Remedy

Koruně jsem se od jejího začátku velkým obloukem vyhýbal. Po zhlédnutí dosavadních 4 sérií musím konstatovat, že to byla obrovská chyba! Upřímně jsem nečekal, že by mě seriálové zpracování osudů britské královské rodiny mohlo až takhle strhnout, neboť vyjma pár zaškobrtnutí se skutečně jedná o strhující a emotivní jízdu od začátku až do konce. Hudební kompozice jsou zde kapitolou samy o sobě, protože působí v dobrém slova smyslu majestátně a v mnohých pasážích (v první sérii je to asi nejvýraznější) pozoruhodným způsobem umocňují emoční zážitek. Navíc mi skutečně přišlo, že takhle silné obnažení britské monarchie na televizních obrazovkách je v podstatě unikátní. Nejvíc mě na tom stejně ale bavily ty jednotlivé osobní roviny, ve kterých bylo občas drsně a (ne)lidsky zobrazeno, že Koruna je vždycky na prvním místě, a to zejména na úkor lásky i možnosti dělat vlastní nezávislá rozhodnutí. Kontrast mezi tím nablýskaným pozlátkem, křečovitě konzervativním vystupováním s chladnou odtažitostí a totální osobní vyprázdněností včetně neustálé tenze potlačování vlastních emocí, je zde podaný takřka dokonale. Koruna proto funguje jako rozmáchlá a velkolepá historická podívaná, ale také jako intimní psychologické drama, které (ne)prvoplánově polidšťuje jednotlivé členy královské rodiny. [85%]

Navzdory vlažnějšímu tempu v první polovině se díky tvůrčímu umu jedná o mimořádně atmosférickou záležitost, která chytře odkazuje na největší hororové klasiky. Horor to samozřejmě je, jen není prvoplánově děsivý a ohromí spíše mohutným vizuálem (ten záběr při naháněné s aligátorem je zkrátka boží a split-screenová sekvence s kytarou je absolutní lahůdka) včetně jednoduché, nicméně perfektně fungující a důvěryhodné motivace obou hlavních záporáků. Silně (ne)mainstreamový počin, který působí staromilsky a inovativně zároveň. [80%]

Určitě jde o jeden z nejosobitěji a nejvíc autorsky pojatých filmů v rámci celého MCU. Ten ústřední motiv je lehce šestákovej (jakože jsem jen starostlivá matka a jde mi o děcka), ale Elizabeth Olsen to dokáže herecky až pozoruhodně ustát. Sam Raimi tu recykluje sám sebe (scéna v kuchyni hodně kopíruje Drag Me to Hell), ale přesto dokázal vtisknout druhému Strangovi alespoň nějaký punc osobitosti. Scénář je slabší a málo odvážný, ale celé to tak nějak dobře odsýpá a dojde i na (ne)čekaná camea a představovačky starých (ne)známých. Čekal jsem víc, ale i tak to bylo v rámci možností fajn. [75%]

Jeden z těch více povedených animáků, který vyjma originálního námětu a suprových hlášek má „i to něco navíc“. Vše je podané tak, aby tomu perfektně rozuměly i děti a zároveň to funguje naprosto univerzálně. Jsou zde opravdu hezky a vkusně podané motivy sociálního vyloučení i nutnosti dělat, příp. revidovat těžká rozhodnutí. [80%]

Žurnalistická posedlost „sólokaprem“, dávné hříchy z minulosti a v popředí všeho ušlechtilý rodičovský motiv, který je klíčem a možná i zdánlivým všelékem. Ten film je dobrý i na úrovni střetu generací, kdy se LaBeoufova postava může něco přiučit „o životě“ od té Redfordovy a vlastně i naopak. Ve výsledku jde mnohem více o jakési lehce meditativní krimi-drama, které není nijak thrillerově strhující a v podstatě neobsahuje žádné akční scény. Jenže Robert Redford to prostě celé utáhne a má k ruce herce, ke kterým až na jednu výjimku chovám téměř bezmeznou úctu. [75%]

Mnohem zajímavější než samotné krasobruslení je zde vykreslení Tonyina boje s veřejným míněním a její úpěnlivá snaha o vylepšení vizuální sebeprezentace na ledě. Kapitola sama pro sebe je pak její toxický a zároveň dost nejednoznačný vztah s matkou i vlastním manželem. Nemůže zůstat bez povšimnutí, že Margot Robbie pro tuto roli notně zhrubla a „zošklivěla“, aby její performance americké vidlačky bylo náležitě autentické. Když si Margot Robbie vybavíte v jiném libovolném filmu, je ten kontrast mezi její obvyklou krásou a zdejší neatraktivitou až roztomilý. Craig Gillespie má výtečný cit pro poutavé vystavění klíčových scén, což se projeví už v openingu na ledové ploše, kdy kouřící matka uprostřed kluziště protlačuje svou čtyřletou dceru „do učení“. Fakt, že jsou jednotlivé postavy líčeny dost rozporuplně a že namísto hlavní hrdinky fandíte spíš samotnému filmu, posouvá celé vyprávění do netuctových vod autobiografických adaptací. [85%]

Hutné drama z americké soudní síně, které díky sympaticky idealistické postavě Matta Damona udržuje naději na zdárný konec až do svého finále. Coppolovi se díky jeho umu a typově takřka „čistému“ charakteru Rudyho Baylora podařilo celý příběh podat stravitelně a lidsky – s ohledem na to, jak (ne)stravitelné a nelidské praktiky se tu odehrávají. Vedlejší linka s Claire Danes je výborná a plně dokresluje Rudyho charakter, který se jako hedvábná nit line celým filmem. Závěrečná naléhavost a gradace soudního líčení je působivá, nicméně těm nejsilnějším žánrovým zástupcům (Čas zabíjet a Philadelphia) „jen“ dýchá na záda. [85%]

Vizuálně naprosto manýristická a řízným způsobem testosteronová jízda, která je tak přihlouple zábavná, až je zcela neodolatelná. Rozhodně to není žádné vysoké umění a občas je tam těch zpomalovaček možná moc, na druhou stranu se jedná (z mého pohledu) o rané a zároveň vrcholné období Zacka Snydera, kdy během pěti let doručil publiku tři ohromně zajímavé filmy. „Třístovka“ tak nějak napevno definovala jeho budoucí vizuální styl, který poté dovedl k dokonalosti ve Watchmenech – jeho následná tvorba je bohužel už silně dekadentní (s drobnou výjimkou u MoS). [85%]

Robert Eggers se svým Seveřanem definitivně opouští artové vody a s téměř stomilionovým rozpočtem servíruje solidní řezničinu s prvotřídními hollywoodskými hvězdami. Sound design je zejména v první půli až dechberoucí a dobová atmosféra působí tím správně bezútěšným dojmem. I když je Seveřan zdaleka nejpřístupnější a Eggersův nejvíce divácký film, mám z něj lehce rozporuplné pocity. Předchozí Čarodějnice i Maják oplývaly až neurotickým tvůrčím trademarkem a představovaly na poli artového filmu vcelku zajímavé a neokoukané počiny. Seveřan bezpochyby dobře vypadá a všechny ty burácivé zvuky jsou v kině celkem působivé, jenže narativně se jedná v podstatě o generický příběh, který zachraňuje (naštěstí) stále ještě silný formální otisk jeho tvůrce. Slabší 4*. [70%]

Obstojná postcovidová variace na Carusovu Disturbii v online světě, z formálního hlediska v podstatě bez připomínek. Zároveň jsem se ale od druhé půle nemohl zbavit pocitu, že Steven Soderbergh buď již skutečně ztratil svůj dřívější silný autorský otisk nebo to od něj bylo v tomto případě přímo vyžadováno. David Koepp a Cliff Martinez jsou ve svých oborech taky v podstatě ikony, přesto to celé působí tak nějak sterilně bez jakéhokoliv záchvěvu invence či originality. Dobrý spotřební materiál pro stream (když to srovnáte s libovolným „Netflix originálem“ z poslední doby, tak možná více než dobrý), jen bych možná od takovéto sestavy čekal prostě víc. [60%]