DaViD´82

Horrorové subžánry jsou svázány tradicemi; a o "folklórním horroru" to platí dvojnásob. Jak ostatně také jinak, když máte film, jehož jádrem je dodržování a ctění tradic, že? Snad proto se do nich příliš tvůrců nehrne. Protože vypořádat se s tím, že divák bude vědět "odkud kam to celé směřuje", to jistě není nic lehkého. Co vědět; bude to očekávat a snad i vyžadovat. A co hůře, dostáváte se do pozice, kdy chtě nechtě vystavuje své dílo poměřováni vůči wickermanovského piedestalu kultovnosti. Přesto se v posledních letech několik vlaštovek objevilo. Asterův Slunovrat je z nich nejlepší (byť má paradoxně blíže k nové Suspirii než Wicker Manovi). Ostatně jako u všech nejlepších horrorů je "strašení/znepokojivost" jen prostředek jak nahlížet na obyčejné problémy. A tak je Slunovrat v první řadě mrazivá psycho studie nefunkčního vztahu/rozchodu; a ruku v ruce s tím jde, že je to studie znepokojivá, nepříjemná, skvostně nasnímaná, nějakým tím gore efektem obohacená a strhujícím způsobem zahraná.

Jednohubka co odsýpá. Chtělo to snad jen o chlup větší příklon k pulpovosti, zapojit Grace aktivněji během finále a především cameo od Vina Diesela s nějakým tím proslovem o rodině.

Hry bez hranic/Takeshiho hrad meets Rychle a zběsile. Otevřít pivko, vypnout mozek a čumět jak to chlapci a děvčata od vytuněných kár (ne)uřídí. O co echt debilnější, o to echt zábavnější. Chybí jediné (kromě Stiga); možnost pořádně ohulit hlasitost, aby veškeré ty řvoucí V8 produněly celým barákem. Nejde to z důvodu, že americky jakože übernadšení komentátoři bez ustání žvatlají a žvatlají. A co hůře; nic neříkají. Což se nedá poslouchat. | S1: 4/5 |

Finální akt nemá oporu v předchozím dění; fungoval by nemlich shodně jako samostatná půlhodinová povídka "co kdyby". Přes dvě hodiny jde tedy o blbinu beze směru a slepenec zbytečných vatózních scén, které... Jsou natolik vypiplané, vtipné, pointované, holdy vzdávající, skvěle zahrané a dobově zasazené, div si až jeden nestýská, že jich není ještě o pěkných pár více; jakkoli jich samozřejmě mělo naopak být o pěkných pár méně. A kdyby to bylo méně "od milovníka Hollywoodu Tarantina pro milovníka Hollywoodu Tarantina" a především více soudržné, pak bych odcházel z kina spokojen bez výhrad.

Dokumentární minisérie, kterou byste dle názvu a traileru či znělky mohli (oprávněně) odepsat jako další standardní prvoplánovou oslavu fotbalu; však to znáte, takových se vždy před Mistrovstvím světa vyrojí (nejen "by FIFA") habaděj. No, zdání však pro jednou klame. A to pořádně. Tohle se má k fotbalovým dokumentům asi jako nejmenovaný čtvrtletník pro fotbalovou kulturu vůči Deníku Sport či magazínům Hattrick a Pro Football. Je to tedy sice oslava síly fotbalu (a i na nemalé emoce dojde), ale zcela jinou optikou a zcela jinak. Každá epizoda je samostatný cca hodinu dlouhý dokument; jednou o roli fotbalu (potažmo Liverpoolu) ve Rwandě při/po genocidě, poté v Japonsku po tsunami skrze ženský nároďák, o outsiderech, co oproti předpokladům šokují svět, pak je zde epizoda o islandském zázraku či o Messim. Ta má asi nejblíže tomu, co by od toho jeden na základě zavádějícího traileru či otřesné znělky čekal. Ovšem i tak umí řádně překvapit. Produkční hodnoty jsou velkoformátové, tohle by se neztratilo ani na plátnech kin. Zádrhelem je však hudba, která je v některých momentech (povětšinou uvozující dronové záběry) tak neadekvátně monumentální či naopak tklivá, že to až vyloženě ruší. Poté ruší i momenty, kdy někdo vzpomíná na zásadní zápas; a k tomu jsou i jeho "jakože reakce na vývoj zápasu" (chytání za hlavu za stavu při inkasovaném gólu apod.). Jde o nedůstojně laciné sentimentální záblesky. A pak je zde ještě jedna podpásovka; pokud se zpovídá doktor, tak je v chirurgickém mundúru, pokud průvodce po safari, tak je v uniformě apod. Důvod to nemá žádný. Ve finále však to nejlepší co o tom lze napsat je, že je to natolik fascinující a plné silných příběhů, až to funguje samo o sobě; i kdybyste fotbal rádi vůbec neměli.

Není to tak svěží jako jednička, vtipné a našlapané jako dvojka, ani emotivní jako trojka. Našlo si to však svou vlastní notu, na kterou to hraje natolik umně, že... Že nelze než prohlásit, že Pixar se svou nejlepší sérií loučí s nebývalou ctí i kvalitou. A je to o to úctyhodnější, že tak v rámci téže série činí již podruhé a přitom se neopakuje. Výtka směřuje snad jedině k tomu, že s výjimkou Woodyho je původní osazenstvo sice přítomno, ale ani ne tak na druhé jako spíše třetí koleji. To už by pomalu bylo lépe, kdyby tam vůbec nebylo.

Spin-off, který mohl udělat úkrok stranou a celou sérii z přepálených CGI eskapád, kde se mrhá nesporným testasteronovým potenciálem, "uzemnit" v méně přepálené poctivé chlapácké akci, kde by se špičkovala ústřední dvojice, která má mezi sebou funkční "dude bro" chemii. Vyloženě se nabízel blockbusterový jakože Tango a Cash. Výsledkem je ovšem biják s kyborgy, transformers motorkami, programovatelnými viry, ještě přepálenějšími "zelené plátno to za Rocka se Stathamem jistí" scénami, Spectre/Hydrou a přepálenou stopáží. Tohle je trojka G.I. Joe více než co jiného. A navrch dvojice, kterou tvůrci nechají škorpit se v jedné "mám větší koule než ty" poloze celý film čili, ať již je to zpočátku (infantilně) vtipné jak chce, tak se to během více než dvou hodin spolehlivě přejí. Přesto to má několik solidních momentů, pár náběhů na guilty pleasure scény a především v první polovině to odsýpá. Než se to dobře na hodinu zazdí v Rusku a na Samoe.

Esence sterility. (pře)Nádherná. A naprosto zbytečná. Zajímalo by mě v čem spočívala Favreauova úloha jakožto režiséra. Nemohlo to být více než v rozeslání dvou hromadných mailů; jednom na herce "pusťte si Lvího krále a namluvte/nazpívejte to samé" a druhém na ty tisícovky nádeníků za renderujícími počítači "pusťte si Lvího krále, odpusťe si emoce v tvářích a jinak udělejte za pomoci CGI nemlich to samé a za pár let mi nasdílejte výsledek". Tady není byť jen snítko invence, žádná interpretace a o klidně jen jednom jediném nápadu z vlastní hlavy si můžeme nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu pozlátko je to natolik opojné a původní látka/hudba natolik nosná, že když už na to musíte s ratolestmi, tak aspoň nejde o úplnou ztrátu času.

Karlík a továrna na maškarní.

Meta narativní mockument, který bez ladu i skladu překládá tu lepší a tu horší nápady. Potenciál v tom nesporně je, ale chtělo to dotáhnout. Podobný formát sedne spíše suchému britskému humoru než tomuto zpracování, ale i toto v těch lepších momentech umí být sympaticky bizarní. Škoda že v těch horších je to prostě jen nesympaticky debilní.