sigf07

Chytlavá pohádka o tom, jak se dvě zdánlivě nesourodé party (Američané a Kanaďané) daly dohromady, vytěžily to nejlepší z obou a přechytračily Němce. První polovina těží ze vzájemného pošťuchování, druhá je laděna akčněji a stmelená jednotka „neobvyklými“ způsoby dobývá jedno německé postavení za druhým (protože Němci jsou evidentně úplně pitomí a postrádají představivost).

Sympatická a hlavně originální teenagerská komedie. Sice mi trochu trvalo, než jsem si na ruční kameru zvykl, ale pak jsem tento způsob ocenil a svým způsobem se jedná o Prcičky v kabátě Paranormal Activity. Herci jsou sice amatéři, ale k dokumentářnímu stylu, ve kterém je film laděn, to prostě patří - nebo to přinejmenším nebije do očí tak, jak by mohlo.

Jsem nadšený. Melancholia je skvěle vyvážený film v rovině příběhové, vizuální stránka i určité poselství, které můžou fandové hledat, odhalovat a diskutovat o něm. Je to teprve můj druhý von Trier (přičemž prvním byla komedie Kdo je tady šéf) a tak nemůžu jasně posoudit zda se jedná o režisérův vrchol či průměr, ale o to větší mám chuť projít si zbytek jeho filmografie. Měl-li bych mít nějakou výtku, tak by se asi týkala ruční kamery. V první části má své opodstatnění a v divákovi vzbuzuje pocit, že se sám účastní oslavy nebo že se kouká na záznam svatebního videa. V druhé části, příběhu Charlotte už naopak otravuje, narůstá počet dlouhých přímých záběrů, kde by mi naopak vyhovavalo strohá statická kamera, než věčné pokyvování ze strany na stranu.

Doplnění Weirovy Galipolli a částečně i Lawrence z Arábie, přičemž však postrádá působivost prvního i silný příběh a velkolepou výpravu toho druhého.

Edward Zwick si měl vybrat, jestli chce natočit příběh chlápka, který našel díru na trhu a prodejem Viagry došel k naplnění svého amerického snu nebo hořkou vztahovku o sympaťákovi, jehož partnerka trpí Parkinsonovou chorobou. U většiny filmů je to tak, že je druhá polovina laděna ve vážnějším tónu, ale tady je to až extrémní. Obě půlky k sobě nepasují, což se zásadně podepisuje na diváckém zážitku. Nevím jak vy, ale já na romantické komedii nechodím kvůli tomu abych odcházel zdeptaný...

Herecký koncert Richarda Attenborougha, jehož pedantský seržant, který je schopen pohádat se s vůdcem vzbouřenců kvůli nesundané pokrývce hlavy, je prostě nezapomenutelný. Přitom je na válečný film v Puškách z Batasi relativně málo akce, v podstatě se by tak dala nazvat pouze závěrečná likvidace děl a i ta se nese především v satirickém duchu, ostatně stejně jako celý film. Minirolička Miy Farrowové potěší, ale nijak zvlášť neohromí.

Coenům se podařilo natočit překvapivě povedený western, který by v šedesátých či sedmdesátých letech skvěle zapadl. V dnešní době však každý nový přírůstek tohoto žánru, podléhá až přehnané kritice, po které se stávají vítaným terčem. Občas oprávněně (Jonah Hex), občas ne. True Grit je sice místy až přehnaně coolový a stylový, zároveň ale nijak zvlášť neselhává žádná z hlavních westernových substancí. Příběh je napínavý a dokázal strhnout mou pozornost, s herci mi sice trvalo nějakou dobu se sžít, ale povedlo se a hlavně žádný z nich nepřehrával. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl povedený remake.

V podstatě klasická romantická komedie, která může volbou hlavní hrdinky trochu připomínat Čokoládu. S tím rozdílem, že Catherine Bellová by ze srovnání s Jacqueline Bissetovou vyšla na hlavu poražená, přestože je to tady právě ona, kdo drží příběh pohromadě. Prostě se přistěhuje do malého amerického městečka, kde řeší jeden problém starousedlíků za druhým. Nezištně. S úsměvem.

Nenazval bych se velkým obdivovatelem surrealismu, rejdit po galerii a přemýšlet, jaké pocity ve mě ten či onen obraz vyvolává, neodpovídá mé představě skvěle stráveného dne a tak jsem proto ve své podstatě rád, že mi to Dallí s Buňuelem své poselství prostřednictvím pohyblivých obrázků zjednodušili. Dalo se čekat, že nepůjde o jednoznačnou dějovou linii, ale zajímavě zkomponovaný a poměrně bizardní koktejl emocí a tak se i stalo, mile mě navíc potěšil humorný podtext některých scén (zejména prolínačky, ale pochechtávání autorů čiší z většiny záběrů).

Meresjevovo putování je legendární a tak nějak jsem očekával, že mu bude věnován celý film. Ve skutečnosti se jím zabývá jen asi dvacet minut a zbytek se zaměřuje na přesvědčování hrdiny, aby nerezignoval na svůj tragický osud, následně invalidově snaze zapojit se znovu do válečných aktivit, přičemž byrokratické překážky na své cestě překonává nejen svým obdivuhodným úsilím, ale i univerzální magickou formulkou „Ale já jsem sovětský člověk“. Ano, číší z toho propaganda už jen proto, že nejkladnější postavou není sám hrdina, ale politický komisař, se kterým se seznámí v nemocnici, ovšem to je u filmu, který vznikl tak brzy po válce vcelku omluvitelné, obzvlášť když propaganda nepřesahuje mez jako u jiných válečných či raně poválečných filmů (viz. německý film o letcích Stukas).