helianto

„Myslel som si, že pohybujem ľuďmi ako bábkami. Čo ak oni pohybujú mnou ...“ Bratři Slováci mi snad prominou, pokud jsem neocitovala správně a mám tam chyby … Zvlášť když zcela upřímně říkám, že slovenští tvůrci v této inscenaci hazardují s nejsvětějšími lidskými city stejně bravurně jako jejich kolegové ve Formanově či Frearsově slavnější verzi.

V obohacování české a moravské lidové písně o netušené rozměry je Čechomor jednoduše zcela nedostižný ...

„Měla v sobě již všechno vyřízeno. Všechno důležité se zběhlo přede dvěma dny … To, že zde stojí v černém, vlajícím závoji nad otevřeným hrobem je už jen dodatek, trochu parády pro zvědavé lidi. Tečka na konci věty, víc nic.“ Tato inscenace se mi hodnotila velmi, velmi těžko. Na jedné straně jsou tu opravdu, ale opravdu vynikající herecké výkony. U Karla Rodena nebo Martina Fingera jsou tak nějak již povinností. Velmi však překvapila mně dosud neznámá Ivana Uhlířová. Ona totiž snese srovnání s prakticky dokonalou Ivou Janžurovou. Její Štěpka je jiná, méně okázalá, řekla bych, velmi civilní, její trápení se odehrává především uvnitř, vnímáme jej skrze tón vyřčených slov, v drobných, nenápadných gestech, ve výrazů očí … Ona celá inscenace je pojata velmi minimalisticky. A neplyne jako epické dílo tak, jak jsme zvyklí z filmu nebo z knihy. Jsou to spíše jednotlivé útržky ze soužití Pavla a Štěpky a dalších obyvatel statku. Inscenace se soustřeďuje spíš na vnitřní prožitky postav než na děj sám. A to je kámen úrazu. Toto pojetí by samo o sobě nebylo špatné, ale takové představení se dá sledovat jen v případě, že znáte, a to poměrně dobře, předlohu. Pokud ne, musí Vám to nutně připadat jako sled nahodilých scén. Navíc prostých jakékoliv poezie, která je vlastní Havlíčkově románu. Mně zkrátka Jařabova inscenace připadá tak intelektuální, zkratkovitá a minimalistická, až je pro běžného diváka nepochopitelná. A tím, v mých očích, degraduje sama sebe. A je to velká škoda ….

“Jsem vdova po nesplněné lásce.” Lyrik českého filmu Václav Krška se pustil do dalšího díla svého milovaného autora Fráni Šrámka. Tíživý, smutný a cynický příběh o touze, nesplněných nadějích, iluzích a krutém probuzení. To vše v očích vynikající Blanky Bohdanové. Lehkomyslná kráska se smějícíma se očima si vzhledem v ničem nezadá s nejkrásnějšími hvězdami první republiky, zlé oči, plné cynismu s krutého výsměchu, ženy životem zlomené a zklamané, smutné hrdé oči plné slz ženy, která si namlouvá, že našla smysl života, a nakonec … vyhaslé oči bez naděje, probuzené do reality … Co vše lze vyjádřit očima … "Oklamal mě! On mě oklamal ..." Oklamal on mne nebo jsem oklamala já sebe? Mimořádně ďábelský svůdce Josefa Větrovce. Snad nikdy v životě, a že těch čertů a ďáblů během své kariéry něco ztvárnil, jsem neviděla, že by byl ďáblu až tak podobný…

Nádherně barevná absurdní fantasmagorie v čistém bornovském stylu ...

Málokdy se stává, že by poslední díl byl tím nejlepším. Poslední Alfons Karásek se vyznačuje mimořádným nadhledem, vtipnými dialogy hláškového charakteru a, v neposlední řadě, výborným výběrem hudebních vložek.

Lví podíl na celkovém vyznění tohoto zajímavého baletního představení má bezesporu expresívně futuristická hudba Martina Němce a interpretační umění frontmanky Němcova autorského projektu Lili Marlene, Dáši Součkové. Mimořádný alt.

„Nechť sebepotrhleji mošt se chová, přec vínem bude naposled.“ (Johann Wolfgang von Goethe) Velmi komorní koncert pro dvě ženy, které přes veškerou rozdílnost povah mají stejný cíl, přestože jedna z nich je na začátku cesty a druhá na jejím konci. A navzájem pro sebe představují naději, na nový život, na pokračování cesty. Muži zde hrají doslova druhé housle, ale, jak to bývá, doprovodná melodie dokáže jasnou hlavní linku podbarvit a vést ji jiným směrem. Luciina přímě nalinkovaná cesta se tak začíná klikatit, aby snad víno mohlo nakonec dozrát. Brilantnímu výkonu Jaroslavy Adamové sekunduje neméně výborná Ivana Andrlová. A Eduard Cupák.

"Ani kdyby se proti mně spikl celý svět ..." nemůžu dát této pohádce vyšší hodnocení. Pohádka, kde jsou princ s princeznou jen unylými mátohami a jedinou zajímavou postavou je zlá princezna, si opravdu vyšší hodnocení nezaslouží. I tak cítím, že jsou to velmi, velmi slabé tři hvězdičky ...

„To, vy děti, ani nemůžete vědět, že pražské ulice bývaly místem pro pohádky …“ Svěží, moderní pohádka o hodném pražském strážníkovi, který si uvázal na krk saň, tedy vlastně princeznu, a svou láskou ji proměnil ve skvělou hospodyni, jejíž švestkové knedlíky se staly pověstnými. Celá plejáda našich předních herců a dobře napsané, chytré dialogy. Takové vyznání lásky, která by odolala: „Vzal bych si Vás, to ano. Protože jsem ještě nikdy neměl nikoho tak rád jako Vás … Aminu. Já jsem ji odnesl domů a staral jsem se o ni jak se patří. A když jste mi, teda Amina, položila svých sedm hlav takhle do klína a dívala jste se na mě těma krásnýma očima … Ach, to byla taková nádhera. Že jestli by nebylo lepší, kdybyste se zase vrátila do dračí podoby.“