andrii

Trochu více si to rozlila, roznítila v povahách. "Mazda mezi trabanty" v interiérech doby.

Etablovaný před tabulí stál. O pannu Thálii za oponou, která je tu pro každý divácký sál. Klasa v emoci, když se mění jeho vlas(t). Látka na téma, která trému nemívá: "Láska, hrdě zpěvná, pevná v nás."

Ten, který  ještě nezaklesnul do klidu. Jistí, dokládá stavy klasika.

Ba, víčka rozevírá soví svíčka, s vosí náplní. Nejedna, dobře mířená větička.

Přetnout žíly. Do rudého láku naložit. Kalná libida klanu blínu a býlí. Přání Morany, dávno bez myrty, ve stavu ebenového p(r)ohnutí. Všichni, na máry.

Naladit se na klam. Vykouzlit iluzi toho jména, a pak jí dostát v realitě, skutečností vztahů, v níž figuruje ona původní, prve zamýšlená pointa. To je  vskutku ta pravá, přesvědčivá filipika valčíku slov a činů Prášilových gentlemanů, výmluvného Amorova melodika.

Casanovský miláček v sisyfovském boleru krinolín a volánů. Erósův (m)učedník mezi tapetami, gobelíny z terpentýnu. Na karu v klínu árií. Kápnutých. Tu do lóže dóžecí, tu do gondol. Múzami ceremonií mužství zvelebil i Neapol. Afroditiných příležitostí, přiléhavých pudů Napoleon.

Líheň vybraných, aneb když se bránice pranic nebrání.

Dveřník. Pirát. Cizinec. Charismatu plný ranec. Žádoucí má image přední strany, pohled hříšných čokoládových očí, cool temně ohnivý tep. Zadumaný, neprobádaný, desperát bytí. Tajuplný nožíř, za branami světel šerých. Žádaný nebeský pekelník. Žádný cukrátkový romantik.

Cukřenky i slánky, s empatií. Bytůstky a libůstky. Snové hrátky. Skládanky. Kloboučky, obloučky, lunety... Štětečky, jako jemná pírka, snášející se, motýlkovsky. Rosící, nejen nálady, modýlky malebných lučin. Zdobně lechtající srdcová plátna.