NinadeL

#9. Monster High film Už dlouho se mi líbila představa MH v Hollywoodu a tenhle námět se skutečně povedl. Nechybí nic, Frights, Camera, Action! má v sobě vše: lásku ke klasickým upírským hororům na stříbrném plátně, náklonost k tajemným hradům, zalíbení ve stylovému New Orleans a filmařkou Honey Swamp... Celé je to chytře naroubované na premisu MH a doplněno rádoby strašidelnými novotvary, které je vtipné sledovat i v těch pokusech o český překlad. Mezi vedlejšími postavami se objevuje několik zajímavých nových nápadů, včetně toho pro dceru Fantoma opery Operetty. Kouzelný zážitek.

Koncept Ever After High není špatný. Jedná se o spin-off Monster High. A tentokrát jsou na střední potomci klasických pohádkových postav. V době, kdy jsou velice populární nové přístupy k Fables (nejenom v komiksech) nebo Once Upon a Time (nejenom v seriálu), je tahle série od Mattelu jen dalším logickým krokem. Oba světy se dokonce potkávají v knize Monster High/Ever After High: The Legend of Shadow High.

World War Z podle Maxe Brookse získala na vážnosti po zkušenostech z minulých let. Dřív to byl jen takový jiný, chytřejší zombie film s Bradem Pittem produkovaný jeho společností Plan B. Hlavní devízou byl klasický Pittův hrdina, ultimátní sympaťák, kterému to sluší za každých okolností a je to samozřejmě on a nikdo jiný, kdo dokáže zachránit lidstvo... svou roztomilostí. Dnes pohled na globální pandemii poněkud víc mrazí.

Z filmů Gal Gadot, které měly premiéru mezi Batman v Superman: Dawn of Justice a Wonder Woman, jsou Keeping Up with the Joneses hodně velký fail. Což o to, sošná je, v páru s Islou Fisher je i vtipná a sexy, ale skutečné herecké role začala dostávat až mnohem později... Tohle je jen takový přešlap mezi Rychle a zběsile a testováním publika, jestli akční hrdinku přijme i v komedii.

6/6 Trendy seriál jede na vlně obliby devadesátek. Devadesátek - neopakovatelné dekády plné naivních podnikatelů a brutálních vrahů. Maskotem show se stal Novotného Jonák, univerzálními oblíbenci partička Sokol, Finger, Bartoš a Fridrich. Devadesátky se fetišizují už nějaký ten pátek a je to určitě dobře, protože je důležité vnímat, že to nedávné bezčasí bylo něčím podmíněné. Podobné zážitky může nabídnout seriál Rédl (2018) nebo film Rudý kapitán (2016). Zrcadlem jsou pak samozřejmě Sametoví vrazi (2004).

Death on the Nile měla vždycky v sobě kousek čehosi luxusního, fantastického, úžasného. V češtině jsme dokonce na překlad původního románu z roku 1937 čekali až do roku 1985, ale už předtím látku proslavila adaptace s Ustinovem. Později tu byl seriál se Suchetem. A letos si můžeme odškrtnout vynikající novou verzi s Branaghem, na kterou se čekalo celou pandemii. Pro lepší zážitek bylo samozřejmě ideální připomenout si novou Murder on the Orient Express (2017). Kéž by vzniklo ještě několik takto báječných celovečeráků, protože Branaghův vztah ke světu Agathy Christie je nejen chytrý, ale i uctivý a zároveň odvážný. Nabízí eye candy záběry celé té plavby po Nilu, režijní práci s velmi zajímavými herci, vedle sošné Gal Gadot je tu klasicky dokonalá Annette Bening, dvojice Jennifer Saunders a Dawn French... Třešničkou na dortu byla stylová projekce v Boutique Cinema Přítomnost.

Všechny přepisy Dcery pluku představují pro celé generace filmařů a divadelníků určitou výzvu. Původní opera byla napsána pro pařížské divadlo Opéra-Comique v roce 1840 a upevnila úspěch Gaetana Donizettiho. Odehrávala se během napoleonských válek začátkem 19. století, což se stalo trnem v oku mnoha inscenátorů, kteří měli a dodnes mají touhu měnit politikum na pozadí podle aktuální situace. Různě se měnila doba a místo děje, což aktuálně vyvrcholilo v loňské úpravě Divadla F. X. Šaldy v Liberci - jejich Dcera pluku se odehrává mezi českými legionáři v roce 1918. Nelze se proto divit, že v Rakousku v roce 1953 bylo pro změnu důležité zesílit roli tyrolských hor ve stylu Heimatfilmu a vytvořit ideální podmínky pro opětovné setkání liebespaaru Robert Lindner a Aglaja Schmid, kteří spolu slavili úspěch už v Der Seelenbräu v roce 1950. Konečně, neznalý divák by mohl snadno vnímat celý film jen jako další romantický berg-film točený na Agfu a byl by taky maximálně spokojen. Jak moc bylo téma Dcery pluku důležité v německém jazykovém prostoru začátkem 50. let, o tom svědčí souběžný vznik německé a italské verze vedle této rakouské, skutečně tedy šla v jeden rok do kin ve třech různých variantách.

Mario und der Zauberer (1930) je klasická novela Thomase Manna. Zpočátku až bolestně připomíná Der Tod in Venedig (1912), později se mění v souputníka pozdějšího díla Thomasova syna Klause Manna, Mephisto: Roman einer Karriere (1936). V této bratislavské televizní inscenaci je začátek obyčejný, pomalý, skoro nudný, ale to vše je nutné prožít jako předehru k velkému sólu Juraje Kukury. Nebála bych se označit právě kouzelníka za Kukurovu životní roli, ačkoli měl mnoho příležitostí zkusit si různé styly práce i v různých jazykových prostředích. Znalost Maria a kouzelníka by měla automaticky navazovat na jakékoli studium věnované meziválečnému nástupu totalitních režimů. A samozřejmě bude časem vhodné doplnit i srovnání s Brandauerovou verzí z roku 1994. Mmj. proto, že Brandauer se také setkával s adaptacemi Mannových opakovaně.

Krátce po premiéře dokumentu Zákon lásky přichází další příběh o manželství s překážkami. Asi to o něčem vypovídá, institut manželství prochází neustálými změnami a stejně jako se mění pohled na svět a lidi v něm, je jasné, že do manželství chtějí vstupovat jiné páry, než v minulosti. Příběhy současných párů jsou poněkud pestřejší, než klasický demografický nesmysl doby předrevoluční, kdy jsme u nás měli nejmladší nevěsty hned po Turecku. Už je pryč ten model spěchání k manželské půjčce. Je určitě fajn zpráva, že manželství Zdenky a Tabiše má svůj happy end, když páry ze Zákonu lásky musejí stále přešlapovat na místě. Docela bych brala i pokračování s určitým odstupem, protože specifická situace v Aši po boku manželky na vozíku může být pro Tabiše skutečnou výzvou. Přeci jenom vozíčkářka, která neřeší do svého domku nájezd ani přes ty tři schody (nebo nehledá bydlení v přízemí nebo s výtahem) a je neustále závislá na fyzické pomoci druhých, to je materiál... Vzájemné okouzlení této dvojice je sice milé, ale jestli to zvládnou se vším všudy, to teprve ukáže čas.

Nebylo to poprvé, kdy vznikla hudební verze slavného prvního románu Charlese Dickense (z let 1836/7) jako česká televizní inscenace. Už v roce 1973 natočil Pana Pickwicka průkopník operetní televizní inscenace Jiří Nesvadba. Nicméně reprízuje se pouze tato novější Hášova varianta, ač srovnání by bylo jistě vhodné. Osobně vnímám hudební vložky v tomto námětu jako vysloveně nadbytečné a příliš naivní, což v kombinaci s orchestrem Václava Hybše činí tento zážitek poněkud náročným. Ačkoli dílčí herecké kreace jsou výborné a vtipné pointy jsou burácivé. Takto je výborný Vinklář, Preiss nebo Kostka či Hadrbolcová, ale celek mi do krve nepřešel.