sigf07

Nejslabší zpracování hrdinného eposu, co znám. Mám dojem, jako by vznikal někde v hloubi sibiřských lesů bez elektřiny a jakékoli pokročilejší techniky. Navíc postrádám i tradiční sovětskou výpravnost, v závěru útočí na hrad asi stovka útočníků, což při záběrech uvnitř pevnosti ani tak nevadí, ale při záběrech z hradeb působí ta hrstka docela směsně. Jako omluva neposlouží ani stáří snímku, rok vzniku 1983 jsem mu nehádal ani omylem - do kapsy jej strčí i filmy o padesát let mladší. Takže jde asi o prozaičtější důvod – prostě nebyly peníze. Nebo měl pan režisér velké oči, kdo ví.

Kterak poctivá americká servírka k naplnění svého hereckého snu došla. Ono na tom v podstatě není nic těžkého, stačí okouzlit dva potrefené filmaře a ti zvládnou zbytek. Jen škoda toho neustálého handrkování „Chci být hvězda, nechci být hvězda, chci, nechci…“ a zběsilé pomrkávání nahánělo hrůzu nejen chudákovi Billu Goodwinovi, ale i mi. Sympatická je celá řada drobných štěků tehdejších hvězd, osobně mě příjemně potěšil „Malý Cézar“ Edward G. Robinson.

Z filmu to vyplývá jen tak mimoděk, ale člověka až zamrazí při sledování toho, jak vyspělá velmoc pošlapává právo na autonomitu zaostalého Maroka. Nechce se pomalu ani věřit, že scéna, kdy oddíl americké námořní pěchoty povraždí palácovou stráž, jež neklade odpor, vychází ze skutečnosti, ostatně jako celý příběh unesené americké rodinky. Na druhou stranu, vzájemné pošťuchování drsného lva pouště Seana Conneryho a jeho zajatkyně, svobodomyslné Candice Bergenové je zábavné, stejně jako prezident trousící bonmoty a zajímající se především o to, jakou pušku ten hrozný bandita používá.

Knížky o detektivu Fandorinovi jsou údajně oblíbené po celém světě a dokonce i já mám doma jeden výtisk. Dvakrát jsem se do něj pustil, dvakrát jsem jej nedočetl, protože mě prostě „nechytl“. U filmové adaptace jsem však dokázal vydržet do konce a místy jsem se upřímně bavil. Musím ovšem přiznat, že jsem v několik momentech nebyl od vypnutí daleko a kdybych měl načtnout graf kvality (a ostatně i zábavnosti) asi by to byla hodně roztřesená sinusoida. Turecký gambit je sice primárně detektivkou, ale odehrává se na pozadí válečného tažení carského Ruska proti Otomanské říši. Zároveň by ale chtěla obsahovat funkční romantickou zápletku, občas by ráda diváky rozesmála, vyděsila a ohromila svou velkolepostí. Nic proti u režiséru Fayzievovi, ale mám za to, že podobnou žánrovou směsku by nedokázal ukočírovat ani mnohem zkušenější a nadanější tvůrce. Ve výsledku tak jakýs takýs způsobem funguje kriminální příběh a romantická linka (díky u Egoru Boreovi a Olze Krasko, kterou si pamatuji z Četnických humoresek) a jediná válečná scéna, kterou film obsahuje, mi vyrazila dech. To je ale vyváženo řadou režíjních přestřelů a smysl řady scén a dialogů (mnohdy důležitých) jsem úplně nepochopil a většinou mě ještě více zmátly. Existuje sice řešení a to podívat se na film ještě jednou, ale více než dvouhodinová stopáž mě od toho odrazuje.

Málo známý příběh ostrova, který je jako jediný ostrov na světě nositelem vyznamenání Svatojiřského kříže a to právě za statečnost a odhodlání projevené během druhé světové války. Film se točí okolo milostného románku kapitána leteckého průzkumu, ale nechybí ani patřičné napětí během bombardování, čekání na zásobovací lodě a stísněný pocit obleženého ostrova, očekávajícího invazi.

Možná je to proto, že mě nikdy osudy britského národního hrdiny, admirála Nelsona, nijak zvlášť nezajímaly, možná je to tím, že došlo k jistému posunu a bolestné vzdechy a motiv zakázané lásky už diváky tak nebere a manželská nevěra nepůsobí tak skandálně jako kdysi, ale Lady Hamiltonová mě nijak zvlášť neokouzlila – spíše naopak, film mi přišel místy zbytečně natahovaný a rozvláčný. Navíc je jedna jediná akční scéna zkratkovitá a nezáživná.

Ať jsem se při sledování snažil jak chtěl, nemohl jsem potlačit vzpomínky na Svěrákovu Obecnou školu. Ovšem zatímco český režisér nahlíží na problémové žactvo s humorem, Francouzi se až na malé vyjímky nedokázali odprostit od vážného ladění příběhu. A to je podle mě velká škoda – film je po vizuální stránce povedený, dětští herci jsou fajn a v církevních školách to dost možná takhle chodilo, ale nějaké odlehčení, jedna jediná ztřeštěná klukovina ve stylu Mikulášových patálií by filmu velice pomohla.

Po Ponorce Hunley (1999) další vynikající televizní historický snímek, který si nadšence válečné historie podmaní spoustou zajímavostí a neurazí ani technické zpracování. Střetnutí Marimaku a Monitoru je dostatečně realistické, není to žádné přestřelka loděk na dálkové ovládání. O něco slabší je příběhová dějová linie, kterou je třeba brát jako nutné zlo. Těžko by se točily filmy jen pro fandy válečné historie, obzvláště u televizní tvorby se musí myslet i na širší „laickou“ veřejnost. Přál bych si víc takových filmů.

Londýnská variace na předchozí úspěch s belgickými Brugami se Colinovi nevyplatila. Film má pár působivých, stylových okamžiků, za což může vděčit především Davidu Thewlisovi, Colin zvládá roli kriminálníka bezchybně a na Keiru je pořád radost se dívat, ale to vše jsou jen drobné fragmenty, na které připadá obrovské množství nedostatků nebo trestuhodně nevyužitých možností.

Denise Richardsová evidentně udělá vše proto, aby se na ni nezapomnělo, o čemž ostatně svědčí už její show „Trable Denise Richards“. Rozhodnutí natočit lechtivou komedii bych přesto řadil mezi její lepší nápady, nebýt toho, že je film navzdory zvolenému tématu až odporně puritánský, čímž si sám podráží nohy.