NinadeL

Novácký dojezd původního S politiky netančím. Relativní výhodou přechodu na Novu jsou dnešní dostupné reprízy, protože Nova si vcelku brzo začala považovat vlastního archivu. Jinak byla samozřejmě kvalita pořadu proměnlivá, Bubu už nebyla tak devadesátkově sexy s přibývajícími roky a Šimek brzo ztratil svůj dřívější esprit. Ale jako historické okénko je to pořád důležité.

Jennifer Love Hewitt nazpívala pro svůj seriál The Client List několik songů, Something to Talk About, When I'm with You, His Eye Is on the Sparrow, When You Say Nothing at All a ke dvěma šlágrům vznikly i dva samostatné klipy Big Spender a I'm a Woman. Bohužel se tím uzavřela její souběžná hudební kariéra. Ale stálo to za to.

Devadesátá léta zastihla Slávka Šimka plného optimismu. Stal se principálem mnoha projektů, které zaštiťovalo jméno jeho bývalého partnera z éry Š+G, Jiřího Grossmanna. Takto vzniklo samostatné divadlo, knižní edice a dokonce i pražská pasáž. Minulý režim Šimek opustil v pozdní éře Zajíce v pytli, ve kterém se mu partnersky prostřídal Sobota, Nárožný a Krampol. V nové době nabídnul na stejném principu variovaný pořad Kavárna u Uršuly. A to už byl jednou svou polovinou zaklesnutý v rukávu Zuzany Bubílkové, zvané Bubu, aby se konečně mohl na plno věnovat své vysněné metě - politické satiře. Reprízami ČT příliš nehýří, ale pokud už člověk natrefí na nějaký ten díl, může se pobavit i dnes. Protože devadesátková politická scéna byla neopakovatelně humorná. A už tehdy patřilo k nejvděčnějším jménům trio Havel - Klaus - Zeman, takže spousta vtipů je srozumitelná i pro mladší ročníky. Hudební podkres Semelky se vydržet, pravda, nedá, nicméně jeho následovník Vondráček vytvořil alespoň líbivý průměr.

Horst Buchholz točil v angličtině už od konce 50. let, The Great Waltz přišel po pauze strávené v evropských produkcích. S fikčními životopisy měl už také své zkušenosti, naposledy hrál hlavní roli v Cervantesovi. Takže by se mohlo zdát, že spojení Buchholze a "Johnnyho" Strausse ml. je naprostý ideál a nic lepšího nemohlo nikoho v MGM napadnout. Faktem je, že vzpomínka na velkofilm z roku 1938 byla pořád živá a v povědomí bylo oscarové klání na toto téma. Nicméně ve 30. letech film mapoval hlavně mládí a milostný trojúhelník a jeho nejvýraznějším kladem byly ženské herecké výkony. Tentokrát byl Buchholz jakoby ve filmu sám, nikdo výrazný nestál po jeho boku a on tak měl na vlastních bedrech osud génia v horizontu 40 let. Výsledek je poněkud rozvláčný, Buchholz stárne pouze za pomoci knírku, ale zase musím ocenit, že je zde tematizovaný vznik operety jako takové a vystupuje tu i sám papá Offenbach (Dominique Weber).

11. Bratz film Girlz Really Rock je klasická sranda z letního tábora. Děcka řeší teen problémy, přátelství, sny, budoucí kariéry, kluky, zlé učitelky a samozřejmě musí pořešit ďábelská dvojčata Tweevils. Animace byla marná už tehdy, ale pokud přes ní dokážete vnímat i jiný aspekty tohohle starýho brandu, zjistíte, že minimálně tehdy to sledování mohlo dětem spíš prospět, než uškodit. A to dokážu ocenit. Jenom mi není jasný, kdo vymýšlel v český distribuci ta čísla, protože absolutně nesedí.

Koncept Dreamtopie je orientovaný na předškoláky. Kdokoli starší si celou sérii může odpustit. Nebo si naopak může dát nášup v podobě filmů Dreamtopie a Festival of Fun.

Nová dobrodružství Malibu-Barbie a Brooklyn-Barbie z filmu Big City, Big Dreams. Tenhle nový koncept mi vůbec nesedí, navíc je tu málo Daisy, ale koho by to zajímalo, může pokračovat ve filmech Mermaid Power, Epic Road Trip nebo Skipper and the Big Babysitting Adventure.

Svět se mění a ta tam je glamour Barbie včerejška, aktuálně je poptávka po větší diverzitě a mládí. A podle toho také vypadá nový Barbie seriál. Už v některých starších filmech byl představen koncept Barbie & Her Sisters (A Pony Tale, The Great Puppy Adventure nebo A Puppy Chase), který je v Dreamhouse Adventures dotažen do dokonalosti. Dnešní děcka jsou zvyklá na svět plný sociálních sítí a jejich přátelé už ani nemůžou vypadat jako ulití z jedné formičky. Proto jsou tu nové postavy odpovídající revoluci, která v Mattelu nastala v roce 2016. Panenky tehdy získaly mnoho různých barev a velikostí, takže do party přibyla Daisy, dívka s křivkami, černoška Nikki a orientálně vypadající Renee. Tohle pojetí Barbie světa se postupně také přelilo do celovečeráků a celé se to spojilo do jednoho univerza, takže filmy jako Dolphin Magic, Princess Adventure nebo The Lost Birthday vypadají dost obyčejně jako seriálové speciály. Zatímco starší Barbie média měla přidanou hodnotu i pro dospěláky, tohle už je obsah fakt jenom pro svoji cílovku. Škoda.

Life in the Dreamhouse je neskutečně meta záležitost. Ve své době se mi tenhle seriál hodně nelíbil, protože jsem jednoduše neměla zájem prokouknout tu tvrdou ironii hraničící s parodií. Ačkoli je to seriál mini skečů, základní scénáristická formulka je postavená na klasické situační komedii, ve které parta přátel / příbuzných bydlí v jednom domě a glosují banality. Fór je v tom, že nejsme v nějakém ideálním světě, ale v sebeuvědomělé realitě ve které všichni vědí, že jsou z plastu. Je to přepálené, zábavné a pracuje to se všemi těmi triky, které Mattel zdokonalil během let v reklamách. Dokonce i panenky vydané k seriálu mají cartoonové obličeje a všechno je to jedna velká nadsázka. Dokonce to pracuje s podobnými postupy jako WandaVision, například v epizodě, ve které se vrací černobílá kamarádka Midge a je zobrazena jako Stepfordská panička, která Barbie závidí, že je celokloubová. Celovečeráky měly tehdy úroveň a seriál byl meta, byly to dva různé světy. Dnes žijeme v propojeném universu Dreamhouse Adventures, což už není taková sranda.

Už je to dlouho, co jsem si naposledy tak užila hollywoodskou variantu stejné látky, kterou v Londýně pokazili tím svým cockney humorem. A ano, přesně to je případ téhle vídeňské pohádky. V MGM byli natolik při věci, že do úvodních titulků přidali větičku o tom, v jakém se pohybujeme žánru, aby skutečně nikdo nepochyboval. Takže nehledáme odchylky od skutečného životopisu Johanna Strausse ml. a reálií Vídně (a vídeňského lesa) poloviny 19. století, ale naopak sledujeme poctu éře valčíku jako celku. Zatímco Hitchcock si to celé natočil po svém jako vlastní příspěvek k operetnímu žánru a spíš negoval původní životopisnou operetu, Hollywood měl to štěstí, že pracoval s broadwayskou adaptací. Výsledkem je výborné hudební melodrama, ve kterém hrají jak o život dvě antagonistky - emocionální Luise Rainer (oscarová herečka původem z Německa) a pikantní Miliza Korjus (polská pěvkyně s neskutečně zajímavým osudem). Fernand Gravey vedle nich nemá tolik šanci zazářit, zvlášť, pokud je pro změnu jeho sokem démonický Lionel Atwill (oblíbený záporák z filmů von Sternberga). Opravdu se nedivím, že vzniklo tolik filmů na stejné téma, protože zážitek je to neskutečný.