Amarcord_1

80% - Sophia Lorenová a Marcello Mastroianni ve třech úsměvných povídkách. Oba herci v nich ukazují své mistrovství v různých, sobě navzájem kontrastujících rolích. Jedná se o film lehčího žánru s romantickou, hřejivou hudbou Armanda Trovajoliho. Milá, vyloženě hezká, divácky nenáročná podívaná. Bohužel nevybočuje ze zavedených klišé ničím, co by mě motivovalo sáhnout k vyššímu hodnocení.

75 % - Smutý film o tom, jak snadno si lze vytyčit špatný „sen“, a k jeho dosažení zvolit slepou uličku. Dekadence filmu je podbarvená naléhavou hudbou, ale když jsem v úvodních titulcích viděl, že ji z části nahrál úžasný Kronos kvartet, čekal jsem mnohem víc. Autoři hudby bohužel nevyužili potenciálu tohoto světoznámého tělesa, a zůstali u hudby jednoduché, kterou jim mohl nahrát kdokoli. Rekviem za sen je vizuálně nápaditá záležitost, která díky výborným hereckým výkonům osloví. Čekal jsem ale víc, než jen drogovou depku, která je od prvních scén filmu snadno předvídatelná.

75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne?

75% - Tříhvězdičkový film s pětihvězdičkovou hudbou. Král tančí je vizuální óda na Krále slunce a na hlavní dva kulturní velikány, které živil svou přízní: Skladatel Lully a dramatik Moliére. Autorům jsem jejich verze historických postav nezbaštil ani náhodou, a kromě pěkných vizuálních kýčů a pár ďábelských herců neměl film sám o sobě co nabídnout. Chybělo mi sdělení, a aspoň trochu vypravěčské přesvědčivosti. Navíc, bohužel, člověk se (díky některým použitým klišé) neubrání srovnání s Formanovým Amadeem, ze kterého mi vyšlo, že Le roi danse je vlastně skvělý videoklip delší minutáže k Lullyho hudbě v jakostním podání orchestru Musica Antiqua Köln. Nic víc…

90% - Náročnější film, který vyžaduje od diváka velkou duchovní spoluúčast. Velmi zajímavě tematicky a motivicky propojené tři dějové linie mají sice společný, velmi depresivní nádech, ale přece je v celku skryta jistá nepojmenovatelná Krása… Postava a odkaz Virginie Woolfové je zde skutečným přízrakem, a dodává atmosféře bezvýchodnost a nevyhnutelnost zároveň (stejně jako monotónně naléhavé hudební plochy Philipa Glasse). The Hours je film, kde si užijete excelentní herectví, které zpřístupňuje jinak těžko uchopitelnou myšlenkovou hloubku, a o jehož sdělení můžete přemýšlet ještě dlouho po jeho skončení. Moc bych to ale (raději) nepřeháněl… ;o)

85% - Tento film mi sebral čtyři hodiny mého života…a naplnil je skoro celým životem Noodlese a lidí kolem něj. Byl to férovej obchod. Nevím, co psát k hypnotizujícímu filmu, který na mě od začátku působil tak neuvěřitelně přesvědčivě. Leone vypráví vlastně docela jednoduchý příběh o vzestupu a pádu jedné židovské mafie (nabízí se srovnání s Kmotrem). Pomalý statický styl vyprávění známe již z jeho westernů, a přece nás i zde překvapí něčím novým. Je to hlavně onen vnitřní obsah každé scény, co vyvolá sympatie a sounáležitost k hrdinům, kteří se rozhodně nedají označit za kladné. Ennio Morricone se překrásnou hudbou k tomuto filmu nadobro překonal. Dokonale jí vyjádřil melancholické vzpomínky a neurčitou touhu po něčem lepším. Tenkrát v Americe je jako studená deka, která nejprve mrazí, ale po čase hřeje tak, že její teplo cítíte ještě dlouho po tom, co jste vylezli z postele...

90% - Miloš Forman mi tímto filmem dokázal, že i v době filmových „fast foodů“, které po strávníku vyžadují čím dál více financí a čím dál méně chuťových pohárků, on zůstává tvůrcem, který své principy nemění, a ví proč. Vlastně je to jednoduché. Vezme si motiv, o kterém se domnívá, že je nadčasový, a přetaví ho v celovečerní film. Kolik takových už udělal? A kolik jich udělá? Doufám, že ještě mnoho! Goyovy přízraky jsou opět silným příběhem natočeným tak, že v každém jen trochu přemýšlivém divákovi probudí množství alegorií, a úvah o aktuálnosti daného tématu, jakkoli historicky, či pouze opticky vzdáleného. Zde konkrétně jde o ukázku vlivu církevní i světské moci a o kombinaci jejich aparátu, který se v dějinách v různých variacích tolikrát opakuje. Goyovy přízraky nejsou filmem s nápadnou technickou stránkou. Kamera, střih, a styl vyprávění ustupují do pozadí pointám děje. V tom se právě hodně liší od většiny nových filmů současnosti. Užijete si zde úžasný příběh a výborné herecké výkony. Abych jen nechválil… Během filmu jsem byl často rušen originální hudbou, která harmonicky i instrumentačně působila v daném kontextu jako pěst na oko. Občas jsem litoval, že se v tomto ohledu Forman neinspiroval pozdním Kubrickem. Ale co… pouze se tím potvrdila skutečnost, že Formanovy filmy jsou velmi silné i bez tak mocného manipulátora emocí, jakým hudba je. Jasných pět hvězd!

40% - Tento film se na začátku tváří jako další typický český hláškový film, rádoby „ze života“. Vtipné seznámení s postavami mělo něco do sebe, stejně, jako úvodní cesta autobusem. Již v ní ale mou pozornost upoutaly nepřirozené herecké výkony. Čestné výjimky se daly spočítat na prstech jedné ruky a tento zápor mě rušil po celý film; podobně, jako špatná hudba, neschopnost zajímavého vyprávění, a přes očividnou snahu i neúspěch v „dojemných momentech“. Výčet záporů bych uzavřel scénářem, který směle konkuruje jihoamerickým telenovelám, jen ve vstřícnější minutáži. Abych jen nekritizoval, na tento film se dobře dívá, pokud si chcete vyvolávat asociace s vlastními zájezdy. To je patrně jediný hlavní klad. Účastníci zájezdu je průměrný film s nádechem Homolkových (v dnešním rouše), sexuálně opepřený (nebo přesolený?), a s tolerancí a nadsázkou dobře stravitelný. Dobrou chuť a rychlé zažívání!

80% - Tento film je „moralizující pohodovka“. V pěti povídkách si zde užijete především propracované postavy, skvělé herecké výkony, humor, a spoustu popcornové filosofie. Škoda, že si Jarmush netroufl zachytit i pražské taxi. Zajímal by mě scénář… ;o)

90% - Tady není co řešit. Čtyři geniální režiséři prostě natočili čtyři špičkové povídky a producent Carlo Ponti si zase mohl mnout ruce. I. Monicelli: Renzo a Luciana – Chudí novomanželé tají svůj sňatek, aby žena nepřišla o práci ve firmě, která zaměstnává pouze svobodné ženy. Nadržený šéf se však brzy hlásí o slovo… II. Fellini: Pokušení dr. Antonia – Pecka! Puritán Antonio bojuje proti morálnímu úpadku společnosti, a zejména proti obřímu billboardu, na kterém Anita Ekberg v sexy pozici vyzývá k větší konzumaci mléka. Nino Rota zde hudebně paroduje sám sebe (La dolce vita –což je v daném kontextu velmi pozoruhodná asociace), a přidává neskutečný song Bevete piú latte (Pijte více mléka). III. Visconti: Práce - Manželovu nevěru se Romy Schneider rozhodne potrestat tím, že promění jejich manželství de facto v prostituci. Tím se paradoxně pro manžela stává atraktivnější, ale sama sobě se odcizí. Dekadence, která mi trochu připomněla Kunderův Falešný autostop ze Směšných lásek. IV. De Sica: Loterie - Třešnička na závěr! Taky bych si na onom trhu koupil losy do loterie, kde vylosovaný šťastlivec vyhraje noc s živočišně přitažlivou Sophií Lorenovou. Ano, s tou, co na střelnici, za zvuku pouťové hudby tak překrásně vybízí ke střílení na „palloncini“, neboli balónky. Nevíte která!?! Pojďte, jdeme se na ni podívat!!! Boccaccio ´70 je nádherný skvost, který má v mých očích pouze tu nevýhodu, že se v podstatě jedná o čtyři krátké filmy, které spolu navzájem nesouvisejí. Proto doporučuji užít si tento opus spíše po jednotlivých chodech, než zhltnout vše naráz, a pak lamentovat nad dvousetminutovou délkou. Když to přece jen zvládnete bez pauzy, bravo! Věřte mi ale, že se vyplatí se k jednotlivým povídkám vracet!