Tom Hardy

Bavil mě Bale, bavila mě atmosféra, zasazení i skutečná pointa, jež následuje po "prvním" odhalení. Herry Melling si mě získával pomalu a byl to vlastně až finální monolog, který mi jeho Poea prodal. Gillian Anderson zůstala nevyužitá, Roberta Duvalla jsem díky plnovousu "viděl" až během závěrečných titulků, v rámci tempa by Cooper potřeboval lepší střihačské nůžky, ale na druhou stranu jsem neměl potřebu přetáčet. Jen občas kontroloval hodiny. Vzato kolem a kolem mi ale Bledé modré oko coby detektivka s osobním přesahem v zasněženém 19. století sedla, jen to mysteriózno tam ve výsledku vůbec být nemuselo. Za mě nějakých 70 %.

Vždy jsem obdivoval, jakou energii a údernost dostával Wes Craven ve Vřískotu do střetů s vrahem. Jestli někdo tvořil ve slasher žánru regulérní akční scény, byl to on. A Hyams Jr. jeho postupy mimikuje téměř 1:1 a to v dobrém slova smyslu. Tak úderné naháněčky obětí se jen tak nevidí, a co víc, Hyams nejen kopíruje mistra, ale zároveň skvěle pracuje s prostředím, kamerou a dokonce i s herci, kteří jsou celou dobu uvěřitelní. Williamson se připomene hned několik nápaditými úhyby od zavedených postupů (díl uznání si zaslouží už za to, s jak malým počtem postav si vystačí), jen hlášek je tentokrát minimum, vrah postrádá nějakou osobitou masku (ale je zase pravdou, že o to víc je ukotvený v realitě) a postavy, ač se nechovají stupidně, úplně nevystoupí z řady a není proč si je pamatovat. Pointa je zajímavá. Jde o sociální komentář, který bude publikum rozdělovat (podle jejich vlastního přesvědčení), osobně bych ale Williamsona nepodezříval ze snahy o nějaké moralizování. Jen se autorsky rozhodl využít toho, s čím se svět v posledních letech potýká. Z něčeho si utahuje, něco věcně popisuje s tím, ať si každý zaujme své stanovisko. Proč ne? Coby fanoušek slasher žánru jsem spokojený. 70 %

Kdyby se sestavoval seznam potřebných ingrediencí pro podobný druh podívané, thriller V zajetí mysli by většinu potřebných kolonek odškrtnutých měl. Bohužel i v nejlepších momentech je ve stínu slavnějších předchůdců, a to nejen těch opravdu špičkových (Sedm, Mlčení jehňátek), ale i béčkových úspěšných imitací (Anděl smrti, Vraždy podle Jidáše). A protože tu rozpočet bezpochyby nebyl největší, prakticky celý film se odehrává za dne a hezkého počasí, což tomuhle žánru také úplně nepřidává. Dostat to do ruky lepší režisér, možná by z toho něco bylo, Mauro Borrelli ale příběh patřičně neprodá a nejvíc se to odráží na finále, kdy pointa, jakkoli sporná, by se správným vedením možná nějaký dopad měla. Také mám pocit, že v případě podobných kousků je chybou zobrazovat scény vrahových aktivit, neboť je tím dopředu eliminován prvek překvapení, když pak vidíme jeho výsledné dílo (které by navíc sneslo šťavnatější podobu). Ale není to žádné hrůzostrašné peklo, jen skrz na skrz průměrná televizní kriminálka, která je zajímavá pouze tím, že v ní Martin Lawrence hraje první ryze dramatickou roli ve své třicetileté kariéře. Nic dalšího za zmínku nestojí.

Člověk 70 minut čeká, než dojde na pořádný twist, který hříčku povýší o level výše (a na ten moment dojde), jen aby se to na konci zvhrlo v (minimálně na můj vkus) příliš stylizovanou dohru o příčině a následku. V rámci hravých detektivek je každopádně pořád Glass Onion výrazný nadprůměr, jednička ale byla atmosférou někde trochu jinde, blíže klasickým detektivkám a i Blanc mi přišel o něco lépe uchopený. Pokud se ale povznesu nad to, že to zkrátka není to samé, co první díl, vychází mi z toho pořád hodně slušná žánrovka.

Je pozoruhodné sledovat, jak Shyamalan postupem let přišel o určité tvůrčí jistoty (od Stalo se je to jednoznačně vedení herců, kdy ne každý funguje pro danou postavou, jak by bylo třeba). Přesto, i v jisté nedokonalé formě imitování sebe sama, tam Shy pořád je. Stále umí budovat napětí, pokládat správné otázky a vodit za nos. Jen mu to někdy vychází lépe (The Visit) a někdo hůře, což je příklad Času. Pořád mě to ale coby žánrová hříčka v pohodě na ty dvě hodinky zabavilo. Mám ale pocit, že v případě podobného konceptu by Času více slušel seriálový formát, kde by šablonovité postavy měly čas na to opravdu ožít. I tak ale solidních 70 %.

Spy Kids: Pandora's Box. Technicky ohromující ukázka toho, že lze vytvořit triky, které působí ve všech polohách naprosto uvěřitelně a realisticky. V rámci jednotlivých scén jde pak o roztomilou retrospektivu Cameronovy filmografie (ozvěny Propasti, Vetřelců a Titanicu jsou nepřehlédnutelné). Příběhově je tu bohužel úplné prázdno. Užil bych si to být mladší, nepolíbený letitou filmovou zkušeností. Pak by šlo lépe přijmout postavy, které se do jednoho chovají jako žánrové šablony a vždy udělají přesně to, co se od nich v daný moment očekává. Podobná míra pohodlných klišé je aplikovaná i na děj, který v základu opakuje dějový oblouk z jedničky, a když už ho doplňuje, činí tak značně nešikovně (sice se řeší kolonizace a jednou větou látka proti stárnutí, ale jinak se zdá, že celému vojenskému aparátu jde hlavně o zabití Jacka Sullyho a je jedno, kolik životů to bude stát). Únavné příběhové zkratky typu "záporáci mají plán a naštěstí označí jediné zvíře, které je relevantní pro hrdiny a ti ještě k většímu štěstí zrovna v tu chvíli to zvíře najdou" už z toho pro mě činily téměř nesnesitelnou podívanou. Již u jedničky jsem své nadšení měl v menším stínu proto, že Cameron jen za velké prachy převyprávěl Pocahontas. Ale tehdy představoval krásný nový svět a ohromoval nevídaným vizuálem. Dvojka už jen navazuje, sice rozvíjí, ale současně ve velkém recykluje a hlavně je na můj vkus příběhově až příliš tendenční, což platí i pro postavy. Přes všechny barvy jsou extrémně černobílé. Mrzí mě to, protože mám Camerona rád a ocením každý poctivý blockbuster, který svůj úspěch nestaví na chlápcích v elastických trikotech. Ale tohle vypadá jako něco, co pro Disneyho režíroval Robert Rodriguez v rámci své vlny filmů s dětskými hrdiny. Což je prostě škoda. 50 %

Je zajímavé, jak se s odstupem let mění pohled na některé filmy. V roce 2001 mě Profesionál téměř urazil, mimo jiné proto, že jsem očekával akční film. Vzhledem k tomu, že Pyun leží na smrtelné posteli, dal jsem si uctivé opáčko filmu, který vím, že Pyuna bolel (studio mu ho vzalo a drasticky zkrátilo). A výsledek je... snesitelný! A je to dáno tím, jak laciná béčka vypadají dnes. Tady město působí skutečně, je tam hned několik vynikajících herců, scény na sebe navazují, má to (bez přehánění) vynikající soundtrack a obecně je to naprosto použitelný žánrový průměr o jedné honbě za nebezpečným psychopatem. Ano, není tu nic, co by šlo přímo doporučit. Pohledem z roku 2022 má tohle ale kvality, o jakých si dnešní béčková tvorba může jen nechat zdát. A jakkoli by mi za to moje mladší já asi nafackovalo, až na několik momentů jsem se nenudil. Ok průměr. 50 %

Naprosto chápu, jak Logan ukecal producenty, aby mu na Tehy/Them dali peníze. Nápad s převýchovným táborem zlatý a spojení se slasherem (i vzhledem k užít kempu) pro potřeby žánru vlastně ideální. Že mají hlavní postavy orientaci takovou či makovou vedlejší. Že většina nepůsobí moc sympaticky, protože jim scénář nepředepíše nic, čím by si diváka získaly, je už skutečný problém. Podobně jako samotný základ. Logan totiž udělal z pozice scenáristy něco, čím si podřízl větev. Bez přehánění měl dobrý high koncept, který narušuje klasické slasher schéma. Jenže se ho drží tak důsledně (respektive hraje bez faulů), že nejenže první mord de facto odhaluje identitu vraha, ale hned druhý (na který se navíc čeká hodinu) prozradí i jeho motivaci. Je to zajímavá patová situaci, kdy na jedné straně naprosto rozumím tomu, co Logana pohánělo a proč si zvolil postupy, jaké zvolil a současně vlastně neměl být tak důsledný, aby měl v ruce aspoň nějaké karty. A protože i gore je podvyživené, z výsledku si nakonec odnášíme jen scénu na střelnici, která má přesně onen druh tenze, jaký je třeba, a perfektně creepy Bacona. To je vzhledem k potenciálu, jaký They/Them mělo, hrozně málo.

Do sebe zahleděné, plné křečovitých dialogů, které se tak motají v kruhu těkavosti, zmatených myšlenkových pochodů a náznacích, že by z toho Krajčo upletl novou kariéru. A bohužel i dějově slabota, který se zmůže na pouhopouhé vykrádání jiných (Matrix, Moon), případně rovnou sebe sama (první série). Ne že by tu nebyl potenciál, ale toho rádoby intelektuálního balastu, který je všude okolo, je tolik, že se to opravdu pořádně nedá sledovat. Kvůli tomu, že na životě žádné postavy vlivem neustálého oživování nezáleží, je mi dávno jedno, co se vlastně stane. Jen fascinovaně pozoruji, jak se z kdysi možná jednoduchého, ale silného konceptu stala ubíjející tvůrčí onanie, která neustále motá slova labyrint a hra. Opuštění parku byla prostě chyba. 30 %.

Nevím, jak vysoko bych měl Kořist ve svém žebříčku v rámci série zařadit, protože jsem měl vždycky slabost po Predátory od Nimróda Antala a hardcore fandy proklínanou dvojku ve městě. Pocitově je ale Kořist povedené pokračování, oslňující nečekaně věrnou dobovou atmosférou, fajnovým pohledem "z druhé strany" (je potěšující, že je konečně Predátor plnohodnotnou postavu a ne jen někým, kdo se zjevuje podle přání scénáře) a překvapivě důsledným vyprávěním, které se snaží zužitkovat vše, co před diváka předloží. Příběh odmítané Naru je ale jen klasika bez přidané hodnoty a zklamal mě finální úder, který má hodně pohádkovou logiku, aby se tak řeklo (dejme tomu, byl Predátor v tu chvílí už hodně mimo a proto úplně blbej, ale i pokud si takhle obloukem ten moment omluvím, pocit neuspokojení mi to netlumí). Ale obecně spokojenost, která láká k představě, do jaké další doby by se Predátor mohl podívat. Já bych bral vikingy nebo piráty. 70 %