NinadeL

Střihový film je jeden ze zaniklých formátů doby minulé. A toto je jeden z těch povedenějších. V dnešní době by ale podobný výlet po starších filmech působil archaicky i v televizi. K zajímavostem patří opakované návštěvy kina Ponrepo a fakt, že se jedná o poslední filmový námět Josefa Nesvadby.

Pokus Věry Chytilové o žánr, který neznala a kterému nerozuměla.

Zatímco Herzovo setkání s Josefem Nesvadbou lze považovat za provokativně inspirativní, jiná česká setkání s žánry hororu nebo sci-fi je nutné tolerovat skutečně jen jako experimenty či pokusy. A i když je výsledná podoba filmu Upír z Feratu Herzem označena za pouhý fragment jím zamýšleného filmu, i tak zůstalo zajímavé svědectví o české poctě klasického expresionistického skvostu. Není ostatně náhodou, že Herzogův německý remake Nosferatu: Phantom der Nacht vzniká o pouhé dva roky dříve. Herz ovšem tvořil v podmínkách státního filmu, odkázán byl na mladoboleslavskou automobilku a k dispozici měl vysloveně nevyrovnanou hereckou sestavu. Sám toužil patřit mezi herce, které spojuje role upíra Nosferatu a proto se obsadil do fragmentů němého filmu komentovaných nezaměnitelně ironicky ypsilonkovskou dikcí obdařeného Schmida (zde v roli parafrázující Van Helsinga). Hlavní ženskou roli svěřil své oblíbené Veškrnce, pro kterou měl vždycky slabost a opakovaně v ní dokázal probudit jinou polohu jejího mladého talentu. Zajímavě pracoval s Menzelem i Čepkem, podivným tajemstvím obestřel stařičkou Blanku Waleskou, ale mnoho nedokázal vykřesat z Jany Břežkové, které snad šlo uvěřit polohu závodnice, ale cokoli dalšího už byl problém. Samostatnou kapitolou zůstává poživačná sapfická madame Ferat svěřená Zdence Procházkové, toho času již česko-rakouské herečce. Ze Švankmajerových nápadů mnoho nezbylo, ale odkaz na něj alespoň stvrzuje prostřih na jeho Rakvičkárnu. Mohlo to být skvělé gore srovnatelné se západními filmy té doby, takto máme alespoň zajímavější psychologické drama s jednotlivými prvky pro český film nevídanými.

Legrační útvar, ve kterém Mirek Donutil vypráví sám o sobě a polovinu příhod ze svého života převádí do obvyklých anekdot.

Barrandovská drbárna na téma partnerského života Mildy Kopeckého. Zcela nepodstatný útvar. Bohužel punc opravdovosti tomu dodává účast některých relevantních pamětníků nebo rodinných příslušníků. Takže naivní divák může být zmaten.

Nekonzistentní podobu jednotlivých filmů z trilogie Bobule dotahuje téměř do dokonalosti trojka, kterou natočil člověk zodpovědný za jeden z nejvýraznějších odpadů roku 2017, Martin Knopp. Už to, že někdo, kdo je podepsán pod Bajkery znovu točí, je napováženou. Ale lid má co chtěl. Další nezajímavou letní záležitost, která je tak hezká a tak česká. Dalo by se dlouze rozepisovat o tom, jak nesmyslně na sebe jednotlivé filmy navazují, jak se mění kvalita hereckých výkonů podle toho jak moc jsou herci ponecháni sami sobě, protože o hereckém vedení nemůže být řeč atd, ale bylo by to jen k uzoufání. #kinonakolečkách

Je mi líto, z dvojky se stala parodie na jedničku. Je to sice roztomilé, jak se do celé trilogie Bobulí promítají ty vzájemné kamarádšofty z pražské FAMU a KFS, ale divák by takových omylů měl být skutečně ušetřen. Tady je špatně úplně všechno, linka s Krampolem a Švandovou připomíná, že i Waterloo po česku byl lepší film, než tento opus Lanného. Navíc je vysloveně trapné lákat na plakát s Voříškovou v popředí, vhledem k tomu, že její postava je v celku absolutně upozaděna a to, co zbylo, je vysloveně nezajímavé.

Bobule jsou naprosto typický příklad toho, že poměrně slušný film, nic zvláštního, ale přesto funkčního, je v našich končinách považován za něco veleúspěšného. Což je naprosto tragické. Namísto toho, aby byli všichni rádi, že vznikla jedna vcelku přijatelná letní záležitost, musíme útrpně sledovat, jak se původní skromný nápad mění na nepříliš zdařilou trilogii plnou nesmyslů a kýče. Je to škoda, protože Bařinova jednička byla alespoň v jednotlivostech zajímavá. Leč snaha navázat na novou tradici porevolučních letních hitů ve stylu Jízdy se zatím zdá být poněkud mimo možnosti současných tvůrců.

Taková krávovinka ze staré školy. Začátkem 90. let končila v televizi jedna éra a tohle je tak žánrově překombinované a zároveň přeplněné lidmi před kamerou i za ní, že se až může zdát, jakoby to celé bylo realizované jako malá domů ze strachu, kdyby už nikdy v budoucnu neměla přijít další televizní zakázka. Podobně jako se tomu stalo ve filmu Rozina sebranec na konci války. Těžko se na to kouká, vzhledem k tomu, že hudební aranžmá a jednotlivé party jsou až provokativně špatné. Výprava je divná, kdesi na pomezí mezi papundeklovou pohádkou a něčím (nezáměrně) dada, rozhodně to ale nerespektuje dobu děje Chevallierových románů (trilogie vycházela v letech 1934-1963). Svým způsobem je zajímavé sledovat některé, kteří hrají jako vždycky (Čmaňa, Veškrnka, Fialová nebo Heřmánek s Menzelem) a ty, kteří tvoří navzdory všemu jako o život (Maciuchová, Adamovská). Ale výsledkem je absolutní pachuť.

Vynikající drama z literárního prostředí, editor Maxwell Perkins stojí za takovými velikány, jakými byli F. Scott Fitzgerald nebo Ernest Hemingway, a nyní se před ním naskýtá nová výzva v podobě velkolepého románu Thomase Wolfa. Tím se posléze stává Look homeward, Angel (1929, česky K domovu se dívej, anděle, 1936) a jeho volné pokračování Of time and the river (1935, česky O času a řece, 1961). Je to skvělé setkání hereckých koncertů nad látkou povznášející ducha. Sympatický Colin Firth na rozcestí, Kidmanka (opět jiná a opět báječná, tentokrát jako emocemi zkoušená milenka sobeckého literárního umělce) a samozřejmě rozháraný bouřlivák Law. Je až ostudné, že takový film minul naši distribuci. Wolfe býval překládán česky i slovensky a jeho knihy jsou ozdobou mnoha knihovniček.