Mi Nü-Chai

Zklamání. Příběh sice působil dost divně, ale čekala jsem, že s tím bude alespoň dobře zpracován, což byl ovšem omyl. Rozpálené slumy, v nichž jejich obyvatelé den za dne utrácejí své dny, symbolizují to, co tento film nabídne divákovi - ztracené dvě hodiny času. Depp není ani dobrý režisér, ani scénárista, herec sice schopný je, ale nějak to tu zapomněl ukázat. Toho zoufalého otce rodiny, který se chce nechat pro její dobro utratit, bych mu vážně nevěřila ani s vypíchnutýma očima. Ostatní postavy na tom nejsou o mnoho lépe, vlastně jsou na tom ještě hůře, ale jelikož tam nejsou tak často vidět, tak si toho člověk tolik nevšimne. Suverénně nejtrapnější je počáteční proslov Marlona Branda, ten už se ani hrát nepokoušel, jen deklamoval jakousi snůšku hovadin. A onen výše zmíněný příběh...nevím, kde na něj autor předlohy přišel, nicméně pan Depp mohl zapojit mozek nebo alespoň armádu poradců a nechat si vysvětlit, že platba za "hraní" ve snuffu je honorována asi tak, jako role oběti přepadení za bílého dne. Tedy - přihlouplý a těžko uvěřitelný námět, nepříliš dobré zpracování a líní herci dávají dost nepěkný obraz o tomto dost možná i ambiciózním díle.

Nevím, zda byla šílená ona dáma, ale zajisté šílené je zpracování kusu jejího života. Příběh dcery Isabelly Kastilské, Johany, je opravdu mistrně zredukován na první část pornografickou a druhou vrcholně pitomou. V oné první části sledujeme příjezd Johany za budoucím manželem Filipem, ten ji záhy učiní ženou a zároveň hysterickou nymfomankou. Také se podíváme, jak se souloží v nejrůznějších evropských větších i menších městech, barech, zámcích etc. V části druhé se začíná plně projevovat Johanino šílenství, bohužel jen jejími výkřiky "Jsem šílená!" či konstatováním ostatních "Ona je šílená!" Ohromné citové bohatství, jímž dle oficiálního textu distributora Johana disponuje, je pro změnu předváděno špatně zahranými záchvaty jekotu či pláče a soustavnými žádostmi, aby s ní manžel souložil. Manžel ovšem již nemůže, ani kdyby chtěl - neřestný život plný podvádnění ubohé manželky a přátelení se s ženami mrzkých mravů jej odměnily syfilidou. Ta, jak dobře víme, tehdy léčitelná nebyla, tedy za vrcholně odporné scény, kdy jsou mu ženou olizovány hnisající vředy, konečně vypustí kromě tělních tekutin i duši. Sama Johana končí v klášteře, kde se po zbytek života s nekrofilním zaujetím ukájí na jeho rozkládající se mrtvole. Nevím, kdo tohle vymyslel, ale zasloužil by poslat do KLDR nebo do Bruntálu.

Dosti nudné, protahované a jednoduché pojednání o cestě z kláštera do klína a vice versa. O filosofi, životě mnicha, buddhismu jako takovém etc. tam mnoho nepadne, zato sexuálních scén je na můj vkus přehršel. Pokulhává i obsazení hlavních rolí - je hodně poznat, že herci nejsou zrovna typičtí obyvatelé místa, ve kterém by se měl příběh odehrávat.

Herr Murnau nezklamal a vytvořil po všech stránkách kvalitní počin. Neodolatelná je převážně první část, opravdové visuální orgie. Velmi dobře zvládnuté triky, výborní herci - padlé neviňátko Gretchen, nenasytný Faust a hlavně potměšilý Mefisto - nedošlo k situaci, že bych jim jejich role nevěřila, či že by působili směšně. Oceňuji také hudbu, byť až z roku 1995, obraz doplňuje natolik dobře, jako by pro něj byla přímo stvořena. A především, Faust nad jiné vyniká svou ponurou a dusnou atmosférou.

Dle mého nejméně povedený film od Gilliama. Asi i díky Robinu Williamsovi, kterého nemohu vystát a jeho ublekotaný, hřejivý a dobrácký styl hraní mi leze na nervy. A nad samotným příběhem jsem musela poněkud povytáhnout obočí - přišel mi zbytečně moralizující (nebo jsem prostě na tohle téma přecitlivělá). Líbily se mi jen fantaskní scény - mohlo jich být ovšem víc, na úkor scén "romantických..."

Nikdy bych nevěřila, jak může být 89 minut dlouhých. Ze začátku se na to ještě dalo koukat, i některé hlášky byly vtipné, ale brzy to ztratilo dech, humor a opodstatnění. Z Queneaua mám pocit, že kouřil nadměrné množství cracku a prokládal to absinthem. Ztreštěnost pro ztřeštěnost a přehršel gagů je ubíjející a postupem času zatraceně nudné. Kdyby byl film dlouhý jen 20-30 minut, nejspíš by působil živelněji, hodina a půl je na takovou hříčku zbytečně mnoho a značně jí to ubírá na atraktivitě.

Opovažte se byť jen na minutu přemýšlet, že tu hodnotím klipy jako celek, jejich uměleckou hodnotu, originalitu etc. Ani nápad! Až na pár výjimek (Weeping Song, Ship Song, Henry Lee, Jack the Ripper, Mercy Seat a Babe, I'm on fire, který snad točil někdo z Monty Python) nemá N. C. nějak extra klipy. Vlastně se tam většinou vůbec nic neděje. Ale je tam zhusta mladý a hubený Cave a mladý a hubený Blixa ve slušivých oblečcích a oba se šklebí a skáčou a různě rotují a třesou se...moc hezky se na to kouká. Nejlepší je ovšem Weeping Song aneb vyjeďme si na lodičce. :) Btw. získala jsem podezření, že Cave nosí 20 let jedny stejné boty a má nějakou ohebnější kostru, než je u běžně u jedince Homo Sapiens k viděni, anžto jeho pohybové kreace jsou místy hodny hadího muže. Blixa je sice pohybově úspornější, ale dělání obličejů a koulení očima zvládá na jedničku a koneckonců, u něj stačí jen to, že tam JE.

Tohle by mohli klidně přejmenovat na Neúnosnou délku stopáže. Knihu jsem nečetla, jelikož v češtině jaksi nebyla dostupná, takže porovnávat ji s filmem nemohu, leč jestli byla jen zpoloviny tak natahovaná, nudná a ubíjející jako toto dílo, tak se jí budu vyhýbat. Téměř tříhodinová délka by byla vrahem takřka čemukoliv, natož mizernému milostnému příběhu, který je ještě ke všemu doplněn o zásadní, řádně patetické dobové scény. Občasné souložení (zřejmě s existenciálním rozměrem, alespoň dle hovorů předtím a poté) by mohlo jít na přebory v trapnosti, styděla jsem se za celý štáb. Ideální věc pro pomalou a bolestivou ztrátu tří hodin života.

Princ přestíral, že je němý? Já měla za to, že úspěšně hraje středně těžkou mentální retardaci, takového dementa aby jeden pohledal. Velmi nesympatická pohádka plná stejně nesympatických postav.

Takhle nějak vypadá dokonalé dno. Všechno je špatně - herci, scénář, režie - na tomto se nedá najít jediná dobrá věc, ani kdyby to člověk obrátil pětkrát naruby. Trapné a pitomé dialogy či v horším případě monology, ještě trapnější snaha o levicový sociální rozměr a režie, která si nezaslouží jiného označení než na odstřel. Jestli mělo být tohle vyvrcholením "celoročních kulturních akcí, věnovaných spisovateli Walserovi," jsem z duše ráda, že ony předchozí akce jsem nezahlédla ani koutkem oka.