Mamas & Papas

Alice Nellis je výborná scénáristka, která dovede napsat živoucí postavy, dát jim do úst uvěřitelné dialogy a z banalit vytěžit emocionálně silnou výpověď, jež svou finální smířlivostí neirituje, jelikož nejde o člověčinky a humanistické kýče. Její nejnovější film ale neměl scénář v tradičním slova smyslu, protože o osudech svých postav vždy věděli pouze herci, a tak jsou reakce na určitá zjištění - v rámci mezí - autentická. Na zvoleném přístupu není nic špatného, protože přesně takto natáčí třeba Mike Leigh, jenže Alice Nellis není příliš dobrá režisérka, poněvadž se vzmůže maximálně na uměníčko pro měšťáky. Ústřední postavou se ukazuje být měšťácká doktorka, která je typově obsazena naprosto nepřesvědčivou Zuzanou Bydžovskou, jíž je věnována většina času střihově naprosto nezvládnutého počinu, u kterého není jasné, jak se to má s osobní a pracovní rovinou, když si mohou postavy trávit na lavičkách v parku a pod vodou několik dlouhých měsíců. Zbytek je modelový a příliš účelový, a tak nechybí cizinka - představitelka nižší střední tříky, mladý pár očekávající dítě či pár dlouhodobě se snažící o dítě, ale přitom ani v jednom případě nejde o pozitivní obrazy rodičovství a jsou zde pouze k vydolování emocí z diváků, jejich lacinému dojímání (umírající pes) či pobavení (soulož mezi zvířaty). Nejhorší ze všeho je ale konec, který chce vyvolat zdání (začíná a končí u toho zdání), že se nejenom jedna z postav, ale i divák s ní střetnul s něčím, co ho dalece přesahuje a co nemůže rozumem pojmout, ale přitom jsou mu dané obrazy vysvětleny přítomným komentářem. Z tohohle hezkého filmu o nehezkých věcech pro (ne)zajištěné diváky, kteří chtějí vidět hezké obrázky v pochopitelném provedení, je mi blivno. Být žena, na protest proti obdobným chcípáčským potratům si strčím tampón tak hluboko, až prasknu. (21.09.2010)

Zkrátit o dvacet minut a zaměřit se pouze na příběh manželů Čapkových (tedy pardon, ve filmu samozřejmě Dolanských), bylo by to možná i na 5 hvězd. Ani jeden z dalších tří příběhů pro mě neměl takovou hloubku, nezasáhl mě ani tolik chválený výkon Zuzany Bydžovské. Mám tedy výhrady, talentu Alice Nellis si ale vážím čím dál víc. Skoro 4*. (14.01.2021)

Moje chuť shlídnout a mapovat kvalitu veškerý hraný český kinematografie dostavá dost zabrat.Tohle je další příšerná nuda,a po včerejší promítačce skvělýho Habermannova mlýna,to vypadalo,že se pobliju.A.Nellis má nějakej hlubší problém,a pořád nám ty sračky cpe do našich hlav.A asi udělim stajně jako některejm zahraničním rejžům i Alici značku zákaz promítání a sledování,protože si ani nechci domejšlet,jaký hovno ještě může od ní přistát na mojí hlavě.Zatim metá pěkně.20% (17.04.2011)

Přečetla jsem si pár hodnocení, než jsem na film šla. Nevyznívala příliš pozitivně. V kině jsem na ně už po pár minutách vědomě i podvědomě zcela zapomněla. Teď , než chci napsat svůj komentář, si je tu znova letmo pročítám a nestačím se divit…Kdo to píše? Nechci se NIKOHO dotknout, ale tento film je (jak už sám název vypovídá) o rodičích a - nutno podotknout, že rodičům (chtěným, nechtěným….) se bude líbit asi nejvíc, zbytek populace se bude možná nudit, možná pro ni film bude utahaným (to je asi to poslední adjektivum, které bych použila, ale dokážu to pochopit právě u člověka, který tohle životní téma zatím neřeší). Na druhou stranu, řekla bych, že film má správné načasování – pomaličku začíná doznívat vlna babyboomu Husákových dětí, takže má šanci dotknout se (o to víc) relativně širší části filmového publika. MaP byl pro mne citovou bombou, emoce tu byly srozumitelné, čitelné, vlastní, až mě to děsilo…A zároveň uklidňovalo. Přestože jsem (jsme!) nikdy nemusela projít ani jednou situací z filmu (bohudík), naladilo mě to nenásilně na stejnou vlnovou frekvenci všech matek, které dítě chtějí a nejde to, které dítě nechtějí (zatím, nebo nikdy, to je jedno), nebo ztratí…Paradoxně nejbolestnější a nejukrutnější mi ve filmu přišel okamžik ne ztráty (smrti) dcerky jedné z hlavních hrdinek, ale zrození nového života…v této podobě naprosté Zoufalství, naprostá Bezmoc, dovolím si napsat, že mi to připadalo jako Sophiina volba novodobého věku… Líbilo se mi i zachycení otcovství v daných nelehkých situacích. Mozaikovitost příběhu byla naprosto na místě, co někomu přijde jako století, jiný vnímá jako „málo času“, záleží na úhlu pohledu. Všichni herci sklízí můj obdiv. Na filmu mi poněkud vadila jedna z posledních pasáží a sice promluva Marty Issové v divadelní hře – působilo to na mě trochu křečovitě. Shrnuto podtrženo – z českých filmů za poslední dobu (hodně poslední dobu) - u mě Zásah do černého – v pravou chvíli na pravém místě. Nicméně, paradoxně film nedoporučím svému bratrovi se ženou, kteří právě dospěli k rozhodnutí, že je jejich čas pro potomka… (17.05.2010)

Nedávno jsem shlédl docela podařené Ene Bene od Alice Nellis, a tak jsem se rozhodl, že dám šanci i ostatním režisérčiným filmům. Mamas a Papas jsme s ženou museli zkouknout na několik pokračování, protože nás absence hlubšího příběhu vždy ukolébala ke spánku. Filmu toto rozkouskování ani moc nevadilo, neboť se už při natáčení někomu pomíchaly kotouče s filmem, a Alici Nellis to přišlo tak skvělej nápad, že film uvedla tak, jak jí jednotlivé části filmu padly pod ruku. Co mi ale vadilo mnohem víc je roztříštěnost postav, s žádnou z nich se nedalo nikterak ztotožnit, žádná z nich ve mne nevyvolala hlubší zájem nebo snad špetku sympatií. Co film v mých očích zachránilo od horšího hodnocení je jednak dobrá hudba, a druhak ukázka martyria s pokusem o adopci (jojo, úředník je úředník, a ten ví všechno nejlíp)... (24.03.2011)