Tom Hardy

Obvykle se mi to nestává, ale cítím limity seriálu držením struktury předlohy, kdy bych namísto věrného, ale nahuštěnějšího vyprávění ocenil, kdyby měly všechny postavy prostor na ploše více epizod. Výborný casting mnohých z nich vlastně přichází vniveč, když jsou na jedno použití (u filmů je to normální, u seriálu to zavání nevyužitou šanci). Ale i kdyby to mělo být v rámci cyklu "jeden díl stačí", zrovna tahle epizoda měla mít klidně 90 minut, přidat na životě v Silver Lake, nevynechat souboj Davida a Ellie s nakaženými (což je v předloze významný prvek jejich zvláštního spojení) a minimálně samotné finále působí trochu rozpačitě, kdy zatímco ve hře byla Joelova přítomnost k něčemu a hlavně nás nenutila myslet na okolí, zdejší otevření dveří najednou vyvolává otázky, proč nikdo nikde není a k čemu vlastně celé to Joelovo tažení napříč dílem bylo.

Vlastně už se vůbec nedokážu orientovat, o čem to je a kam to směruje (základní linky samozřejmě chápu, ale obecně to působí hrozně ztraceně a bez přímého tahu na branku). Nekonečně natahovaná linka s Liz byla otravná, ale měla alespoň jasný cíl. Teď už je to jen o tom, jakému problému čelí Red nově, přičemž jde ale o zápletky nezajímavé a co je nejhorší, Reda samotného neakcentují. Je figurkou v pozadí, která občas někde vyskočí, ale na rozdíl od původního konceptu neudává tempo ani tón. A co si budeme, jediný, kdo tuhle scenáristickou šarádu s neschopností zodpovídat otázky táhl, byl James Spader. Bez něj už nemá Černá listina vůbec nic. Je upřímně s podivem, jak dlouho se série drží při životě, přestože už řadu sezón vůbec nefunguje.

Takový nedopečený Shyamalan. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, co se děje, což je dost možná ten největší problém. Kdyby se lépe budovala atmosféra nejistoty, byl by konec zajímavější a měl větší dopad. Takhle je to vlastně jen čekání na Godota. Nicméně v jednotlivostech silné. Shy pořád umí natočit skvělé dílčí momenty. Jen mu tentokrát citelně chybí prvek překvapení  (krom "první oběti", to bylo nečekané), výraznější herci, lépe prokreslené postavy (hysterický manžel se možná chová logicky, ale jde o vrcholně nesympatický charakter) a obecně i o něco košatější struktura. Síla toho, co je zajímavé napoprvé, se logicky v opakujícím mustru vytrácí. Ale nenudil jsem se. Jen to bylo na Shye nečekaně přímočaré. Pokud to porovnám například s jím produkovaným Ďáblem, který si také vystačil s malým prostorem a počtem herců, to byla větší laskomina.