jerrik7

Nádherná kombinace českých titulků a šišlavé mluvené polštiny, které člověk dost dobře rozumí, dělá z filmu skoro kabaret.

Film Most přes řeku Kwai byl paskvil. Teprve tento dokument "Jak to bylo s mostem přes řeku Kwai" to uvádí na pravou míru.

Jara.Cimrman.jr píše: Neustále připomínání židovské tragédie už mi leze krkem. Nacisti jsou přitom extrémní svině a Židé extrémní dobráci, jenže takhle černobílý svět nikdy nebyl." Je to hrozné depresivní a je toho už moc. Čí nervy a psychika to má vydržet? A k čemu to všechno nekonečné trýznění nervů je, když se lidstvo stejně nepoučilo ani v nejmenším, válčí a vraždí se ostošest, evropské vlády prosazují absurdní a sebezničující mutikulturalismus a všechno směřuje k další katastrofě?

První díl filmu Návrat do budoucnosti (111 min) byl fajn i když české filmy „Zítra vstanu a opařím se čajem“ (93 min) Jindřicha Poláka z roku 1977 (Petr Kostka, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Marie Rosůlková) a „Zabil jsem Einsteina, pánové...“ (95 min) Oldřicha Lipského z roku 1969 (Jiří Sovák, Jana Brejchová, Lubomír Lipský st., Iva Janžurová, Petr Čepek, Radoslav Brzobohatý, Svatopluk Beneš, Jan Libíček, Viktor Maurer, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Oldřich Musil, Josef Hlinomaz, Karel Effa, Josef Bláha, Josef Kemr) jsou pro nějakého Američana Roberta Zemeckise pouze nedostižnými vzory, podle kterých ostatně svůj film z roku 1985 jenom okopíroval. Opakovaný vtip přestává být vtipem a tak druhý díl, jak už to tak bývá, byl křečovitý a poněkud překombinovaný. Váhám, zda si zkazit dojem třetím dílem.

Z hlediska děje zcela banální příběh o ničem. Z hlediska indických reálií trestuhodné. Ve filmové tvorbě je fantazie, fikce, nadsázka a třeba i fabulování běžným prostředkem. Nic z toho se ale netýká obrazu Indie, který podali v tomhle filmu jeho autoři. To co předvedli je holé lemplovství. Dva příklady za mnoho dalších: Autoři udělali z Indie buddhistickou zemi. Buddhismus sice před dvěmi a půl tisíciletími v Indii vznikl, ale dnes se na buddhistu nebo buddhistický klášter, jak film divákovi vnucuje, sotva narazí. Část děje se odehrává ve Váránasí, což autoři divákovi několikrát důrazně opakují. Ano Váránasí je „nejindičtějším“, nejromantičtějším městem Indie a leží v rovině na břehu široké špinavé a posvátné řeky Ganga. Jenomže to, co film ukazuje má s Váránasím a s řekou Ganga asi tolik společného, jako má třeba Praha společné s Kvildou. Jak Prahou, tak Kvildou protéká Vltava. Ganga je ve Váránasí široká, líná řeka v rovině. Ve filmu to byla horská řeka někde nedaleko Rišikéše v Himálaji. Neznalému divákovi a čtenářovi to může připadat jako detail. Ale představte si, že by českých poměrů neznalý divák někde v Indii sledoval film, ve kterém by sveřepě tvrdili, že děj se odehrává v Praze a přitom by to byla Kvilda a že Češi jsou vesměs muslimové. To není fikce ani fabulování, to je trestuhodné lemplovství. Třetí nesmysl se snaží ukázat hrůzy indického zdravotnictví. Obraz je sice zcela reálný, ale z hlediska děje je to holý nesmysl. Vedle hrůzostrašných nemocnic pro chudé jsou v Indii i špičkové nemocnice pro střední a vyšší vrstvy obyvatel. Evropská, potažmo židovská dívka z lepší rodiny by se nikdy nemohla dostat do nemocnice pro chudé, odkud ji zcela nesmyslně převezli do jakéhosi neexistujícího buddhistického kláštera. Film je paskvil.

Fascinující bajka o životě v NDR.

Nesrozumitelný děj. Nemám rád příběhy postrádající logiku.

Kdybych tenhle film viděl před čtyřiceti lety, určitě bych jej chválil. Bažanti jdou do boje už radši zkoušet nebudu.

Pěkné. Jenom mne trápí skutečnost, že jsem asi před třiceti lety viděl tento příběh se stejným jménem a stejnou zápletkou v jiné verzi. První záběry toho filmu se odehrávaly v porodnici v džungli, kde mnoho indiánských maminek porodilo bílé dítě s modrýma očima. Další příběh byl podobný tomu, který je i v této, asi novější, verzi. Ten původní film ale není nikde k dohledání.

Nemám rád přihlouplé příběhy, které se nikdy nemohly stát. Ani jedna z "dokonale“ vymyšlených akcí by v realitě nemohla nikdy vyjít.