Mi Nü-Chai

Sérii Eko eko azarak jsem sháněla již dlouho a měla jsem docela radost, že se ke mně po všemožných peripetiích dostal alespoň druhý díl. I když jsem se tedy snažila raději nic moc neočekávat. Začátek filmu mě naneštěstí nehezky navnadil, že by to mohlo být i celkem koukatelné, jenže po půlhodině se všechno začalo rapidně horšit. Úvodní dynamičnost zmizela někde v hlubinách výtahové šachty a celý film se stal jen sledem více či méně připitomělých dialogů a hrozných počítačových triků. Jediné, co vypadalo jakž-takž povedeně byly krvavé vraždící scény, leč na ty já si moc nepotrpím, tak ani tohle mě zrovna nepotěšilo, naštěstí neobsahovaly příliš detailní a dlouhé záběry. Ke konci filmu mě vytrhl z apatického zírání jen výpadek titulků a nutnost nahodit nové, jinak ho snad zaspím.

[MOŽNÉ SPOILERY] Peckinpahův příspěvek do oblíbeného žánru "Buranissimo forte aneb řepáci útočí." Mladý americký matematik a jeho britská žena přijíždějí do její domoviny, aby zde on mohl v klidu napsat knihu. Bohužel, jak už to bývá, zdánlivý klid netrvá dlouho a dvě mladé, nejspíš i retardované osoby (nějak mi to "lidé" nejde přes prsty) brzy poznají, zač jsou toho vidle. V domovské obci mladé paní se, kromě jiných kratochvílí, nejspíš pěstuje i příbuzenská plemenitba, jednak vypadají všichni vidláci skoro stejně, druhak jsou silně dementní a také agresivní. A nadržení. Je tedy otázkou času, než se pokusí cizáka vykolejit uškrcením kočky (neúspěšně) a vylákají ho na lov, aby si užili s jeho ženou. Ta má pravděpodobně po krk jeho trapných snah o šachový sex, tak po počátečních hraných výkřicích "Ne! Ne!" a několika fackách radostně přijímá své vykupitele z jha neukojení. Tento čin však život dvojice příliš nepoznamená, neboť si jej žena nechá lakotně pro sebe. Aby se zapojili též do společenského života obce, navštěvují přistěhovalci vzápětí místní ples, který ovšem coby lidé kulturou alespoň trochu dotčení nejsou s to vydržet a brzy prchají. Cestou porazí místního blázna podezřelého ze zmizení teenagerky a z neznámých důvodů jej vezmou s sebou domů. Tam také brzy dorazí i vidlácké komando a dožaduje se vydání viníka. Hrdina odmítá a začíná boj. V následujících chvílích je divák svědkem mnoha zpomalených bitevních scén, např. průstřel nohy, rozbíjení mnohem více oken, než obsahuje dům, hod krysou skrze okno, chycení se do pasti etc. Konec nebudu prozrazovat, nicméně je jako celý film - předvídatelný a prostý jako Bruntál. Na tohle jsem, upřímně řečeno, koukala jen ze zvědavosti, jestli je to opravdu tak špatné, jak mi bylo řečeno. Film překonal veškerá má očekávání a panu Peckinpahovi se hodlám nadále už jen vyhýbat.

Nějak nechápu, proč Cronenberg Dějiny násilí vůbec točil. Nejlepší je asi první půlhodina, americký buranov jako z příručky. A to včetně nezbytných propriet jako je slídivý šerif a školní postrach. Tehdy se mi i zdálo, že by z toho mohlo být slušné psychologické drama na téma Utajování minulosti vás může pěkně podusit, leč dění na obrazovce mne z tohoto drobného omylu svižně vyvedlo. Postavy, ač dobře zahrané, nejsou rozhodně příliš propracované, alespoň já měla problémy pochopit některé jejich jednání a hlavně motivaci. Vlastně jen pořád dokola nějak reagují ve vypjatých situacích, ale už nikde není řečeno, proč zrovna takhle. A postupem času se film zvrhává z pokusu o drama do akční řežby. Ještě ke všemu do řežby nečekaně málo bizarní a nezajímavé, takže četné díry v chatrném kabátku logiky příběhu se nestydatě předvádějí v celé své nahotě a nikde ani stopy po nějaké slizké úchylnosti, která by od nich odvedla divákovu pozornost. Na Cronenberga nezvykle "normální" film, bohužel i se spoustou normálních chyb. Doufám, bude-li ještě někdy konat podobný pokus, vyjde mu již lépe.

Z tohoto filmu je mi vyloženě špatně, ale obávám se, že poněkud jiným způsobem, než tvůrci zamýšleli. Uslintaný děj, který by sepsala snad i ploštěnka mléčná. Scénárista se dle mého drze spolehl na to, že všechno zachrání visačky "tragický lidský příběh" a "podle skutečné události." Jindy dobří herci (Sands, Malkovich) zde jednoduše neměli co hrát, neboť nepředvedli zhola nic. Sam Waterson byl toporný až hanba a Oscarem oceněný Haing S. Ngor dostal tuto cenu na sto procent z politických důvodů. Je na něm vskutku bolestně poznat, že herec není, tak prachšpatný výkon se jen tak nevidí. Celé dílo korunuje stopáž - přes dvě hodiny nudy a zhnusení prostě nezachraní ani velmi slušná hudba, snad jediný klad, kterým Vražedná pole disponují.

Další příklad receptu na koktejl Typický festivalový vítěz (c). Smícháme jednu naturalistickou sexuální scénu, spoustu křiku a emocí, špetku násilí, nestandardní vztah a zaklínadlo "osamělost moderního člověka." Dobře promícháme, přidáme ve vyváženém poměru zpomalené záběry a klipovitý střih, spoustu barev a relativně slušnou hudbu. Protřepeme a podáváme s nezbytnou kapkou poselství o pevném bodu v životě, který každý z nás potřebuje, pohodlně se usadíme a vyčkáme ocenění poroty.

Ošklivý život žen (i mužů) u jezera s překrásným jménem. "Zab kohouta, jenž věčně plaší noc, zab kohouta jenž přivolává den: na vlnách tmy se chceme kolébat, až na věčnosti lem."

Upíři s dlouhými zelenými nehty hbitě poskakují snožmo, krásná dívka - duch spadne z kola po ráně větví do hlavy, policie je nebetyčně tupá a moudrý mistr má neschopné poskoky. Všichni se potkávají a mlátí a lepí si papírky na čelo ve více (spíš více) či méně vtipných až potrhlých situacích. Triky jsou otřesné, herci taky, ale to vůbec nevadí, spíš naopak. Roztomilá taškařice. Jo a nejblbější policisty mají asi vážně v Hong Kongu.

Tradiční asijská duchařina v rukou lehce úchylného Miikeho není rozhodně příliš pečlivě vycizelovaný šperk. Prokletá hlasová zpráva, pocit nevyhnutelnosti a neúprosná júrei - ano, nepřináší naprosto nic nového. Navíc okatě vykrádá starší filmy, převážně Ringu a Dark Water. Dokonce i jeho vlastní dílo Oodishon se mi tam v pár záběrech připomenulo. V jednom případě dokonce používá naprosto totožnou lekačku (mohlo by se to zdát pošetilé, vytýkat zrovna tohle, nicméně ono se až do druhého použití v Chakushin ari jednalo o dost originální provedení lekačky), interiér nemocnice je také podezřele povědomý, včetně přehršle mokrých skvrn na stěnách a stropě. Ale nešť, nevykrádá zase tak špatně, aby se to nedalo odpustit. Bohužel, až na některé vypjatější scény, si ze svých starších sourozenců nevypůjčil dusnou atmosféru, takže o nějakém tíživém pocitu či omdlévání strachy nemůže být ani řeči. Nicméně, pochopitelně jsem sebou u některých pasáží trhla. Hlavně, když mi přišla na mobil zpráva, to vážně potěší. Asi jediná originální věc ve filmu je živé vysílání v TV studiu. Musím říci, že ač je to ve své podstatě lehké klišé, funguje a je to vítané osvěžení po dosavadním spíše klidném průběhu. Od této části se dění tradičně zrychluje, přidává na děsících momentech a spěje do finále..které by bývalo bylo docela fajn. Pobíhání po ošklivé opuštěné nemocnici, hravá júrei, vystrašení lidé - potud by to bylo OK. Pak se Miike asi zcvoknul a mým očím předvedl něco, co mělo zůstat navždy zakopáno v nějakém podřadném seriálu či béčkovém horroru západní provenience. Zručně rozbil už tak ne moc silný pocit gradujícího finále, jen jsem zhnuseně čekala, kdy to nepatřičné z obrazovky půjde zase pryč. Naneštěstí se pak až do konce nepodařlo navodit byť jen zdání atmosféry, navzdory i celkem příjemně nejednoznačnému závěru. A i navzdory snaze jedné z nejlepších věcí na celém filmu - kvalitnímu zvuku. A tu prokletou melodii si snad pořídím coby vyzvánění na mobil...

Kdepak extrém. A žádný horror. Jediné, v čem se název a přidružené info strefují přesně, je číslovka tři. Ano, povídky jsou opravdu tři, tady žádná mýlka nastat nemůže. Miikeho Krabice je zbytečně rozvleklá a snadno předvídatelná, ale v některých částech překvapí až nebesky křehkou melancholií a zvláštním pocitem znepokojení. Je škoda, že zrovna těchto momentů je v něm spíš méně a převážná většina se nese v líně ospalém tempu. Knedlíčky od Fruit Chan by mohly být dílem nějakého obskurního asijského klonu Tales from the Crypt. Bizarní způsob omlazování za pomoci požírání embryí ("šestiměsíční jsou nejúčinnější!") ještě umocňuje jeho roztomile střelená amorální provozovatelka teta Mei aka Bai Ling, která ráda zpívá hostům k jídlu. Ze všech tří povídek mi tahle přišla nejzábavnější. Závěrečný Parkův Střih je taky celkem vtipný, ale pro mě převážně z důvodu, který autor zajisté nepředpokládal. Frustrovaný neúspěšný mladík, který unese populárního režiséra a jeho ženu, aby trpěli za jeho zpackaný život, mi nemohl nepřipomenout nedávný incident se střílením korejského studenta ve Virgnii. Musím říci, že Korejci umí své komplexy a vztek vůči světu ventilovat skutečně razantními metodami. :) Střih je z povídek nejdynamičtější a nejnásilnější, nechybí dokonce ani jedno taneční číslo. Jen by mě zajímalo, jestli musí mít Park v každém filmu nějaké prohlášení o pomstě, nebo se jednalo o čirou sebeparodii, případně obojí. Nicméně, také obsahuje hluchá místa, zvláště v závěru. A všechny tři filmy mají jedno společné (i proto je mé hodnocení tak nízké) - nedostatečně využitý potenciál slušného základního nápadu a v případě Krabice i autorů - Miike se zde opravdu moc v dobrém světle neukázal.

Krásně nasnímané poetické drama? Ne, bohužel nehezká nuda. Filosofické věty, nejrůznější, na první pohled notně zmatečné obrazy, schizofrenní postavy - s tím vším jsem počítala. Ale s do nebe volající nudou v ošklivém balení už moc ne. Nejspíš bych filmu nevyčítala, že je dost jednoduchý a tu jednoduchost zakrývá zdánlivou překombinovaností - hádám, že na nějaké veliké myšlence a složitém příběhu ani stavět nechtěl. Pokud ano, tím hůř. Leč opravdu nehezká grafická stránka - vyblité barvy, nekvalitní obraz, nepěkné kostýmy a divně nasnímané souboje - to mi hodně vadilo. Dost mě šokovala i hudba, výjimečně byla příjemná, naneštěstí většinu času znělo cosi, co mi připomínalo ukázky ze vzdělávacích pořadů československé televize, rok výroby 1975. I celý film vypadá, jako by jej natočil někdo v tomtéž roce a nejspíš v Mongolsku. Též bych ráda věděla, do čeho bylo investováno těch 40 milionů dolarů (dle Wikipedie) rozpočtu, ve filmu nejsou ani v nejmenším vidět, všechno působí lacině. Dokonce jsem získala dojem, že pro všechny interiéry byl použit jediný stůl, ale to se mi snad zdálo. Bylo by to dost dobře možné, při sledování jsem upadala do jakési letargie, neb se přede mnou velkou část stopáže neodehrávalo nic, co by mne dokázalo výrazně zaujmout. U některých scén jsem měla pocit, že si ze mě snad dělá režisér legraci - bíle nalíčená žena, vášnivě osahávající tmavého mokrého koně byla asi nejvíc "WTF?!?" okamžik.