóch často kričia a výrazne gestikulujú, nikto z nich vyslovene nevytŕča. Chválitebné je, že zo šľachty nerobia prílišného záporáka, skôr je vykresľovaná komicky. Samozrejme, celým filmom znie ona revolučná Marseillaisa. Celkovo nie zlé vlastenecké dielo vytvorené v pohnutých predvojnových časoch, ale pýtalo si to viac vojnovej akcie. (02.03.2021)

Přiměřeně naivní a tendenční výsek z Francouzské revoluce, ale musíme si uvědomit, že jsme v roce 1938, stále ještě ve věku ideologií a ještě k tomu těsně před válkou. To pak nějaké to vlastenecké zjednodušování snáz pochopíme. Nakonec, Ejzenštejnovy filmové fresky taky obdivujeme hlavně pro jejich filmařské kvality a ne pro ideovou pokřivenost. A Renoirova Marseillaisa, i když není zdaleka tak přelomová, přináší zkušenou a přitažlivou filmařinu. Pro mě nejpůsobivější je pasáž odchodu královské rodiny z paláce. 70% (22.04.2014)

Hodnotit tento pozoruhodný film mimo čas a prostor vede k jednoznačnému závěru. Stejně tak jako "podezření", že Renoir by levicový. Možná měl i jiné vlastnosti než levicovost, ale ve vztahu k dílu zní klíčová otázka jinak. Měl talent či ne? Je toto dílo, které divák poprvé zhlédl, přesvědčivé či ne? Je zřejmé, že základ tohoto filmu je dán scénářem, jeho spíše divadelními než filmovými dialogy. Technika spojování osobních důvěrných záběrů a hromadných nadčasových scén se také teprve rodila (všimněme si např., jak jsou natáčeny šermovací scény: jednoduchostí snímání se blíží realitě víc než nakašírované souboje dobrodružných-akčních filmů pozdějších desetiletí). To, čím film přesahuje začátky žánru, ovšem při troše trpělivosti nalezneme. Jsou to scény, během kterých vzniká a je "pulírován" text marseillaisy nebo rozhovory krále a královny (na obou bůh viditelně šetřil, když přiděloval rozum). Důraz na jakobíny je provázen nepřímými - byť pochvalnými - zmínkami o Robespierrovi a Maratovi; do záběru se však nedostanou. Hrdinou filmu je člověk z lidu. Zamyslíme-li se nad touto tříští pocitů a poznatků ze zhlédnutí Marseillaisy, objeví se dílo, které klestí cestu filmovému umění třetí čtvrtiny minulého století. Dílo, vedle nějž velmi dobře obstojí obdobná tvorba mladého Otakara Vávry, dílo, které snese srovnání s velkolepými freskami Sergeje Ejzenštejna (ALEXANDR NĚVSKÝ). Je to dílo-boj. Zážitek, na nějž - neberme to jako mentorování - musí být jeho potenciální divák dobře připraven. Pak také může být odměněn. (03.03.2015)

Konvenční historický spektákl, který přece jen Renoir mírně pozvedá svým netradičním náhledem na nepřátele lidu i spojováním historických událostí s každodenním zachycením života (i v jediném záběru). To však snímek nezachrání od zdlouhavostí - na tom má podíl i značné oddramatizování a dlouhé záběry. (20.06.2009)

Není to úplně typický produkt francouzské meziválečné kinematografie, ale je moc dobře, že alespoň po střípkách nám ČT2 občas něco takového naservíruje. Marseillaisa byla nepochybně úspěšným vlasteneckým počinem, trochu tady ale vysvítá Renoirovo levicové zaměření a podání dějin stylem hodní chudí - zlí bohatí. Což se týká i karikatury Ludvíka XVI. podané zde tak, jak to známe z hodin dějepisu - omezený nenažraný tlusťoch. Mimochodem, královští manželé byli stejně staří, tady představitele Ludvíka XVI. (Renoirův bratr Pierre) a Marie Antoinetty (sošně krásná Lise Delamare) dělil věkový rozdíl skoro třiceti let. Ale nebudu dělat hrdinu. V polovině jsem usnul. Jenže, áha, pak jsem ve snu měl zbytek filmu v českém znění!:-) (04.12.2012)