Mlle

Tenhle film se mi líbil strašně moc. Není z těch, které si člověk rád pustí znovu a ke kterým se opakovaně vrací, je to film, u kterého happy end, k němuž nemohlo dojít, není důležitý. Film o skutečné lásce, která může být lehkovážná, nezralá, nevhodná... přesto je pravá a jiná ani nemůže být. Je tím, čím je. Není důvod hledat pro ni racionální vysvětlení, mluvit o ní, snažit se ji pochopit, zařadit... V tomto smyslu nebývá napříč všemi možnostmi uměleckého vyjádření úplně obvyklé vyjádřit lásku či vztah tak realisticky, jako se to povedlo tomuto dílku. V určitém klišé, ve kterém se filmová tvorba v tom nejobecnějším nazírání od svých prvopočátků chtě nechtě pohybuje, s Hollywoodem jako tvůrcem stylových determinant, se občas z úplně jiného koutu, přesto stále z téže kultury, vyklube pohled odjinud. Jakoby ze samé podstaty. Popíše věci, které známe, ukáže je tak, jak je prožíváme, ale očistí je od všeho, co k nim nepotřebujeme (i když dobový diktát velí smýšlet jinak). Tak se rodí silné a nezapomenutelné zážitky. Tento film je příběhem o skutečném žití, o jeho významu, o nesmyslnosti války a o člověčenství, bez příkras a zbytečných slov, ale také bez jediné slabé chvíle.

No tak tento výtvor asi s Downton Abbey srovnávat nebudeme, že... Je to telenovela, v níž probíhá celkem studená výměna dialogů od jednoho prkna k druhému (ač snahu obsadit neznámé tváře i v tomto konkrétním pojetí vítám). Nejrobotičtější mikulášské recitace slyšíme bohužel od dětských "herců". To vše se děje na pozadí pečlivě vyžehlených a vybělených kulis. Stylově jde spíše o argentinskou nebo španělskou inscenaci s historicky blíže neurčenými "dobovými" reáliemi (princip uplatňovaný televizními pohádkami). Poměry české I. republiky, po níž se seriál jmenuje, připomíná jen máločím. Ponecháme-li stranou pro telenovelu typicky zjednodušené, schematické, často toporné a nedůvěryhodné dialogy a taktéž pro telenovely typickou produkční idealizaci scény, korunou toho špatného byl zatím projev Pavla Kříže. Děj ale podceněn nebyl, v každém díle se rozvinou alespoň tři ne tak úplně marné dějové linie, a je proč být zvědavý na další díl. Mohlo to dopadnout hůř. Pro mě ve skutečnosti celkem příjemné překvapení, čekala jsem, že takový pokus bude zcela na odpis. Vadí mi jen, jak široce se v české filmové a televizní tvorbě zabydlel zvyk zaměstnat v každém kusu jednu špatně česky mluvící Slovenku - existuje snad pověra, že bez herečky, co si šlape na jazyk, se dílo nechytne? Zatím něco mezi dvěma a třemi hvězdami. Nu, pěkná detektivka se nám z toho vyvinula. Po shlédnutí několika dalších dílů přidávám další hvězdu. Pravda, seriál nemá s "první republikou" v názvu nic moc společného, herecké výkony se nijak nezlepšily (výjimkou je skvělá Veronika Nová), ale děj mě opravdu baví, zápletka je napínavá až mrazí, těším se na každý další díl.

Je na tom něco komického, když lidé, jež své smysly dávno ztratili a používají je až na výjimky jen povrchně, natočí film o tom, jaké by to bylo, kdyby o ně přišli zcela. Film je tristně podprůměrný co do výrazových prostředků a nedostatku obsahu. Znudění lidé, kteří nic necítí, v popředí dva z nich, kteří nevědí, co je to cit k druhému, a potřebují tragické pozadí celosvětové katastrofy k tomu, aby se neunudili k smrti, aby spolu mohli vydržet déle než jednu noc, aby mohli vůbec něco v tomto světě vnímat... Gloriola obyčejnosti nevyznívá v její prospěch. Zaplnění reality průměrným myšlením, průměrným citem, průměrným sexem, průměrnými dny, průměrnými skutky, průměrnými hádkami - a proti tomu všemu stojí celosvětová pandemie - stěžejní otázka filmu zní: Co z toho je vlastně co? Scény plné "porozumění a přijetí" jakoby Mackenzie obkreslil u Svědků Jehovových. O lásce sotva může kázat člověk, který ji cítí jen zpola. Pak to vždy dopadne stejně: celek působí prázdně, kýčovitě, nepřesvědčivě... V tomto smyslu je film snad i určitou výpovědí o stinných stránkách naší kultury. Je tu také pár závažných faktografických nedostatků: 1. Čich a chuť jsou různé smysly. Proč jsou v některých částech filmu (v restauraci) považovány za totéž? 2. Ztráta schopnosti smyslu neznamená paměťovou ztrátu v této oblasti, takže slepý "vidí", co kdysi viděl, hluchý "slyší", co kdysi slyšel, tyto vzpomínky jsou postižení schopni vyvolat, aniž vidí a slyší - a také cítí a chutnají - cokoli nového. Film se dobrovolně drží půměru, nerezonuje v hlubších emocích a zajímavý námět nakonec konkrétní realizací vychází poněkud naprázdno. Něco mezi dvěma a třemi hvězdičkami.

Silný příběh a kvalitně zpracovaný film. Dotýkáme se tu morální podstaty společného lidského žití: přátelství, odhodlanosti, naděje, slibů a jejich plnění, spravedlnosti... Avšak nejedná se ani náhodou o jeden z nejlepších filmů, které jsem viděla. Chybí mu spád a houževnatost dějové linky, ta je až příliš jednoduchá a rozvleklejší, než si zaslouží. Tempo příběhu je nejspíš záměrem, jde o jistou vyrovnanost a klid myšlenek hlavních protagonistů, rytmus filmu umně podtrhuje čas plynoucí ve věznici. Ale je to na úkor dramatického rozměru filmu. Ten pak místy nudí, některé scény jsou primárně čekáním na scénu další, když se jejich dějová podstata naplní již v první vteřině, ale trvají přesto několik minut, aniž by tu zatím dostala prostor alespoň zajímavá kamera. Nejedná se také o nijak výjimečné téma - nespravedlivé odsouzení, policejní korupce, život za mřížemi - tato témata už byla zpracována víc strhujícím způsobem, s více rovinami děje i rozpracovanější psychologií postav. Je to však velmi dobrý průměr.

Ani má vášeň pro filmy o cestách a putování nestačí na vyšší ohodnocení. Dokumentární filmy o životě v dnešním Tibetu jsou a nejsou vůbec špatné, v tomto směru nemá snímek moc co nového nabídnout, Tibet zkrátka zase tak velký a kulturně košatý není :) Očekával-li by však divák, že se tvůrci tudíž tím hojněji vyjádří v dramatické a psychologické lince příběhu, bude spolu se mnou trochu zklamán. Ideovým východiskem je vnitřní boj s totatilním režimem a vůbec možnost reakce na něj, hlavní ozvěnou filmu je otázka po etických hranicích takového boje. Zneužití dětí a ohrožení jejich životů pro zajištění bezpečnosti převozu nábožensky důležité osoby do exilu k Dalajlámovi je stejně eticky netolerovatelné, jako využívání dětských živých štítů v pásmu Gaza. Vyrovnat se s nesvobodou v totalitním režimu však není pro nikoho jednoduché. S výjimkou malého Tempy, tibetského hocha, který, pokud jde o výchovu, leží poněkud ladem, a živí se okrádáním turistů až do doby, než se ho ujme Němka Johanna. Ta neví, že jde o akci místní odbojové skupiny, a pouští se skoro omylem do nevšedního dobrodružství. Právě její velmi civilní herecké ztvárnění Hannou Herzsprung je to, co film odlepí od dna podprůměru. Filmu ale na úkor poměrně povrchní sebereflexe tibetských odbojářů chybí spád a trochu kontrastu v ději, který by ho rozhýbal.

Průměrná, mírně přestylizovaná romance o vražednickém strýčkovi, jenž si předsevzal rozvinout ve své oblíbené dospívající neteři psychopatické dispozice rafinovaným prohlubováním citové a sexuální závislosti. Záměr se vyvedl, několik lidí bylo na cestě k cíli povražděno, zkrátka nepřijde ani strýček, a divák se zaplaťpánbůh vše dozvídá až pomalým zpětným rozkrýváním souvislostí mezi jednotlivými střípky. Přehlédneme-li celkové vyznění filmu, který je zjevným chvalozpěvem na tu prohnanější, ženskou formu psychopatie, jde o relativně příjemnou podívanou, materiál však mohl být zpracován podmanivěji a s větší dynamikou, kterou trochu postrádá.

Absolutní rezignace na dobovou realitu jazyka v dialozích trochu frustruje, zejména u Táni Wilhelmové, která coby dáma z lepší společnosti mluví s vlastní služkou jak s kamarádkou z klubu nad ránem na konci 20tého století (ééé na začátku věty a podobně). Projev Táni Wilhelmové obecně výrazně snižuje celkový dojem, pro roli ženy s dobrým vychováním z lépe postavené měšťanské rodiny se prostě vůbec nehodí a Táňa W. není tak dobrá herečka, aby se dokázala překonat. To je velký režisérský laps. Řada herců i zde recituje dialogy jak naučenou básničku, to je bohužel v Čechách těžko obejitelný fenomén, z něhož ale pro účel filmu Jiří Strach vytřískal myslím maximum. Vynikajícím výkonem září Klára Issová, obvykle profesionální Ivan Trojan zde však nepůsobí přesvědčivě. Líbí se mi snaha Jiřího Stracha o pohled na český odboj bez růžových brýlí, výzva k diskuzi o atentátu na Heydricha i pokus smést ze stolu naškrobenou představu heroických českých odbojářů vyškolených v precizních a neomylných anglických školách. Ta ovšem mohla nabýt herecky trochu přirozenější formy, i když i hůře zahrané postavy jsou scénářem psychologicky dobře rozpracované (Bartoš v podání Jiřího Dvořáka).

Po druhé sérii výrazně snižuji hodnocení ze čtyř až na pouhou jednu hvězdu. Herci své texty neemotivně odříkávají, jako by se je učili hodinu předem, ve vedlejších rolích je to snad už jen o náznak lepší než intonace stewardek v autobusech Studentagency. Zejména je tu ale hodně znát, jak moc I. série stála na Polívkovi, který byl ve II. sérii upozaděn do okrajové role. Parta sekundujících čtyřicátníků, snaživě oblečených do obyčejných hadrů slušných Čechů, dostala od režisérů zřejmý rozkaz – policajti jsou lidová, nízká „střední“ . A tak se sveřepě drží svého úkolu: hloupě žvatlají, vyslovují, jako kdyby se učili anglicky s horkou bramborou v puse, frajersky gestikulují, pohupují se coby drsní kamióňáci, kteří za celý život nesvlíknou tu svou jedinou smradlavou koženou bundu, a v každém jejich pozdravu na půl huby slyšíte už to další večerní štamgastovo pivo. Žádný z nich nebude Polívkovi v jeho věku sahat ani po kotníky. Jedinou výjimkou je relativně kvalitní výkon Igora Chmely, jednookého krále mezi zdejšími slepými.

Účinnější než meduňkový čaj či ukolébavka. Trailer vyvolával obavu, že mě film naštve. Nebo dokonce, že vykreslením bezbřehé lidské hlouposti přivodí silnější emoce, vhodný snad také coby instruktážní snímek pro světové proti-euroamerické teroristy bez rozdílu vyznání. Nic takového se nestalo. Ze všech emocí jediná přítomná byla nuda. Film patří mezi mnohé, které zbavují sex veškeré erotiky, a tak z něj činí celkem nezáživnou asexuální podívanou. Podobně film nakládá i s ostatními předměty soudobé lidské touhy - drogy, peníze, prestiž, majetek - ze všeho je nudný spotřebitelský artikl, který nedokáže vzbudit motivaci. Jediné, čím by tak film mohl naštvat, je jeho neobyčejná stopáž. Ale protože při něm možná spokojeně usnete, nejspíš mu to nebudete mít za zlé. Herecké výkony nejsou vůbec špatné, jen se skoro nechce věřit, že tak obrovská parta lidí tak dlouhý snímek dobrovolně natáčela bez velkých dávek ve filmu všudypřítomného kokainu. Jazyk filmu je omezený, ale to je problém americké angličtiny obecně. Po řemeslné stránce je to jistě dobrý film, avšak neuvěřitelně zbytečný. Kdosi tu zmínil Scorseseho snahu zkopírovat výsledný dojem Formanova Larryho Flinta. Ač z ničeho takového Scorseseho nepodezírám, Larrymu Flintovi nesahá nic v tomto filmu ani po kotníky.

Pozoruhodné, silné drama o vyspělé dětské duši. Skromný, ale výjimečně hluboký příběh mimořádného chlapce, který ke svým odvážným činům nepotřebuje frajerská gesta ani členství v snobských protiněmeckých organizacích. Jedná sám za sebe a tam, kde se cítí užitečný. Čestně, ze svého srdce, bez publika a se schopností mlčet, která za války zachraňuje životy. Malý Michael se nejprve z chlapecké touhy po dobrodružství odhodlá pomáhat anglickému letci, který se po pádu letadla skrývá v lesích za městečkem. Sled válečných událostí jej ale nepromění v chvástavého playboe pyšného na účast v hrdinském příběhu, ale v "muže" činu se srdcem na pravém místě. Postupuje šlechetně, ale na svůj věk i překvapivě vyspěle a racionálně. Musí se přitom vyrovnat se smrtí vlastního otce, jež je Němci zastřelen právě za skrývání "Michaelova" Angličana, o němž sám ale paradoxně ani od Michaela nic neví. Chytrý Michael nakonec prokoukne lest svého strýce a dokáže se rozumně rozhodnout i v nezvyklé situaci. Věrohodnost děje podporuje jeho prosté ztvárnění a také realistická psychologizace postav, která se obejde bez černobílého vidění, bez výčitek, bez patosu a často i bez zbytečných slov. Herecký výkon Martijna Lakemeiera v hlavní roli je pro film naprosto zásadní devizou. Pro mě osobně nezvykle upřímný a ryzí filmový zážitek. Jen doufám, že při natáčení filmu bylo pamatováno na dobré zacházení se zvířaty a kůň, který je zastřelen, když si při útěku zlomí nohu, se během natáčení i po něm těšil dobrému zdraví!