Nosferatu - Fantom noci

Projekt 100 nám tento rok dal výbornou příležitost shlédnout jak Murnauův originál, tak Herzogovu předělávku Upíra z Nosferatu. Abych řekl pravdu tak na podobné experimenty moc nejsem, do kina jsem tedy vcházel s nedůvěrou, mírně zředěnou faktem, že Herzoga docela žeru. To co mi bylo podáno byla velmi zajímavá, vcelku originální a slušně poskládaná pohádka pro dospělé s atmosférou federativního koprodukčního seriálu Teta (berte s rezervou). Nezní to vábně, ale večer jsem si dobře užil a nechce se mi ani moc srovnávat s černobílou původní verzí. Největším problémem Herzogova filmu je posun hlavní postavy z temného přízraku na vybledlý, vyzáblý raneček neštěstí, který hrůzu nenažene a spíše je radno jej politovat. Co mi chybí možná ještě trochu víc je původní psychedelický nádech (filtry, zrychlené záběry, sugestivní snové scény), který mě u originálu dostal, tady je vše pomalejší, mdlejší, bezkrevnější (ne že by to bylo zase tak špatně, ale já to mám radši tak jak to bylo, protože z toho přímo mrazilo...) Zůstala tedy kostra příběhu s výbornou ale jinou atmosférou, slušnými hereckými výkony (i když Bruno je prostě anděl a andělem zůstane) a několika velmi povedenými originálními přídavky (SPOUSTA krys, morem nakažení, slavící své poslední dny opuletní hostinou, rumunští cikáni apod...) Tedy tak, film je to zajímavý, ve srovnání s originálem mi neobstál, Herzog ale přesto určitě nešlápl vedle - minimálně stojí za shlédnutí. 7,5/10 PS: upozornil bych ještě na geniální hudbu od Popol Vuh (05.03.2009)

Velmi povedené zpracování Draculy pod titulem Murnauova Nosferatu z roku 1922. Jak jsem už mnohokrát napsal, drakulovské snímky mě příliš nebaví, ale tento společně s původním němým filmem mi připadají nepřekonatelné. Klaus Kinski efektně převzal upírskou štafetu po Maxi Schreckovi a ve své roli je výborný. Dokáže vyvolat jak soucit, tak i silný děs. Za zmínku také stojí krásná Isabelle Adjani, která se své role chopila dobře, ale stejně podala nejlepší výkon až v o dva roky mladším hororu Possession. Každopádně, tento upírský horor patří k těm nejlepším. Určitě stojí za vidění. (05.01.2012)

Kdo jednou viděl ikonickou němou verzi hraběte Draculy, tedy Murnaova Nosferatu s Maxem Schreckem, nikdy na to nezapomene. Herzogovi se ale podařilo natočit dokonalý remake, kde si z původní verze vytáhl a ještě vylepšil mrtvolně bledou a zatuchle páchnoucí esenci záhrobní hrůzy a stylově se i přes barvu držel stínových  her tak typických právě pro původního Nosferatu. Dialogy nechal pouze střídmé a klidně bych si místo nich dokázal představit i tabulky s textem v němém filmu. A doslova mistrovským tahem byla volba herců,  Isabelle Adjani jako Lucy byla naprosto dokonalá a kamera  i její vizážistka ji  evidentně milovaly a všechny scény s ní jsou nezapomenutelné.  Stejně jako ty s Kinskim v roli hraběte, jehož  vlhký a mrtvolný puch je prakticky cítit i z obrazovky. Osobně jsem rád, že byl celou dobu symbolicky v masce zrůdy a jejich společná vystoupení s Lucy patří asi k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci upírského žánru kdy natočeno. K dokonalému zážitku pak přispívají i záběry na vylidněné město plné rakví.    Pohlcující a pětihvězdné představení. (27.10.2023)

Herzogova pohádka zahalená v oparu snu je kouzelná ve dvou věcech. Jednak střídáním nálad, které nejdou nikdy úplně na dřeň, ale zajistí magičnost celku ať už prostřednictvím hudby a nebo nasnímáním, které umí prodat vybrané lokace, chvilky pocty klasice Murnaua i úplné obyčejnosti (čarokrásná Adjani za okenní tabulí, odraz přijíždějícího kočáru na vodní hladině). A pak tím, jak se kromě úvodních minut s mexickými mumiemi vyhne hrůze, ale děsům se přitom nevyhýbá.. Nemohl jsem si pomoct, ale Kinskiho hrabě s latexovýma ušima mi nejen vizuálně připomínal Alana Harpera z Dva a půl chlapa. Ta osamělost, to držení těla vzbuzující soucit. Ve společnosti oblíbený jako mor a když už jednou dojde láska naplnění, stane se něco horšího nežli kuropění.. (02.02.2024)