Ony

Tento díl byl velmi náročný:-) O to víc jsem se pobavila, když jsem konečně zjistila, o co vlastně jde:-)

Po zhlédnutí tohoto filmu mi jaksi vytanulo srovnání s tvorbou Toma Tykwera. Má ke Kieslowskému velmi blízko, což dokazuje Tykwerův návrat ke Kieslowskému scénáři ve filmu Nebe. Pokud Dvojí život Veroniky soudím čistě subjektivně, musím říct, že na mě působil mnohem příjemněji a skromněji než Tykwerovy filmy, hlavně mi byl bližší a nepůsobil na mě jen jako nějaké ušlechtilé obrázky. Ačkoli to v žádném případě není vtíravý snímek, dokáže si získat různé typy diváků, někoho díky krásné hudbě, někoho díky výkonu Irène Jacob, někoho pro svou tajemnou atmosféru a mnohé jistě dojme jeho smutný příběh. Pokud dokážete vnímat tohle všechno dohromady, je to skutečně výjimečný zážitek.

Je to zvláštní, ale tahle pohádka mě v dětství úplně minula. A teď už si k ní asi nemůžu vypěstovat patřičný vztah. Nemůžu si pomoct, připadá mi hrozně vulgární. Večernice by se pořád jen líbala, princezny se pořád děsně tlemí a princovi švagrové jsou chodícími kýči. Ovšem zase musím přiznat, že Mrakomor je stylový, princ rozhodně není idealizovaný a Menšík s Filopovským jsou zkrátka Menšík s Filipovským.

Svým prostředím netypická česká filmová pohádka, jednoduchá a průhledná a zároveň chytře vypointovaná, jako ostatně většina pohádek. Moje guilty pleasure.

Bylo mi asi 14 a byla jsem v duchu velkej drsňák. Samozřejmě, že se mi tohle líbilo (Cartman jednoznačně nejvíce). Ale dneska bych měla skoro strach se podívat. Nicméně, když někdo jako Richard Genzer povídá o hovnech, jsem znechucena. Zatímco když si vzpomenu na příběhy pana Hankieho, přepadá mě nostalgie. Něco na tom bude.

Poprvé jsem byla dost na rozpacích (snad to bylo jen mou otupělostí). Podruhé už jsem si zvykla na netypickou vizáž Mii Farrow a pochytila více Woodyho žertíků. No, žertíků... Řekněme si to na rovinu - válela jsem se po zemi. Jako vždy napsáno a natočeno s obrovským nadhledem a doplněno hudbou, která má náboj. Výborné dialogy a tak dále (kdo zná Allena, umí si to představit).

Kdybych měla hodnotit jednotlivé kousky filmu zvlášť, šla bych určitě výš, ale jako celek mi tento snímek připadal slabší. Možná je to tím, že jsem zdaleka nepochytila všechny slovní hříčky, zato jsem pochytila hodně muziky. Ne že by byla špatná, ale měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. Nicméně slibuji, že jsem to neviděla naposled!

Moc hezké, roztomilé a oddechové. Díky tomuto večerníčku si třeba budoucí generace nebudou plést vydru s úhořem. Víc takových seriálů namísto zhovadilostí o přátelství pomeranče s banánem nebo míchačky s topinkovačem! ALE hlavně: nepouštějte svinstvo do vody!

S některými filmy Toma Tykwera bych si ráda vytapetovala pokoj. Jsou krásně natočené, příjemně meditativní, doplněné výbornou hudbou. Jenže zkuste se dívat 135 minut do zdi!

Pokus o jakousi godardovsko-tykwerovskou svěžest. Ne, že by mě přímo naštval, ale chybělo mi cokoli originálního, nápaditého, postavy mě nezaujaly. Dialogy mě nudily. Opravdu jsem se pobavila snad jen při vzpomínce na kapitána Spoka. Je vidět, že tvůrcům nechybí píle ani ušlechtilé záměry, ale tentokrát to prostě nevyšlo.