LeoH

Kabelovková pásová výroba cílená na ty úplně nejmenší z nejmenších: syté barvičky, přívětivě kulaté tvary, babička-zástěra s hlavou mimo záběr, trhle poskakující postavy a okatě výchovné zápletky. Tu a tam povedený vtípek. Děti to milovaly přesně tak dlouho, aby si stihly vyprosit dvě DVDčka; když jsme jim chtěli pořídit třetí, už si ťukaly na čelo. Místo v třístovce nejhorších seriálů všech dob jde nejspíš na vrub toho, že úplná mrňata tu účty nemají a ta o něco starší se dáváním odpad!ů rituálně vymezují proti vlastnímu nedávnému mrňatovství – zas takový festival nevkusu ani nuda k uzoufání to není.

Hezký, jak si tu uprostřed padesátých let podává ruce čtyřicátkové neorealistické sociální sondování s šedesátkovou road movie čili hledáním sebe sama na cestě. A taky jak se tu klube Antonioniho styl s krajinkami a hranatými industriálními scenériemi v mlze pod šedým nebem, s povrchovou odtažitostí a ztraceností hlavní postavy, akorát místo dobře situované paničky, fotografa či novináře je to tentokrát ještě prostý chlap-dělňas. A jak je to roztomile dobově cudné a jak to střídmě zachází s muzikou. Jenom se bojím, že pro „normálního diváka“, kterému by to tu někteří pouštěli, přece jen příliš pomalé; sám jsem to měl přes všechny zmíněné drobné radosti problém usedět.

Jeden z těch filmů, které nepůsobí vůbec špatně, když je někomu v kostce vyprávíte, ale na plátně nefungují. Otevřený konec i s prostředkem aneb „vy byste určitě chtěli vědět, jak to dopadlo, ale my vám neřekneme ani, jak to bylo“ by třeba mohla být v líp vystavěném příběhu sympatická drzost a ne jen úhybný manévr chabě překlenující předchozí logické Macochy. Druhá velká potíž je nulová chemie mezi Cagem a Bielovou. Ale Šakal nemá tak úplně pravdu, Rádio Svobodný Albemuth je ještě o něco větší průšvih.

Design ovládání létajícího talíře i nápadně vysoké množství akcí odehraných mimo obraz (včetně finální pointy) prozrazuje, že tenhle filmeček režíroval původem zvukař, takže z kolegiality zapudím myšlenky na strhávání hvězdiček za jednostrunnost humoru a pro Pixary netypický cynismus a budu se radši kochat animací zrníček prachu.

On Scorsese ty svoje mafiány a podobnou bezskrupulózní verbež stejně tajně obdivuje a ty lehké názvuky morality tam cpe, jenom aby měl alibi. — Jinak ne že by to nebylo perfektně natočené a ne že bych se u toho nebavil; na to, že to v jádru není nic než tříhodinová řada extrémních pijáckých historek prokládaných motivačními proslovy a že mě pijácké historky normálně k smrti nudí a motivační proslovy dohánějí k zuřivosti, vlastně výjimečný výkon.

Kupodivu poctivá práce a důstojné pokračování tradice. Obrázky klasické, sice barevnější s malinko tvrdšími liniemi, ale nic, na co by se nedalo zvyknout (asi jako když Rychlé šípy převzal po Fischerovi Čermák :-) ); ozvuky současnosti k Astérixovi odjakživa patří a jsou do toho zapasované nehumpolácky, takže s nimi nemám problém; komu nepřipadá vyrovnané soupeření s Vikingy zajímavější než nekonečné šikanování Římanů, může si smlsnout na trápení náčelníkova synovce; děj ani humor netrpí na hluchá místa jako leckteré z původních dílů. Scénky s druidem a bardem působí pravda trochu jako z povinnosti, ale stejně si nejsem jistý, jestli se to náhodou ze všech animovaných Astérixů nejvíc neblíží náladě, kterou si pamatuju z dětství z komiksů, takže všeobecné nevoli (i u mých vlastních ratolestí) nerozumím. Neslyšel jsem český dabing, možná bude pes zakopaný tam. Za mě stejné hodnocení jako u většiny starých dílů.

Vzhledem ke zdejším dobrým ohlasům pořídil jsem před časem dětem, aby okusily taky trochu jiný druh východního větru než ten ze země pana Mijazakiho, ale odzívly to tenkrát a není divu – narážky na Matrix, Shreka nebo ETho člověk dneska potká na každém rohu i bez bohatýrů a zbytek není ani nijak extrémně vtipný (možná že český dabing tomu dodává zábavnější druh nadhledu, stejně jako třeba Mrazíkovi? no ale znovu si to kvůli tomu pouštět nebudu), ani dějově strhující, ani výtvarně nebo animátorsky mimořádný, pointy některých scén mizí do ztracena kvůli prapodivnému načasování střihů a do toho ještě to odpudivé pseudofolklórní tuc-tuc. Zlatej vlk se zajícem.

O filmech Steva McQueena jsem do včerejška jenom četl, 12 let v řetězech je naše první skutečné setkání a mimo jiné mi odhalilo, že přes upřímné přesvědčení, že člověk je prostě člověk bez ohledu na barvu pleti, stejně nosím v hlavě rasové stereotypy: Ani nad články o Hladu a Studu, ani při koukání na 12 let mi vůbec nepřišlo na mysl, že by takové filmy mohl točit černý režisér (snad trochu i kvůli existenci slavného bílého jmenovce). Když jsem si pustil film o filmu, bylo to docela překvapení a impulz k zamyšlení, ale taky zpětné vysvětlení jiné energie, kterou jsem ze snímku cítil. Okamžitě se mi vybavilo evropské muzikálové turné s mnohobarevným ansámblem, které jsem absolvoval před pár lety, a můj údiv nad tím, jak silně se některé kolegyně tmavé pleti, o generaci mladší než já, ještě ve 21. století identifikují se svou rasou a s jejím dávným ponížením. Otroctví pro ně nebylo jenom látkou z hodin dějepisu, ale živou zkušeností formující jejich zcela současný pohled na svět – a myslím, že mi tenhle film pomohl pochopit proč, díky tomu, jak nesenzacechtivě, neefektně, uměřeně právě tuhle zkušenost zprostředkovává. Údiv nad tím, jak mohli lidé lidem něco takového dělat a přitom věřit, že jednají čestně a morálně (právě tahle víra, kterou McQueen postavám otrokářů věrohodně vtělil, nejvíc vzdaluje jeho film od jakýchkoli náznaků jednoduché „protibělošské agitky“), mi najednou mentálně zapadl tam, kam patří, hned vedle údivu nad nacistickými koncentračními tábory a Stalinovými gulagy. Bez ohledu na to (nebo možná i díky tomu?), jak kultivovanou, místy skoro meditativní formu film má, jak úsporně zachází s obrazy fyzické brutality, jak se vyhýbá prvoplánovému šokování diváka a jak optimisticky koneckonců vyznívá. Zatím se zdráhám nasázet sem plný počet hvězdiček, hlavně proto, že ze začátku jsem měl až příliš dlouho pocit, že koukám na další standardní hollywoodský výplod podle osvědčeného mustru „silný jedinec vs. nepřátelský systém“ a výše popsané tektonické posuvy ve vnímání se dostavily teprve ke konci (vím přesně, co je spustilo – dva dlouhé záběry vodní hladiny a stromořadí na břehu, moment málem jako z Tarkovského); druhé zkouknutí bude hodně jiné a teprve při něm poznám, jestli jsem náhodou neskočil na nějaký skrytý špek.

Úvodní titulky vzdáleně na způsob Růžového pantera nebo peříčka z Forresta Gumpa, ovšem v hlavní roli s téměř realisticky vyvedeným macatým 3D hovínkem plujícím kanalizací patří k tomu nejbizarnějšímu, co kdy bylo v dětském filmu k vidění – tady Norové zabodovali. Zbytek filmečku už bohužel působí jen jako natočený čerstvým absolventem školního videokroužku podle scénáře od lehce retardovaného sedmiletého dítěte. Na potomstvo to (v kombinaci s pixarovkou Ratatouille a kraťasem Vaši kamarádi hlodavci) kupodivu zafungovalo do té míry, že u nás na jeho vytrvalý nátlak po jistou dobu spokojeně žil potkan Agátek, který se sice uvedl statečným rafancem do nosu naší čuby, ale následně několik let uděloval dětem lekce z nudné reality naprostým nezájmem nejen o proskakování obručí a zdolávání překážkových drah, ale i o přehryzávání elektrických kabelů a hadic od pračky. Památce jeho obyčejnosti budiž věnována druhá hvězdička.

Bárbínovské období u nás naštěstí trvalo jen dva filmy – viz též Fairytopia; tenhle kousek má ještě o něco hroznější animaci, zhruba stejně nanicovatý děj, očividnější reklamně-manipulativní podtext (neustálé hlasitě komentované převlékání) a vrcholem všeho je český název – ne, Pegas s velkým P podle vzoru hrad není název kouzelnické školy ani ničeho podobného, fakt tam jde o ty okřídlené koně. Pak mají děcka umět česky. Poměrně solidní muzika nahraná Českou filharmonií působí mezi vším tím virtuálním fialovým bakelitem jako pěst na oko.