Ony

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale.

Nezbývá mi, než se přidat k menšině nenadšených. Herecké výkony jsou sice dobré, některé scény velmi efektní, původní hudba zdařilá a Vivaldi noblesní, ale příběh nebo nějaké sdělení se mi vyhnuly velkou oklikou.

Zase jeden z těch filmů, kterým se daří spasit zesnulou legendu tím, že nám ji ukáže v nesnázích. Funguje to obdivuhodně. U některých extra dojemných scén jsem se sice neubránila obrácení očí v sloup, ale celkový dojem nakonec díky výkonu Joaquina Phoenixe a Cashově hudbě zůstal bez větší úhony.

Do tohoto filmu je nacpáno leccos: vztah mladé dívky ke staršímu muži ze zcela jiných společenských poměrů, rozpor mezi fyzickými touhami a láskou, sociální problémy, rodinné vztahy. Ani jedno z těchto témat samo o sobě neoplývá výjimečností. To by ještě tolik nevadilo. Ale čekala jsem, že zpracování příběhu skutečně výjimečné bude. Ovšem v záplavě milostných scén, které navíc zmoudřelá spisovatelka komentuje, jak kdyby diktovala recept na bábovku, jsem vážně nepochytila žádné kouzlo.

Zajímavý a příjemný film, jehož tajemství spočívá skutečně hlavně ve slovech, tedy dialozích dvou hlavních hrdinů. Prvních pár minut jsem trochu usínala, pak se tam stalo cosi zásadního a byla jsem stržena a uchvácena, bohužel konec byl jak rána pěstí.

Jeden z nejlepších dílů. Spousta nápadů, všechno na sebe pěkně navazuje. Radost pohledět.

V hodnocení tohoto snímku procházím strmým vývojem. Od počátečního znechucení/divení se postupně dopracovávám k přijetí myšlenky: člověk je jen mašina, která recykluje potravu. Nesouhlasím, ale nenapadá mě, jak to vzletně vyvrátit.

Pata a Mata mám ráda, ale v tomhle díle se vaří z vody.

U první poloviny jsem se skvěle bavila, užívala si Newmana a hlášky jako "Už sis mohla zvyknout, že tě nikdo nemá rád." Pak jsem se do toho nějak zamotala, a jakmile film skončil, upadla jsem do dřevorubeckého spánku a zdálo se mi o žábách. Žábu ve snu viděti - štěstí v obchodě. Ha!

Chaplin uměl být vtipnější. Tady má pár dobrých fórků, ale stejně jsem se stihla nudit, což je u grotesky na pováženou.