jerrik7

Svého času (v šedesátých létech) nejlepší film mého života.

Příběhu bych dal 3*, ale bylo to o nefalšované Austrálii a jejích reáliích a proto určitě 4*.

Přes dvě hodiny strašlivého utrpení. Často hrdě prohlašuji, že se nikdy nenudím. Při tomhle filmu jsem se k smrti nudil a měl vztek, protože vím, že podobných filmů jsou dnes tisíce. Vůbec se nedivím, že svět je tam kde je, když se snad víc než polovina lidstva nedívá na nic jiného. Že základní myšlenka matrixu je zajímavá? Ano, i když dnes už běžná a všední. Ale kvůli té myšlence nemusela být natočena tahle hrůza.

Vypnul jsem to po patnácti minutách. Velké množství diváků dává nejvyšší hodnocení. Že bych udělal chybu?

"Vláčil nebyl jen výjimečně nadaným tvůrcem, ale i složitá, vnitřně rozporuplná osobnost."

Strašné! O čem to bylo? Jak to, že se to líbí takovému množství diváků??

Zajímavý dokument. Jenom mám obavu, že někteří mladí, případně naivnější diváci by tenhle dokument mohli považovat za objektivní obraz Fidéla. Stoneovi bych to ale nevyčítal. Byl prostě hostem Fidéla a měl na vybranou: natočit Fidéla a jeho pohled na svět, nebo netočit nic. Jenom si to musí divák uvědomit a přebrat.

Zajímavý dokumnet.

Hodnocení některých filmů hvězdičkami je krajně obtížné až nemožné. Tenhle film je toho příkladem. Jako detektivka je to docela dobré, čili 3*. Z hlediska obecně lidského bych ale tenhle film ohodnotil buď jako ODPAD!, nebo naopak hodnocením nejvyšším. Proč? Ten film je vlastně vynikajícím a pravdivým dokumentem natočeným neprozřetelně samotnými zločinci o své vlastní obzvláště odporné zločinecké činnosti. Protože jsem tu děsivou dobu osobně prožíval nejenom z hlediska časového, ale i místního, cítím potřebu se k tomu vyjádřit. Děj filmu popisuje běžný obrázek tehdejšího „západního“ pohraničí. V okamžiku kdy „hlídka pohraniční stráže“ (rozuměj státem organizovaní vrazi) vyzbrojená samopaly, granáty, světlicemi a psy zahlédla „narušitele hranic“, vystřelila světlice, ze samopalů začala pálit do člověka běžícího lesem, nad les se vznesly vrtulníky vyzbrojené těžkými kulomety, na „čáru“ vyjela vojenská terénní vozidla se stovkami hrdlořezů a tím byla provedena „neprodyšná uzavírka hranice“ už předtím zcela neprodyšně uzavřené dvojitým drátěným plotem nabitým vysokým napětím a zmíněnými po zuby vyzbrojenými „hlídkami pohraniční stráže“. Nelze zapomenout ani na udavače z řad místního obyvatelstva pyšnící se eufemistickým označením „pomocník pohraniční stráže“. Štvanice na člověka běžícího lesem začala. Většinou skončila jeho odstřelem, někdy zatčením a dlouhými léty kriminálu v uranových dolech. Před několika dny jsem se v místě někdejšího krvavého děje filmu proháněl na běžkách. Auto jsem zaparkoval kousek za hranicí na parkovišti v Německu a na běžkách jel lesem po hřebeni Šumavy. Lyžařská stopa vedla chvíli po německé, chvíli po české straně neviditelné hranice. Božský klid, nikde žádné dráty, žádné strážní věže, žádné hlídky ani žádní psi. Opět jsem si v plné síle uvědomil tu zrůdnost tehdejší doby. Chce snad někdo namítnout, že děj filmu se točí kolem vraha, který zastřelil dva příslušníky pohraniční stráže? Ano, ale jenom proto, že kdyby to neudělal, měl naprostou jistotu, že zcela bezdůvodně zabijí oni jeho. Já jsem při mé předvčerejší projížďce po hřebenech Šumavy nemusel na nikoho střílet, protože nikdo nestřílel na mne. Ani před čtyřiceti lety nikdo na nikoho střílet nemusel. Alespoň na hranicích mezi všemi západoevropskými státy nikdo nestřílel a žádné elektrické ploty tam nebyly. Tehdejší zločinní mocipáni nechtěně vytvořili vynikající a pravdivý dokument o své vlastní obzvláště odporné zločinecké činnosti. Pět hvězdiček za jeho dokumentární hodnotu ovšem dát nemohu. Většina dnešních čtenářů, kteří tu dobu neprožili, by se domnívala, že jde o fajn detektivku, jiní by právem předpokládali, že jsem se zbláznil.

Jsem si téměř jist, že jak Itálie, tak Austrálie vypadaly v roce 1971 takhle. U nás v tom roce začínala normalizace. Pravda, drtivá většina českých emigrantů dopadala v Austrálii lépe než ti pologramotní nádeníci a tovární dělnice z jihu Itálie. Proč? Navzdory hrůzám politického vývoje v naší zemi po roce 1948 jsme stále patřili a dodnes patříme k té civilizovanější části Evropy a z toho se jistě odvíjely i lepší šance našich emigrantů. Tu hrůznou beznaděj v naší zemi jsem po roce 1971 také prožíval. Ale s Italy z Kalábrie ani s lidmi stavícími v australském outbacku silnice nebo pracujícími v tamních dolech bych rozhodně měnit nechtěl. Film je sice zařazen do kategorie „komedie“, ale já jej pokládám spíš za dokument s několika tragikomickými scénami. Udělal na mne hluboký dojem.