DaViD´82

Obdivuji Němce zato, jak zvládají v poslední době přesně to co mi v naší kinematografii schází snad vůbec nejvíce. Umění popasovat se s vlastním pokaňkaným názorově neujasněným stínem minulosti, aby to fungovalo jak v čistě filmové rovině, tak i jako jakž takž nestranné "zúčtování s minulostí". Nejdříve Good bye Lenin, Pád třetí říše, poté Životy těch druhých, svým způsobem i Náš vůdce a nyní Baader Meinhof Komplex, který má navíc jednu nezanedbatelnou přidanou hodnotu - je z těch jmenovaných jasně nejlepší. A to tak, že mi ani nevadil nesmyslně pozdní čas uvedení na Febiu. Aspoň jsem využil pražskou nočku i na něco jiného než k návratu z hospody či letiště. Akorát škoda výrazného opadnutí tempa v druhé polovině. Je to díky chronologickému vyprávění sice zcela logické, ale stejně bych ocenil tu a tam nějaký oživující flashback, který by rozvířil tu tlachací šeď (neplést s nudou!) během procesu. PS: Jó, to takhle kdyby si někdo u nás vzal do péče Mašíny, jako to udělal Edel právě s RAF, tak to by bylo něco...

Krásný vánoční film o těch pravých hodnotách - touze po moci, nenávisti, přetvařování se, pomstě a intrikách, co se (roz)spřádají doslova v každé větě, v každém pohledu. Shakespeare by to nenapsal lépe (zdravím Krále Leara). Do detailu vybroušené dialogy na ostří nože, ve kterých se uštěpačností či cynismem rozhodně nijak nešetří. Demýtizace královského majestátu (hlavně tedy TOHO Richarda) i nečernobílé živoucí charaktery, co nejsou pouhými loutkami v rukou autorů. Všechno tohle bohatě stačí na přebití nepopiratelného faktu, že divadelní prkna z toho koukají více než "svět filmu".

Věřit v převtělování a karmu, tak bych se s předchozí inkarnací Marcely rozhodně setkat nechtěl. Takhle si můžu akorát tak povzdechnout nad jejím těžkým údělem. Marcele (nyní myšleno dokumentu) to opuštěně sedne více než v rámci Manželských etud. Není horší či lepší než zbylé osudy, ale v průběhu let se, i díky změně přístupu Třeštíkové, tenhle časosběrný počin dostal přeci jen jinam než těch zbylých pět. Přesto mi René nebo příběh Ivany a Václava přijdou ve výsledku jako lepší časosběrné dokumenty. Když nic jiného, tak jsem u nich takřka neustále neměl pocit, že bych danou situaci mnohem raději viděl z pohledu druhého zainteresovaného (rodičů, Jiřího, samotné Třeštíkové, Ivany, Marceliny sestry apod.).

Afroameričan a jeho sázka s bílým "born to be wild" mužem. Toť veškerý děj. Burácení motorů. Toť veškeré dialogy. Zpočátku jsem byl naprosto unešen, ale postupně mě Sarafian udolal tím, že tady je takřka každá scéna naprosto stejná jako ta předcházející. Což je škoda, protože například mlčenlivá jízda pouští je dokonalá "filosofie na pneumatikách". Jenomže pak se najede zase na koncept - scéna, řvoucí dýdžej, stejná scéna, stále řvoucí dýdžej, stále stejná scéna, (pozor změna) dýdžej deklamující životní moudra a pak už zase stejná scéna, ale v jiné lokaci. Jediné co ten film úspěšně dováží až do cíle, je charismatický výkon hlavního hrdiny (myšleno samozřejmě běloskvoucího Dodge Challengeru 1970, nikoli Newmana) a fantastická kamera.

Let the Boring Stuff Out. PS: Uniká mi, jak z TAK vynikající knihy lze vůbec udělat TAK nudný film.

Nemám nic proti ochotnickému divadlu, ale ochotnický film - s tím už je to horší. Být ty jednotlivé obrazy z vesnice ve formě desetiminutových groteskních scének na youtube asi bych neměl námitek, ale koukat hodinu a půl na film, který svou hloupost skrývá za domnělou absurditu, neschopnost cokoli filmařsky odvyprávět řeší těmi nejlacinějšími vypravěčkými vstupy, nudu vydává za artovost a opakování jednoho a stále stejného "vtipu" za autorský záměr, tak to nedávám a ostatně ani dávat nehodlám. A Helmera bych spíše než s Kustoricou srovnával s Troškou. On totiž Absurdistán dějem s pramenem, žabomyšími válkami, průběhem i trapností jako by Kameňáku 2 z oka vypadl.

Jsem rád, že ta dvě lidská dřeva nekazí dvaadvaceti představitelům Marleyho jejich štěkavé galapředstavení. Škoda ovšem, že jim nakonec všech osmaosmdesát pacek zákeřně amputují sami tvůrci závěrečným tlačením na citově vyděračskou pilu. Hollywood zřejmě v době finanční krize chce samaritánsky pomoci alespoň papírnám tím, že jim zvýší odbyt papírových kapesníčků. A funguje to, sám jsem několik slz rovněž uronil. Nad tím, jak lze citlivě natočený pravdivý film, který má především ve střední pasáži rozhodně blíže k Nouzovému východu než k čemu jinému (jen to vyznění je přesně opačné), spolehlivě poslat do kelu, když se nezná ta správná míra. Na druhou stranu jsem příjemně překvapen, že to docela i ušlo, jelikož původně jsem měl v záloze komentář: "Tady chcípl pes. Doslova."

Snyder má sice olbřímí talent, ale naprosto nechápu proč svou kariéru buduje na tom, aby okopíroval (ukradl?) práci někoho jiného. Nejdříve Romero, poté Miller a nyní Moore. Ten to odskákal nejhůře, protože předtím si dal Snyder aspoň tu práci dát do svých "remaků" něco vlastní invence, úhel pohledu, prostě něco z něj (a pak to má aspoň nějaký smysl). Ovšem po něčem takovém tady není ani stopy. Když budu mít doma reprodukci Rembrandtovy Noční hlídky "made by Ikea", tak se přece nebudu chlubit tím, jaký je ten plagiátor originální a vizionářský umělec. Mohu třeba uznat, že si s tím dal piplavou práci, a že něco musí umět, protože kdejaký fušér by to nedokázal, ale originál je prostě originál. A kdyby vzal Snyder full HD kameru, pustil jako podkres CD s provařenými hity a p-o-m-a-l-u nasnímal předlohu, tak to vyšlo na stejno. Sakra Zacku, zkus taky konečně již někdy NĚCO SVÉHO! Předem díky. Předchozí spílání se týká Snydera a pouze Snydera, nikoli tedy Watchmenů (ehm, není to dvojité množné číslo?) jako takových. Jak jsem psal - je to naprosto shodné s předlohou, která je dokonalá, takže logicky i jejich celuloidová verze "jedna k jedné" musí být dokonalá. Tedy až na to, že je svým způsobem zhola zbytečná, protože ilustrace k ilustrované předloze je adaptací zbytečnou. Ale přesto dokonalou. No, to se už trochu točím v kruhu. Takže proč dokonalá? Protože Strážci jsou jako Rorschachův test. Můžete v nich vidět nudu, historii lidstva, cool scény, kozy, rádoby cool scény, žádné akční scény, penisy, explicitní násilí, honění si vlastního ega, laciný vizuál, ohromující vizuál, příliš dlouhou stopáž, příliš krátkou stopáž či přesah, který by vystačil na most přes La Manchský kanál. Prostě co chcete. Akorát nevím jestli mám ponechat to plné hodnocení či dát odpad! Oboje tomu plně sedne. Chtěl jsem dát i tři, ale kompromis tady není řešením. To by mi Rorschach dal co proto.

Ari Folman má pravdu v tom, že paměť je mrška podšitá. Tak například ta moje mi stále připomínala, že tohle již znám odjinud. A byť třeba ne v tak lákavé formě (a z jiného místa/období), tak rozhodně pravdivěji i upřímněji. Když už tedy animované blízkovýchodní vzpomínky pamětníků "něčeho velkého a závažného", tak v podobě Persepolisu. Z toho člověk aspoň cítí nějakou duši a ne pouze chladný kalkul (nic jsem o tom nevěděl, ale že na konci budou ukázána zvěrstva i neanimovaně mi bylo jasné takřka ihned), který až příliš okatě sází na to, že díky formě a závažnosti sdělení mu projde takřka vše včetně nudy. No, u mě teda neprojde.

Dahan má v rukávu dva silné trumfy (Marion a Edithino "best ofko", co také jiného, že?) a nebojí se je použít, byť je neumí naplno využít. Marioninu one-woman-show zbytečně tlumí nefungující rozškatulkování děje do formy časových skoků a nonstop využívané šansony dělají spíše medvědí službu. Je v nich obsaženo prostě vše a tak se Dahan spokojil s tím, že k nim natočil pouze pěkné obrázky bez duše. Pěkné obrázky jako podklad zvukového geniálna a nic víc (ale uznávám, že bych nikdy nevěřil, že lze na tklivý šanson nastříhat třeba i takový zápas o titul mistra světa v boxu). Jenomže pak se nabízí otázka zda prostě není lepší pustit si rovnou to best ofko. PS: Nepamatuji si neakční film, který by tak skvostně využíval prostorového zvuku (platí minimálně o DTS stopě).