MM11

Spousta hvězd si společně užívá... Očekával jsem, že v podobném duchu se bude cílit i na publikum. Marně. Dannyho parťáci jsou skrz naskrz elegantní podívaná (Clooney je nezastupitelný), nádherně stylizovaná do bezproblémového světa líného kradení ve velkém. Od diváka se žádá, že tento svět přijme a bude se bavit dokonalým úsměvem postaviček ze společenských magazínů. Mohlo se stát, ale... Na tak mimořádně ležérní film mají Dannyho parťáci komplikovaně vystavěnou zápletku, kde na humor zůstává v záplavě podrazů až moc málo místa. Neklade se přehnaný důraz na klinicky přesné rozřešení v poslední sekundě, ta lakoničnost je příjemná. Nic víc než příjemný však tento snímek ani není (v tomto případě mi to nestaičlo, jindy ano)

Injekce, jak se patří... Mám za to, že tento trhák je důkazem stále značného potenciálu obdobné zábavy. Pirátská tématika byla načas u ledu jen zásluhou nešťastného Ostrova hrdlořezů a nikoli obecným přešlapováním na místě, což je dlouhodobý problém westernů. Pro znovuobnovení důvěry v piráty bylo učiněno maximum – vizuálně vyspělá, pravidla neporušující a přesto místy moderním vnímáním načichlá směs klasických dobrodružných manévrů. Dokonce si myslím, že ten jistý odpočinek tématice jedině prospěl. Kdo viděl už dávno legendární žánrově spřízněné snímky, ten podlě mě nemůže být s přístupu zklamán a film splňuje rovněž očekávání diváka, který má o pirátech jen povšechné znalosti a žádný takový film nikdy neviděl. Asi se nedá nesouhlasit s tvrzením, jak moc je film povrchní (Bloom a krásná Keira), ale s odstupem to nevidím tak zle. Splnil, co si předsevzal. U dalších plaveb už je to poněkud jiné, injekce funguje pouze jednou...

Ani kamaráda, co se pravidelně dáví popcornem, bych na to nevzal... Při sledování natolik přiznaně spotřebních titulů je třeba změnit pravidelný přístup k filmu. Komunističtí teoretici by to asi nazvali „podřízením se buržoaznímu otupění“, ale my dnes užíváme vstřícnější označení „vypnout mozek“. Při této fázi je mi svým způsobem zcela jedno, jak, kdy a proč se věci dějí, pouze chci, aby se děly zábavně (rudí měli pravdu → toto je čiré otupění). Tento herecky pozlacený film však toto vůbec nesplnil. Věci se dějí tak obyčejně a nezajímavě, že jsem neustále lovil mouchy někde za plátnem. Zklamala mě Diane Kruger i Nicolas Cage, přišli mi, jako tahouni druhé kategorie (asi jako když ve třicátých letech dělal Hollywood španělšké verze filmů s béčkovým obsazením). Přiznávám povrchně – málo zábavy, tu jsem čekal, hlubší analýza nebyla v plánu...

Problematický a přesto zásadní počin... Každý divák by si měl ujasnit několik věcí. Jestli chce vidět nezaujatou rekonstrukci nebo přesně zacílenou obžalobu konkrétních viníků s pevným názorem. Krásné (a poněkud vychytralé) je, že Spielberg neposkytuje ani jedno, mezi východisky různě kličkuje. Schindlerův seznam bych více než cokoli jiného vnímal coby pietní akt. Něco takového je ve filmovém zpracování poměrně vzácné, nemluvě pak o hollywoodském přístupu na věc. Myslím, že Spielberg množství zaujatých (v tomto případě znalých diváků) odradil, když do evropsky laděného snímku (špína, nejistota, osobní rovina) nenápadně zasadil americký cit pro souhru a přímočaré zacházení s postavami. Můžeme sice argumentovat, že právě pod americkým vlivem takto vypadá i spousta dnešních filmů o holocaustu právě evropských, ale zde mi ty „dva světy“ přišly obzvlášť nápadné. Líbilo se mi, jak film zapracoval jednotlivé obecně známé válečné zvěrstva (sprchy atd.), dal jim dle mého dosud pro diváky nepoznanou intenzitu, aspoň co film jako médium dovolí. Angličtinu bych oželel, laciné jsou však narážky na SSSR ne moc odlišné od studené války. Jinak ale nemám, co bych vytknul, nenápadné podsouvání názoru na Schindlera není tak silné, abych mluvil o vytloukání klínů. Jinak řečeno – divák má vlastní hlavu a tenhle film může vytvořit množství soudů o jednom mocném a jeho svědomí. Možná problematické, určitě však nevšední.

Kruté až do samého konce... Celkovou dramatickou stavbou příběhu dosti nevybíravý film. Onu „lidskost“ (nedefinovatelné, ale často mě při sledování napadlo) naplňuje vcelku jedině úžasný Rudolf Hrušinský. Kachyňa jakoby celý čas metal blesky a hledal nejzbědovanější rohy nehostinné nemocnice, přičemž mu Hrušinský odpovídá aktivitou a touhou nepodřídit se osudu. Naturalismus prostředí funguje, jak bývá zvykem u podobně orientovaných námětů, od jemu podobných je pro mě přidanou hodnotou právě titulní kreace. Ostatní v Hrušinského stínu dělají, co musí, zatímco velký živel se pokouší o marný „přelet“. Jsou daleko povzbudivější filmy, přesto bych se nebál tomu věnovat ještě jeden „šedý večer“...

Nikterak výjimečné, leč zábavné... U Seagalových starých filmů mě pokaždé zaujme nadhled a schopnost nebrat těch celých devadesát minut ani trochu vážně. V době slávy bych čekal macho pózy, což je však „doména“ převážně zoufalých filmů po roce 2000. Muž s cejchem smrti představuje hvězdu ve vrcholné formě (míněno bojovou stránku), občasně vtipné narážky a obratně zvládnuté akční scény, na hody vzdálené zaprášeným skladům a směšným výbuchům ze Seagalových pozdějších filmů. S ohledem právě na ně bude asi sklon přeceňovat každy kousek s úspěšné etapy. Tento takovou věc ale ani nepotřebuje. Zábava zaručena.

Bez přidané hodnoty... S odstupem chovám k prvnímu dílu čím dál chladnější přístup (čas v tomto případě obdobný pocit jedině zvýší, ten film „nezraje“) a sequel, jako kdyby jen znásobil povrchnost světa oživlých ještěrů. Jsou fascinující a ničení láká od dob monster movies permanentně; jenže „rukodělnost“ japonských příšer se tu nahrazuje precizní technickou výbavou. Fakt, že příběh působí pouze jako předvoj pro pozdější řádění, způsobuje určitý protipól vůči celé vizuální nápaditosti. Vždy se hraje až doslovně podle určených žánrových pravidel, což způsobuje nudu u zdlouhavých scén, jejichž výsledek znáte deset minut dopředu a všudypřítomný křik jedině otráví. Chybí jakékoli překvapení, dokonce i negativní (vyložená trapnost by paradoxně znamenala oživení). Je to sterilní zábava, profesionálně vykonaná a k rychlému zapomnění odsouzená.

Sonda do duše „normálního“… Nesmírně silná studie psychologicky vystavěná do nejmenších detailů, herci předvádějí tak detailní kreace, že bych věřil určitému předobrazu, který při tom měli v hlavě. Člověku se vybaví mýtus padesátých let (řady domů, sousedská integrita, dokonale čistá čtvrť -> navíc motiv Sunset Blvd.), přičemž film nebezpečně přidává současné aspekty a dokazuje, jak je situace nezměněná a v jistém smyslu ještě vážnější v technologickém věku. Mladý Sam Mendes naštěstí (byť to je asi relativní) nenatočil jen depresivní podívanou protkanou patologickými fragmenty, co nám říkají o postavách vše, nýbrž udělal nesmírně vtipný film. Zvláštní druh humoru v podobě určité lekce ze sarkasmu, pochopení pro některé charaktery a naopak vědomý smích některým archetypům (voják, syn). Nemůžu říct, že jsem pochopil každou vteřinu filmu, protože tenhle debut je neskutečně bohatý. Rád bych si to přečetl, s vidinou už známých tváří a pocitů, které jsou snad ještě hlubší.

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné.

Drsné a znepokojivé… Jeden z nejlepších filmů devadesátých let, Fincher se podle mě tak drastickému zobrazení později už ani nepřiblížil. Alfou a omegou tohoto díla je zdánlivá laxnost k hrozivým událostem a permanentní pocit, že tady se „happy endu nedočkáme“, tedy dojem, který u žánrových filmů zažívám jen zřídka. Líbí se mi, jak cynicky přichází Fincher k řadě mordů pozdě, čímž vybudí diváckou představivost k nejvyšším obrátkám. Působivě nejistí a opět jaksi duchem jinde jsou i herečtí představitelé, jejichž neprostupné výrazy až do posledního momentu mám v mysli dodnes. Nechtěl bych však, aby ten film působil jako sbírka odkazů a žánrových citací. Je jasné, že Sedm je film hodný hlubokých analýz, má nosné psychologické podhoubí i jistý vztah k řadě filmům před ním. Jenom tím by ale na běžného diváka tak nezapůsobil. A právě Fincher dokázal mistrně vstoupit k oběma typům diváctva aniž by natočil „nezávadný“ film, což je většina nejvýše umístěných zde na databázi. Doteď nevím, jak to dokázal…