Remedy

Je fakt, že i po 47 letech má Hackmanova naháněčka s nadzemkou pořád obrovský koule. Friedkin měl režii vždycky v ruce a společně s Vymítačem ďábla a Mzdou strachu je Francouzská spojka výrazným tvůrčím otiskem let sedmdesátých. Od absolutního hodnocení mě nakonec odradila příliš překombinovaná zápletka v první polovině. Naopak druhá půlka je mnohem více přímočará, akčnější a vše postupně dává dokonalý smysl. Lehce zmateného dojmu z první poloviny jsem se na konci ale bohužel zcela nezbavil.

Nápaditá špionská akční jízda, která je ve svém neonovém retro hávu skvěle zábavná a nadhled z ní trčí na sto honů. David Leitch sice nikdy nebude režisérem intimních psychologických dramat, nicméně na poli akční performance je to hotový virtuóz. Oproti Johnu Wickovi je to na pár místech navíc příjemně odlehčené a na Charlize Theron se pořád pěkně kouká.

Bylo moudrým rozhodnutím navázat příběhově na jedničku, protože z prvních tří dílů byla jednoznačně nejpovedenější. Kvituji s povděkem, že se čtyřka (po školním intermezzu zvaném Tokijská jízda a dvojce v podivném „buddy movie“ stylu) vrátila k původnímu konceptu série, tj. ke skvostné testosteronové show plné nadupaných aut a spoře oděných žen. Pořád je ale čtvrtý díl o fous horší než jednička, proto to na čtyři hvězdy prostě není. 3,5*

Odosobněný válečný epos, ve kterém namísto silných a emoce ždímajících lidských příběhů či hrdinství představuje Nolan válečné peklo v anonymním odtažitém hávu. Skutečně je poměrně komplikované se fixovat na nějakou postavu, protože vyprávění poctivě sleduje „záchrannou akci“ jako celek a až na výjimky v podstatě nedává žádné postavě prostor pro konání individuální oběti ku prospěchu všech. Síla Dunkirku je především v jeho odtažitosti, v neosobním odvážném přístupu a v Zimmerově pekelně sugestivním soundtracku, bez kterého si vyznění některých scén nedokážu představit. V IMAXu to byla strašná pecka, domácí projekce ukrojila z původního zážitku skoro čtvrtinu. V kategorii válečného filmu je to ale ohromně originální a inovativní.

Daredevil je ve své seriálové podobě nesmírně povedený počin, který obsahuje všechny nezbytné komiksové atributy – výrazná vizuální složka, brutální násilí, charismatický záporák apod. Navíc je do seriálového formátu převeden navýsost výtečným způsobem (Drew Goddard je pro mě v tomto ohledu Bůh) a samotné zpracování je prostě bombastické. Potěší také fakt, že to rozhodně není povrchní a že nám tvůrci vyjma ústředních postav servírují skvělé vedlejší postavy, jejichž příběhy jsou také neméně zajímavé a naléhavé. Top vedlejší postavou je samozřejmě Punisher, ve třetí sezóně pak zvláštní agent Nadeem. Nezdráhal bych se tvrdit, že Daredevil je na poli seriálů posledních let jednou z absolutních topovek a že si už po tři sezóny udržuje pozoruhodnou a konstantní kvalitu. 1. série – 90%, 2. série – 100%, 3. série – 95%

Za zmínku stojí především to, že Nebezpečná laskavost balancuje na hraně seriózního thrilleru a zároveň se v některých pasážích nezdráhá použít sebeparodizující přístup. Celé se to prostě nebere úplně vážně, což je sympatické a dodává to celému filmu příjemný punc lehké hravosti. Na druhou stranu thrillerová linka s lehce mysteriózními prvky funguje sama o sobě zcela spolehlivě, i když je trochu předvídatelná (což mně osobně příliš nevadilo, protože tohle prostě není hardcore thriller jako Gone Girl). Ve výsledku je A Simple Favor divácky příjemnou a s ohledem na ústřední téma i dost vděčnou záležitostí. Palec hore za zvolený přístup, výbornou Annu Kendrick a nebývale nádhernou Blake Lively (v žádném jiném filmu jí to nesluší tak jako tady). "Brotherfucker!"

Něco mezi Twilight a True Blood, přičemž blíže to má bohužel ke Stmívání. Škoda, že to nebylo o fous temnější a drsnější, pak by to asi bylo na 4*. Velkým plusem jsou nádherně pompézní lokace a sympatická ústřední dvojice. Celou dobu jsem čekal, že přijde něco strašně epického, bohužel vyjma jedné "mučící scény" je to celé v podstatě dost přízemní (zřejmě za účelem zachování statutu čarodějnického příběhu pro celou rodinu). Když to budu hodnotit hodně primitivně, tak je to Twilight bez homosexuálního nádechu, kde se ústřední hrdinka díkybohu nechová jako úplná kráva (v porovnání s Bellou z Twilight).

Podotýkám, že jsem první knížku HP četl v 11 letech a s HP (knižním i filmovým) jsem v podstatě vyrostl. Přiměřeně se tak i ve svých 29 letech považuji za hardcore fanouška HP ságy. Grindewaldovy zločiny jsou bohužel asi doposud nejslabším příspěvkem do HP, resp. FB rozšířeného universa. Velkým kamenem úrazu je scénář, jehož autorem je stejně jako u prvních FB samotná J.K. Rowling. Zde se bohužel ukazuje, jak moc dobrá spisovatelka a jak průměrná filmová scenáristka to vlastně je. U filmového Harryho Pottera se dalo často dost osekanému a kostrbatému scénáři Steva Klovese leccos odpustit (protože jsme věděli, jak to bylo v předloze a akceptovali jsme, že se to do filmu prostě nevejde), nicméně u dvojky Fantastic Beasts se už všechny nešvary bohužel naplno projevují. Grindewaldovy zločiny jsou v podstatě pouhou výplní děje, mezičástí ságy, vykostěným intermezzem či nut(d)nou vatou před nadcházejícími epickými díly, které vyvrcholí ještě epičtějším soubojem mezi Grindewaldem a Brumbálem v roce 1945 (těm, kdo nečetli knižní předlohu HP, tak sorry za spoiler). Neuvěřitelně mě iritovala hluchá místa, kde se skutečně vůbec nic nedělo a kde se velice laciné spoléhalo na jakousi romantickou linii tří heterosexuálních (i když) párů. Dvojka Fantastických zvířat je tak vlastně obrovským podrazem na diváka, protože v podstatě jen využívá dobře známé kulisy a prostředí k tomu, aby (ne)vyprávěla strašlivě povrchní, jednoduchý a triviální příběh, bez kterého by se celá sága s přehledem obešla. Jestli se o něčem dá prohlásit, že to je ždímání zavedené značky kvůli prachům, tak je to jednoznačně dvojka Fantastických zvířat. Nebudu ale pouze kritizovat (přece jen HP je moje srdeční záležitost), protože Depp i Law jsou skvělí a vždycky asi budu obhajovat Redmaynea, protože jeho "kníkající, podivný, poloretardovaný a trochu gay výkon“ se k jeho postavě neuvěřitelně hodí.

Ambiciózní pokus Bena Afflecka o stylovou gangsterku nejvíce doplácí na dějovou roztříštěnost a rozpačitou nevyhraněnost scénáře. Je to mafiánský příběh z období prohibice nebo romantická multikulturní vata, na které je vystavěna linie s gangsterskou historkou? Tenhle rušivý element naštěstí částešně zachraňuje skvělá atmostéra dvacátých let a esteticky nesmírně líbivá režie (procházka po molu, zapadající slunce…). Určitě jsem se nenudil, ale od Afflecka jsem čekal přece jen trošku více. Možná by pro příště udělal lépe, kdyby se soustředil jen na režii a do hlavní role namísto sebe obsadil někoho s větším charismatem. Takhle je to celkově jen průměrná podívaná, v rámci Affleckovy režijní filmografie dokonce spíš podprůměrná.

Objektivně je nezbytné poznamenat, že se jedná o velmi důstojného nástupce téměř dokonalé jedničky. Když jsem to ale viděl potřetí (oproti tomu Villeneuvovo Sicario jsem viděl už 8x), tak mi tam prostě chyběl nějaký moment překvapení a co do stísněnosti atmosféry se to jedničce prostě nevyrovná. Na druhou stranu opět zde není nouze o efektní přestřelky, brutalitu a pořád vcelku šťavnaté postavy (vedle démonického Del Tora opět září tvrďácký pragmatik Josh Brolin). Větší zapojení politiky tomu ale bohužel taky moc nepřidalo, takže vlastně doufám a těším se, že mi Taylor Sheridan v posledním Sicariu opět vyrazí dech jako před 4 lety u jedničky.