Ony

31.1.07 - Ačkoli se mi celou dobu dělalo zle, na konci jsem si všimla, že se mi to ohromně líbilo a že snad bych chtěla ještě... Bojím se o sebe. .... (9.9.07 - Původně jsem nechala bez hodnocení, ale protože vidím, jak se to tu neblaze a nepochopitelně vyvíjí s procenty, přestanu brát ohledy na svůj útlocit a dělat, že nevím, kolik si tenhle film zaslouží.)

Poprvé jsem tenhle film viděla v původním znění bez titulků a ani náznakem jsem nepochopila, o čem to bylo, a v paměti mi zůstal jen ten sexy fotbalista. Napodruhé už jsem měla větší štěstí – simultánní překlad v Ponrepu. A málem jsem nepřežila to nečekané blaho, ten pocit postupného ožírání a ranního vystřízlivění s ježečkem. Rozkládající se spisovatel do sebe lije litry vína a účtuje se svými blízkými i sám se sebou v předsmrtném románu plném skleniček, teroristů, ukrutných dialogů („I've got an erection.“ „Oh, wanna do something about it?“ „It's not mine!“) a pomalých sanitek. Smrt je zatraceně zábavná záležitost.

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát.

Klaním se. V sále bylo vedro jak v pekle a ohlásily se mé spánkové resty. Ale pro Hanse Alberse a jeho La Palomu jsem prostě musela všechno fyzické strádání přetrpět. Jeden z prvních barevných německých filmů se natáčel hlavně v Hamburku, ale částečně i v Praze, kde měl také premiéru, protože v Říši byl Goebbelsovým nařízením zakázán. Bohužel nemohu moc sloužit ohledně historických okolností, které ale jistě stojí zato. Každopádně mohu říct, že atmosféra pochybného podniku, ve kterém vysedávají nachmelení deutsche Seehelden a lehké árijky, mi naprosto vyhovovala. Albers hraje skvěle, příběh má spád a donedávna mně zcela ukradený Helmut Käutner mě začíná velmi zajímat.

Rozhodně zcela výjimečný film (jak už je tu v komentářích uvedeno a vysvětleno), který jsem si naplno vychutnala i s nezapomenutelnou cedulí ZUBY. Ale stejně mi jednání hlavní hrdinky připadá dost padlé na hlavu.

Otomar Korbelář by mohl směle konkurovat Nicholsonovi v The Shining.

Celkem ucházející ptákovina, ve které se předvedl hlavně Rudolf Hrušínský.

Takovou poezii jsem dlouho nepotkala. Skvělý scénář, okouzlující herecké výkony a vysokozdvižná muzika. Od začátku do konce jsem měla slzy v očích a srdce mi bušilo pro sladkého Slavka Štimace s flákotou.

zvrhlé

Scoop (bohužel) naprosto splnil má očekávání. Místy pořád nějaká ta allenovská jiskra, docela zarážející závěr, ale jinak spíš jedno velké déjà vu. Přesto ty konečné 3* dávám s těžkým srdcem.