LeoH

Čistě řemeslně (vypravěčsky, trikařsky atd.) bez debat zdařilejší než dvojka, třetí hvězdičku ale dát nešlo kvůli nedozírnému rozčarování z toho, na jaký nanicovatý myšlenkový pšouk, na jak tuctovou militaristicko-melodramatickou slátaninu tu byl promrhán potenciál přelomového prvního dílu i komplikovaného fikčního světa úplně zbytečně zkonstruovaného v druhé části a jak se z poselství o síle nespoutané individuality v každém z nás postupně stalo protivné stádotvorné elitaření. Duchovno přeci nespočívá v tom, kolik odkazů na Bibli a východní filosofie si do filmu natahám, ale kolik nového toho pak vrátím světu zpátky – zde nula celá nula nic, jen nabubřelý šestákový heroismus (a ne že bych tomu nedal opakované šance a ne že bych ve snaze zjistit, co tam je a já to nevidím, nepřečetl hory fandovských traktátů – všechno bohužel samoúčel zahryznutý do vlastního ocasu).

To bylo tenkrát poměrně hořké zklamání, i když díky jednomu dvěma momentům na konci ještě zůstávala jiskřička naděje, že závěrečný díl povýší celou trilogii na něco jiného než konstrukci pro konstrukci. Tedy – nemám vůbec nic proti hlavolamům, ale od těch filmových očekávám ještě jiný účel než ohromit mlhavou konspirační mystikou ty, kdo nepochopí, a naplnit sebeuspokojením ty, kdo si myslí, že pochopili. Ta tam je navíc svižnost a vyváženost jedničky – bojové scény jsou neadekvátně roztahané a přitom ani jedna z nich nemá šanci vyvolat takový úžas jako v původním Matrixu jediný oblet kamery kolem Trinity ve výskoku (jak revolučně bullet-time působil, tak rychle se okoukal) a ani jedna z nich není zároveň efektivním způsobem, jak říct víc o světě uvnitř filmu nebo o některé z postav, jako tomu bylo v jedničce; stejně nadbytečné nebo minimálně zbytečně nafouknuté jsou milostné scény, orgiastické křepčení davů i schůzující povstalci; úplně se vytratily geniální přechody mezi scénami à la diskotéka > budík; zkrátka zmizel asketicky čistý, dotažený styl nesoucí soudržnou výpověď a zůstalo průměrné hollywoodské bombastično s nadprůměrnými triky, ozvláštněné jen pastičkami nedořečeností, maskovaných neodpustitelnými bláboly o životech jako součtech zbytků nerovnajících se rovnic uvnitř počítačových programů. Na povídačky o předem plánované trilogii tudíž nevěřím, tohle má všechny rysy typické dvojky spíchnuté podle obvyklého receptu „všeho dáme víc a co nejvíc zabíralo, zopakujeme doslova“, i když s nadstandardní dávkou formální inteligence.

V devíti/sedmi letech nám z toho obě děti se smíchem přehrávaly mimoňské scénky, aby tomu ta starší o čtyři roky později nadělila tady na ČSFD dvě hvězdičky, aneb nevděk světem vládne. Já bych tak přísný nebyl, i když jde hodně o produkt složený z vyzkoušených ingrediencí; plyne to svižně, pobaví, vkus dětem nezkazí, rodinné hodnoty podpoří.

Jasně, vedlejší postavy jsou už ve scénáři psané čistě jako jednorozměrné karikatury a herci jim většinou moc nepomohli (otázka je, nakolik jim to v českém dabingu pokazily všelijaké ty Lucky Vondráčkové a jiné symboly úpadku řemesla, s původním zněním jsem bohužel neměl tu čest), ale stejně má Pogoda na jutro takový ten těžko definovatelný polský šmrnc a strká s ním do kapsy všechny české porevoluční pokusy o společenskou satiru – myslím, že jedním z důvodů bude charakter komické složky, laděný mnohem víc do absurdna než do škodoliba. A pak taky skutečnost, že namísto jízlivé rezignace se tu postsocialistická realita zobrazuje jako místo, kde lze pořád mít ideály a aspoň trochu svět kolem sebe měnit, i když kromě paličatosti hraničící z pohledu praktičtějších současníků s duševní chorobou je k tomu zapotřebí taky notná dávka pokory vůči druhým i vůči faktu, že cesty ke změně můžou nabrat úplně jinou podobu, než si představujeme (což sem píšu taky trochu jako polemiku s hirnlego). Možná právě skrz tu implicitní pokoru mi dělalo mimořádně dobře na to koukat, při televizní premiéře v roce 2007 i teď při opáčku.

Cením si zbytečně nedovysvětlovávaného prolínání reality s halucinacemi a hlavně toho, jak Cronenberg (i) dřív než všichni ostatní vyhmátl téma náhradní reality generované technikou a jak (ii) reflektuje lidskou oblibu v pozorování násilí, aniž by ho v tomhle konkrétním filmu zas tak moc zálibně zobrazoval (a tím se dopouštěl zneužívání přesně té slabosti, na kterou poukazuje, jak se filmům na stejné téma zhusta stává). Neříká toho sice na brakovém půdorysu o lidech tolik a tak zajímavého jako v Mouše, ale taky ani zdaleka nepředvádí bezcílné nimrání v morbidních fyzických fantaziích jako v Příliš dokonalé podobě. 70 %

W&G jako Pat a Mat, resp. Wallace vydá za oba české kutily a Gromit funguje jako trpící oběť, pokusný králík a nikdy nevyslyšený hlas rozumu, svůj osud však snáší s nadhledem filosofa a filmečky tudíž nepůsobí sadisticky. Některé miniatury jsou geniální, některé „jen“ roztomilé, celý potenciál dvojice se ale uplatňuje teprve v středometrážních formátech (a nejvíc sví byli stejně v první a za mě nepřekonané Cestě na Měsíc).

Vedle Fausta od téhož režiséra pro mě zatím nejlepší ukázka toho, kam až se nemluvící (němý se napsat nedá, protože Východ slunce šel do kin už s optickou hudební a ruchovou(!) stopou) film dostal po stránce techniky a řemesla ve službách sdělení – snad by se dalo použít i slovo umění, pokud romantickou zápletku zjednodušenou na nejnutnější minimum budete považovat za rafinovanou abstrakci a ne za úlitbu masám. Střetává se tu hollywoodské melodrama, místy plynule přecházející do grotesky a zase zpátky, s expresionistickými fintami ve scénografii a svícení, které si Murnau přivezl z Evropy, a s relativně civilním herectvím – chytlavější kombinace nebyla tou dobou ve filmové branži na světě k mání a působí i dnes. Jednu hvězdičku sundávám, protože jsem se sice celou dobu spokojeně zubil a místy žasl nad tím, co všecko už tenkrát ti kluci ušatí s filmovým obrazem uměli (a nejde jen o všelijaké vícenásobné expozice a bombastické scény s falešnou perspektivou, ale o mnohem subtilnější věci – pozorujte třeba, co dělá s náladou nenápadná změna osvětlení po prostřihu v „škrtičské“ scéně v samém závěru, tomu se říká hrát na diváka jako na housle), ale úplně zapomenout na historickou perspektivu a opravdu se filmu poddat jako u zmíněného Fausta, rekonstruované Metropolis nebo třeba Friga na mašině se mi nepoštěstilo.

Svým způsobem dokonalá adaptace – vrátil se mi u toho přesně ten pocit nevěřícnosti, zoufalství a zmaru, který jsem jako kluk zažíval nad knížkou s hrůzu nahánějícími ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jestli nějaká dětská literatura není pro děti, je to u mě Pinocchio, takže mi to, že ve filmu hrají výhradně dospělí, i jeho skoro divadelní stylizace (v možná zbytečně drahých kulisách) dává perfektní smysl. Otázkou pak zůstává, komu je film určen – mé vlastní děti, kterým ho má dobrá žena kdysi naslepo koupila na DVD, se mu myslím celé dětství instinktivně vyhýbaly a nejspíš dobře udělaly; mně se u něj sice vyřinuly z podvědomí všechny frustrace, které mi kdysi způsobila kniha, a zpětně jsem (zcela bez ironie) ocenil přízračnou krásu, s níž ten fantasmagorický prudce výchovný příběh z devatenáctého století s mluvícími duchy cvrčků, oběšenými loutkami, černými rakvemi, vílími náhrobními kameny a mrtvými kamarády vystihuje marnost naší existence, ale něco mi říká, že takto poznamenaných nás po světě zas tolik neběhá. — Apropos, jsem vážně zvědavý, co z toho materiálu vyrazí del Toro, jestli to někdy dodělá.

Další doplněná mezera, napoprvé max. 70 %. Je moc dobře, že se věci nijak „technicky“ nevysvětlí; je prima, kolika způsoby dokáže scénář ze situace těžit; je super, že nezůstane jen u toho a že nastoupí tah na humanistickou branku (tak podrobně jako Aidan to tu vypisovat nebudu, ale vnímal jsem to vlastně přesně stejně); bohužel je to tah tak přímočarý a vůbec celý film hladí tak moc po srsti, že se přes povznášející pocity těsně po zhlédnutí cítím na druhý den jaksi cukrátkově obelstěn (kdyby herdek ten Murray byl aspoň protivnej doopravdy a ne jen tak na oko, jako hezká holka, z které na začátku filmu dělají ošklivé káčátko pomocí brýlí a tlustého svetru, ale hned v první scéně je jasné, že dříve či později obojí zahodí a změní se v labuť… nejspíš toho od romantické komedie chci moc). Pokud Hromnice ještě někdy uvidím, možná si poopravím názor, ale aktivně je vyhledávat nejspíš nebudu.

Cesta do pravěku, kdy vkus ještě diktovala televize a barevné časopisy a kdy se hudba nestreamovala, ba ani nestahovala, ale kupovala – je tomu teprve patnáct let… S odstupem získalo přidanou historickou hodnotu, schopnost mimoděk připomenout některé kořeny dnešního stavu věcí a zažehnat případné sklony k nostalgii. Pragmatičnost mediálních a reklamních šíbrů mrazila už tehdy. Skoro by to člověk mohl pustit dětem pro poučení, varování i pobavení, nebýt rozbředlosti tvaru, nafouknutého banálním kellerovským mudrováním a ambicí naplnit hned dvě normované televizní hodinovky.