kingik

Mel Gibson coby Santa Claus a Walton Goggins coby nájemný zabiják stojí i válčí proti sobě ve filmu, který je tak trochu thrillerem, černou komedií a nese i drobný akční rozměr. V podstatě je to taková žánrová míchanice, chcete-li hříčka, obtížně zařaditelná, vzpírající se jednoznačnému žánrovému zařazení. Jedním ale rozhodně není - ačkoliv se odehrává ve vánočním čase, za hlavní postavu má Santa Clause a občasně se v něm rozezní i nějaká ta vánoční melodie (úmyslně nevesele pojatá či pozměněná), je pojat zcela protichůdně a zásadně nectí kouzlo a tradice Vánoc. A rozhodně ani není rodinnou podívanou v době, kdy už jsou rozdané dárky. A samotný Santa Claus je na hony vzdálený bájným chlapíkům se saněmi, sobím spřežením, typickou čapkou a typickým červeným úborem. Nyní je to neortodoxní mužík, který má osobní i finanční problémy, má občanské jméno a příjmení, nepřebývá v pohádkovém panství, jeho choť je černoška (větší odpudivou šeredu už snad ani vybrat nemohli) a je to v podstatě podnikatel, kterému docházejí prostředky pro udržení jeho byznysu. A aby své skomírající hospodářství zachránil, přijímá zakázku od americké armády vyrábět náhradní díly. A navrch mu jde po krku nemilosrdný a vlivem nedostatečných štědrovečerních darů z dob jeho dětství psychicky narušený nájemný zabiják, vyslaný nesympatickým dvanáctiletým frackem, který byl taktéž extrémně nespokojený s vánoční nadílkou. Pokud vánoční filmy s rozverným Santa Clausem shledáváte extrémně debilní, bytostně nenávidíte dědu Mráze a Ježíšek vám může políbit pozadí po velké potřebě, tak tenhle snímek s neotřelým rozměrem vám může způsobit radostné tetelení. Nejedná se o dílo, které by hýřilo velkými finančními nároky. Štábu postačilo usídlit se v zasněžené kanadské končině, kde se za pár šupů zbouchl nevalně a zanedbaně vyhlížející Santův příbytek, speciálních efektů s létajícími saněmi a komínem lezoucím dědkem v červeném hábitu nebylo zapotřebí, neboť tohle všechno film pomíjí. A konečný výskyt elfů a sobů je vlastně v zásadě irelevantní, elfové se mihnou v Santově dílně v rámci výroby a sobí spřežení je ustájeno. Užijeme si i nějaký ten cestopisný manuál, neb zabiják cestuje za svým cílem pořádný lán cesty, přičemž místo pobytu jeho nejnovější zakázky je víceméně tajnou informací. Rádoby honosněji vyhlíží bydliště bohatého fracka, ale tyto scény zabírají jen menší celek a i zde je znát, že produkce evidentně šetřila. Zabiják svoji cestu dláždí mrtvolami, ovšem vraždí (se) mimo záběr, první viditelné známky průstřelů a jeho konání z pozice jeho profese jsou viditelné až ve finálním zúčtování. Mel Gibson je charismaticky zteřelý, přičemž toho bohatě využívá k vyobrazení uvěřitelného ztvárnění své role, výsostně slizký Walton Goggins je mu vynikajícím protivníkem, je poměrně škoda, že jejich první konfrontace přichází až v závěru. Žel, tvůrčí potenciál byl o něco větší a scenáristicky to není úplně vybroušené, linie s armádou mně přišla stupidní a otravná, jak si dítě opatřilo služby nájemného vraha, také víceméně zůstalo záhadou, scénář tedy určité neduhy a nedostatky má. Bratři Eshom Nelms a Ian Nelms stvořili protipól k tradičním vánočním snímkům, který vyniká svou nevtíravostí, svým neotřelým uchopením, originálním rozměrem a zejména ústřední prvotřídní hereckou akvizicí. 7/10

Naše teta Agatha Christie má vystavěný pomník Kennethem Branaghem. A milovníci staromilských detektivek a detektivů, co mají geniální dedukci, plesají. Produkce nalila nemalé finanční prostředky, aby dávná existující ordinérní verze byla spláchnuta. A jakmile je zločin odhalen a zločinci jsou usvědčeni, druhé zhlédnutí už prakticky nebude třeba. Pokud se ovšem rádi kocháte exotickými panoramaty a z nějakého důvodu zbožňujete vlnící se egyptskou řeku Nil a její okolí, evidentně vytuněné CGI efekty, určitě si detektivní výpravu nenecháte ujít opětovně. Druhá moderní adaptace detektivního románu, tou první je Vražda v Orient Expresu, úplně rezignovala na tempo. A ani profilování postav z řad podezřelých není natolik dostatečně zajímavé, aby zahnalo pomalost děje. Postav na lodi je pochopitelně víc než dost, aby neznalci detektivní předlohy správně tápali a byli v nejistotě, která z nich je vrahem. Bonusem je také počáteční mini příběh, ve kterém se objasní historie knírku Hercula Poirota. Než ale dojde k vraždě zámožné ženy (Gal Gadot), průtahy trvají přece jen o trochu déle, než by bylo potřeba, navíc z hlediska nějaké zajímavé "předzločinné" scény je to poměrně chudé. Vizuál a technická stránka filmu je na vysoké úrovni, to se samozřejmě dalo čekat. Samotné vyšetřování probíhá poněkud zrychlenou formou. Poirot tradičně všechno ví a všude byl, bystrý divák ale pachatele určí dávno před ním. Christie je totiž značně archaická spisovatelka, takže ta nejkrkolomnější a nejméně pravděpodobná verze, kdo je vrah, která diváka určitě napadne, je vlastně pravdivá. Kenneth Branagh a spol. odvádí snesitelné herectví. I Gal Gadot statečně bojuje s prkenností a prknovitým hrudníčkem. Armie Hammer možná dostal právě po tomto natáčení choutky na lidské maso, příčinou může být skutečnost, že na lodi viděl pár čerstvých mrtvol. Russell Brand byl ve své kreaci lékaře serióznost a důstojnost sama, nejzajímavější akvizicí byla Emma Mackey, vzdáleně připomínající mnohem slavnější Margot Robbie. Celkově tohle zpracování své kvality má v působivé kameře Harise Zambarloukose, otřesný byl výběr hudby, respektive černošských dobových písní, to mně rvalo ušiska, rozjezd je strašně pomalý, vyšetřování málo důsledné a urychlené na to, že je film detektivkou, ale určitě zabaví. A i nějaká ta napínavá a neotřelá scéna se rozhodně najde. Závěrečná scéna zúčtování budí smích a trapnost, to jsem vyprskl smíchem, to byla ryzí katastrofa, to se mělo přetočit, no, však uvidíte sami. Románové předlohy nemusí ve filmové řeči představovat vždy naprostý vrchol zajímavosti. A to postihlo i tuhle verzi. 6/10

Precizně vycizelovaný chlípný náhled za zdi jednoho kláštera, v němž dvě hravé děvy dokazují, že zakázané orgasmy (si) (vy)chutnají nejlépe. Geni(t)ální režijní obšourník Paul Verhoeven se tímto delikátně dekadentním dílem, kterým doživotně rozcupoval náboženství i teology, zařadil do obžalované řady za Madonnu a její hořící kříže a Mela Gibsona, který zbičoval Ježíše. Verhoevenovi si sice dávno nadobro zavřely brány Hollywoodu, ovšem takovéto filmy by zde z dramaturgického hlediska rozhodně nikdy nebyly na pořadu dne. Takže následně oprášil znalosti francouzského jazyka, ve kterém je film natočen, a uchýlil se se svým filmovým štábem do evropských lokalit, kam vyslal brutálně vnadnou čtyřicítku Virginii Efira a rozpustilou třicítku Daphne Patakia (obě ve filmu zdárně popírají svůj reálný věk), aby si příkladně vjely do vlasů i do genitálií. A až se bude konat inkviziční soud, k němuž bude přivolán dokonale lesbickým vztahům nepřející Lambert Wilson, tak se bude režisér chechtat, jak svým důvtipem vyzrál nad prudérností a dobrými mravy tehdejší krutopřísné náboženské církve. Film se sice opírá o skutečné události, žena, která to z jeptišky časem dotáhla na matku představenou, je reálná postava, ovšem berme film s určitými rezervami, jehož takovýto způsob nastavení je z něj cítit a znát. Verhoeven určitě nemá ložnici obloženou krucifixy, ačkoliv je film hojně protkán náboženskými symboly a řečmi, většinou je přítomen nadhled zkušeného tvůrce, který má vše do puntíku uspořádané a promyšlené. Rozpomněl si i na svoji rannou syrovější tvorbu, konkrétně Maso a krev, kdy je během filmu možné uzřít nenápadné styčné body, viz morová nákaza, která přímo dýchá nemilosrdným středověkem. Film nepůsobí nikterak předraženým dojmem. Scén, které se odehrávají mimo kostel, sice není mnoho, občasně se ale stávalo, že mírně narušovaly kompaktnost klášterního prostředí i rušily svou překvapivou strojeností i televizní laciností. Film si zakládá na velmi kvalitním herectví. Dvě ústřední hrdinky a také jedna jeptiška totiž mohou působit i vyvolat dojem, že právě slezly z přehlídkového mola. Jejich herecké výkony jsou však naprosto přesvědčivé a uvěřitelné. A z hereckého hlediska film nemá v žádné postavě slabinu. Nestandardní fragmenty, mezi něž patří to, že hrdinka je obviněna, že si stigmata přivodila podvodným způsobem, do toho se jí zjevuje smilný Ježíš a v jejím nitru dlí nečisté síly, manifestující démonickým hlasem, každý divák sice neocení, ovšem tím je podtržena celá nestandardnost tohoto snímku. Paul Verhoeven i po překročení osmdesátky má stále dost sil kvalitně provokovat a rozčeřovat relativně stojaté filmové vody. Erektivní zkazka pro gurmány, podložená nahými těly lepých žen, mu evidentně prospěla na mysli i těle. 8/10

Nikdy nezavírej ženu do spižírny. Sic tě stihne nemilý trest. Rainey Qualley je talentovaná mladá dáma, však má jistě nemálo uměleckých genů po své hvězdné matce Andie MacDowell, která má proti sobě dva mužské protivníky - Jakea Horowitze a Vincenta Gallo. První je násilník a narkoman, který je iniciátorem inkriminovaného zabarikádování ve spíži, druhý má pověst devianta. Vincent Gallo se vrátil v pravý čas, je to mimořádně skvělý herec a vzájemná konfrontace s Qualley je jednou z nejsilnějších pasáží filmu, který je thrillerem s hororovými prvky. Mladá žena v minulosti bojovala se závislostí na drogách, nyní má v péči dvě malé děti, vlastní odlehlý dům i osvědčený recept na jablečnou marmeládu. D.J. Caruso umí natočit film, co má spád, invenční i originální rozměr. A ten film nemusí mít zrovna horentní rozpočet, což je tento případ. Na kontě má úctyhodnou řádku režijních výtvorů rozličných kvalit. Tenhle se podstatně vymyká jeho tvorbě. Dům prakticky po devadesát minut, co film trvá,  neopustíme, žena hledá způsob, jak se dostat ven z pasti, přičemž dění za zatarasenými dveřmi režisér neukazuje. A výsledkem toho jsou právě silné scény a momenty. Holčička, věk bych odhadoval tak na pět let, která je oproti svému mladšímu batolícímu se bráškovi schopná ohlásit nenadálou návštěvu v domě, se přes dveře občasně dorozumívá se svojí zavřenou maminkou, ta jí načež dává instrukce a pověřuje ji nejrůznějšími úkoly, jak se vzhledem k jejímu nízkému věku chovat v dané krizové situaci. Tušíte správně, nevítaný návštěvník s deviací neboli Vincent Gallo představuje velkou hrozbu pro nezletilou drobotinu. Jistě, do napjaté hry, jak se dostat úspěšně na svobodu, by mohl vstoupit kupříkladu mobilní telefon, ovšem tvůrci raději možnosti úniku seškrtali na minimum v rámci dramatizace. A přece jen svitne naděje ---pozor SPOILER --- žena ze zajetí marmelád přece jen unikne ještě daleko před naběhnutím závěrečných titulek  ---- konec SPOILERU. A pak se samozřejmě budou vyřizovat účty. Rainey Qualley je příslibem na herecké scéně. A zajímavých snímků, potažmo "hermetických" thrillerů, není nikdy dost. 10/10

Rebecca Hall řeší největší záhadu své (hororové) kariéry. Namísto svých ženských potřeb řeší minulost svého zesnulého manžela, který před nedávnem spáchal za neobjasněných okolností sebevraždu. Ovšem pozor! On ten manžílek nebyl zrovna ctnost sama. Sama v domě u jezera rozplétá záhady kolem jeho dvojího života. A než dojde na finální výron (filmu), je kladen důraz na působivě plíživý děs. A nejeden záhadolog je pořádně napjatý, jak se to vlastně s celou tou záhadou má. Produkčně film zaštítil proslulý David S. Goyer, což je vesměs vždy záruka ne úplně špatné podívané. A tentokrát dvojka zkušených scenáristů Ben Collins a Luke Piotrowski nelenila a skloubila nadpřirozené úkazy, výjevy a stínohry s reálnou konstitucí, v níž se vyskytuje podivná replika domu na druhém břehu jezera a v něm ještě podivnější soška, načež v notebooku manžela je nalezeno četné množství fotografií neznámých žen, které jsou až nápadně typově podobné hlavní hrdince, která je ze všeho nenadále objeveného pořádně přesvědčivě konsternovaná. Film perfektně graduje, má hutnou mysteriózní atmosféru. A vše takto zajímavě a neokorale poskládané a posazené volalo po bombastickém finále. Mimořádný finální řez se ale nedostavil. Film tímto ztratil na plném bodovém hodnocení, protože závěrečná část mně příliš smysluplná nepřišla. Vlastně se ta celá záhada v podstatě ještě i prohloubila. David Bruckner se do větších gore akcí nepouštěl. Vystačil si s budováním nervní atmosféry, bohatě využíval detaily, ze kterých tvořil příjemný záhadný řetězec. Rebecca Hall se své role zhostila báječně. Kamera Elishe Christian dokázala být působivá a vizuálně i technicky je film kvalitně odveden. David Bruckner měl dlouho našlápnuto natočit záhadu nad záhady, nakonec se budeme muset smířit s tím, že to celé mystérium zůstane víceméně pro diváka decentně neobjasněné. 7/10

Údělem divadelního režiséra je připravovat se na premiéry divadelních her a souložit s herečkami. A když hraje ve filmu Šostakovič, tak se má šoustat! Obrýlenému Jiřímu Mádlovi v úloze divadelního režiséra na Kladně se něco podobného stalo - blíží se premiéra antické divadelní hry a herečka ve stěžejní roli opustila soubor. Je nutno najít neprodleně náhradu. Tělesně dobře stavěná Elizaveta Maximová vezme záskok do svých intimních partií dokonale. Vyloženě minoritní koprodukční záležitost, která prošuměla kiny, má ve všech rolích české i slovenské herce a herečky, ale na režijní židli režijní akvizici z Chile jménem Alejandro Fernández Almendras. Ten chtěl mít svůj filmový projekt zřejmě pod aktivní kontrolou, takže si scénář a střih provedl osobně. Vznikl eroticky laděný snímek s jednou delší a odvážnější erotickou scénou, ve které Mádl kopuluje s Maximovou. Většina filmu má ráz komorního psychologického dramatu, který ale příliš nestrhne. Natočeno ve formátu 4:3 a v nepěkném černobílém provedení, což je často považováno za umělecké ztvárnění, tentokrát možná bylo spíše přihlédnuto i k úspornému ekonomickému hledisku. Na Mádla coby rozervaného režiséra je nutno si tak trochu zvyknout, úplně totiž není ideálním prototypem pro danou postavu. Jeho sexuální choutky na nevěru jsou poměrně diskutabilní. Doma má sličnou Mariku Šoposkou, která v jistém ohledu je podobná s inkriminovaným objektem jeho sexuálního zájmu, takže kdyby nechal penis na pokoji, tak by se nic nestalo. A vyvěrající konflikt manželské nevěry by ani neexistoval. Sluší se ještě dodat, že mají spolu malého syna. Výhodou filmu je, že netrvá neúměrně dlouho, disponuje standardní devadesátiminutovou stopáží, tudíž nestihne plnohodnotně znudit. Taktéž námět, zvolené prostředí a kladenské reálie, umíněná snaha po intelektuálním vyznění i styl režijního podání a provedení je v rámci české tvorby zcela ojedinělý, neznamená to však, že světlo světa spatřilo úchvatné filmové dílo. 6/10

Netflix usoudil, že ve své bohaté nabídce ještě nemá ženskou verzi Ducha. Jal se tento problém eliminovat. Zbouchnutý scénář televizních kvalit a režisér, co v roce 1993 v kinech úspěšně tasil kordy, dal vzniknout dojemnému a i tak trochu komediálnímu filmu, v němž je smrt vlastně docela zábavnou výhrou. Lily Collins a Nina Dobrev jsou zřejmě vytíženy postelovými hrátkami, tak ze sebe nemohou setřást únavu, tudíž se angažovala typově podobná a z nich nejlevnější Victoria Justice. A jak se ukázalo - je pro roli perfektní. Ztvárnila bezstarostnou Cassie, co má tak trochu sobecké sklony, a která by za pár dní oslavila čtvrtstoletí svého života, kdyby ale po jedné prohýřené noci náhle nezemřela. Nedostane se na druhou stranu, ale dostane od nebeské strážkyně pět dní na to, aby napravila chyby, nedorozumění a sváry, kterých se dopustila na svých nejbližších. Po návratu mezi živé je neviditelnou, navíc zjistí, že od její smrti už uplynul na Zemi rok. Film je značně naivní a předvídatelný. Trik teleportace ducha z jednoho místa na druhé by sotva obstál v časech Arabely a Dívky na koštěti. Film měl ale k ruce stylisty, kteří ze sličné herečky udělali pokrm pro pánský rozkrok. Nápad mít na sobě pro každý jednotlivý den strávený na Zemi jiný outfit se ukázal tím nejlepším. Dojemných scén je povícero, oproti tomu těch humorných a skutečně vtipných je jen poskrovnu. Vyjma Victorie Justice žádná z dalších postav něčím extra nevynikala. Midori Francis coby nejlepší kamarádka měla fungovat coby prostředník komunikace zemřelé s okolním světem, jen to chtělo přidat v zajímavějším hereckém projevu. Táta i máma (Gloria Garcia) byly vyloženě otravné postavy. Anděl strážný (Robyn Scott) byla snesitelná. Stephen Herek pracoval se scénářem, který nikterak nezapřel, že jeho autorka Carrie Freedle je zatížena na televizní tvorbu. On sám ji v posledních letech rovněž režijně praktikuje, takže pokud hledáte vyloženě filmový přístup k látce Ducha v sukních, tak to jste si spletli filmový rajon. Vyhovuje-li vám naprosto naivní a prostinká podívaná, které nechybí moralizující podtext a které dominuje atraktivní herečka, několik svěžích nápadů a zajímavý závěr, tak jste zvolili správně. 6/10

Páté dějství Pátku třináctého by se neztratilo ani v konkurenci dnešních hororů/slasherů. Psala se osmdesátá léta minulého století a proslulý zabiják s maskou hokejového brankáře Jason Vorhees se svými krvavými trampotami nesměl páchnout za socialistické hranice. Rozkaz zněl jasně: ten maniak od amerických imperialistů se nesmí dostat k bulvám československých občanů, neboť jejich uvědomělá morálka je řízena Ženou za pultem, pije se Dobrá voda a Chlapci a chlapi zanedlouho nastoupí svoji povinnou vojenskou službu. Tak nám z té krásně ideály zalévané zahrádky nedělejte krvavý chlív západních rozměrů! Leckterý zlobivý pohraničník však přece jen do naší malé vlasti nějakou tu nelegální videokazetu nekvalitní kopie z hororové série nakonec propašoval. Zesnulý Danny Steinmann udělal v pátém dějství razantní tvůrčí krok a rozhodl se společně se svými spolutvůrci, že pokoří určitá tabuizovaná témata. A hlavně za sebou nechá na startu konkurenčního zabijáka Mika Myerse (Halloween), jehož upadající série definitivně pomůže Vorheesovi vítězit na plné čáře. Pětka nese podtitul Nový začátek a legendárního zabijáka bylo nutné vzkřísit (k životu). Tentokrát má nabroušenou mačetu na osazenstvo výchovného tábora pro mládež, kde problematická mládež (a vychovatelé) nemá pražádnou jistotu, že se dožije závěrečných titulek. Závěr vyrukuje s decentně otevřeným pokračováním, nechybí ani vysvětlení, co stálo za všemi těmi vraždami, kterých je solidní porce, a kdo byl jejich vykonavatelem. Padne tabu, kdy retardovaný motocyklista, jehož prostořeká matka mu jasně dává najevo jeho postavení ve společnosti, dostane fyzickou nakládačku, je k vidění troje odhalené poprsí, vraždy jsou nekompromisní, nestereotypní, jejich provedení ale není vždy nejdetailnější. Postav není zrovna málo, jejich životnost je pochopitelně značně limitována. Za hlavní postavy se dají označit tři - fešná blond vychovatelka (Melanie Kinnaman), černoušek (Shavar Ross), který má v táboře svého dědu, a mladík (John Shepherd), co se se zabijákem už konfrontoval v době svých polucí. Pětka má vše, co k slasherům patří - především hodně mrtvých, nejasnou identitu zabijáka, spád událostí a v neposlední řadě také svěží režijní přístup zamezující hrozící stagnaci série. 10/10

Dva světy se protnou, ten náš a svět z jiné dimenze, znázorněný vyprahlou a nehostinnou krajinou, v němž vládnou monstra s prehistorickým designem, aby Milla Jovovich, do neznámého světa přenesená prostřednictvím jisté věže, jak se později dozvíme, a zrozená z akční pěny, mohla cenit dásně plné zubů, dmout své "nicpoprsí" v ušmudlaném tílku i provizorním brnění a po skončení filmu se mohla věnovat mateřským povinnostem v pokročilém věku. Její manžel Paul W.S. Anderson ji nadále obšťastňuje akčními rolemi ve svých filmech, které mají svůj video herní prapůvod. Hned v úvodní dvacetiminutovce je nemilosrdně rozmetána malá jednotka rangerů pod velením udatné charismatické děvy s východoevropským původem. Následně se naše hrdinka spřátelí s divoce žijícím bojovníkem z družiny (Tony Jaa), které šéfuje osobitý Ron Perlman, a jehož výskyt divák mohl zaznamenat hned v první scéně filmu, kde byla družina napadena písečnými monstry. Film jednoznačně táhne Milla. Andersona moc na dialogy neužije, takže většina filmu má úsporné mluvené slovo a značný prostor se dostává akci, která má i sekvence, v nichž působí rozmáchle. CGI výbava filmu je na kvalitní úrovni, nestvůr je povícero, dané pouštní prostředí funguje ve spojení s nimi zajímavě. Paul Haslinger se vytasil s obstarožními syntezátory, takže milovníci velkého orchestrálního dunění si na své rozhodně nepřijdou. Film má tempo a spád, značné videoherní prvky zůstaly vzhledem k předloze zachovány. Anderson se čas od času zjeví s nápadem nějakou videohru oprášit, činí tak i tentokrát. Výhodou je, že tahle japonská není tolik (v našich končinách) známá, tudíž divák nemusí zkoumat shodné detaily s předlohou. Režijně by i rád přitvrdil, jenže když je filmu připlácnuta přístupnost, je nutné krotit brutální vášně a krvežíznivé choutky. Je pravda, že by to takto nastavenému snímku i prospělo. Film se ale rozhodně neobejde bez své titulní představitelky, která se po splnění mateřského odchovu třeba opětně vrátí v nějaké další akční libůstce. Stavěna je pro ženskou akci optimálně. 8/10

Rčení "pije jako Dán" bylo aplikováno na anglickou letku pilotů, pověřenou vybombardovat ústředí gestapa sídlící v dánské Kodani. Ovšem cílem mise se stane omylem i škola plná civilistů. Režisér a scenárista v jedné osobě Ole Bornedal sáhl po látce z 2. světové války, konkrétně po období jen pár měsíců před jejím koncem. Situuje diváky do nacisty okupované Kodani (k tomuto účelu dobře posloužilo natáčení v pražských exteriérech), kde to na ulicích vře, policie zneužívá své moci a fanatismu a katolická řádová sestra se brání svému pokušení. Napjatá nálada panuje ve městě minimálně hodinu, než dojde ke stěžejní scéně bombardování, po níž své místo zaujme působivý obraz zkázy, který jitří divácké smysly, jelikož režisér necílí na krvavou explicitnost. Ačkoliv scény výslechů na gestapu disponují svojí krvavou úderností i nevlídností prostředí. Na televizní poměry je film solidně natočený. O Bornedalovi se tak nějak ví, že má talent a umí natočit za menší rozpočet zajímavý film. Tenhle válečný snímek je výrazný ve své jinakosti. Určitě je svým pojetím v mnohém odlišný od spřízněných válečných snímků a rozhodně vyčnívá svojí originálností, která ve válečném žánru už pomalu bere za své. Určitou neotřelost se mu podařilo aplikovat i do vyobrazení osudů obyvatel města, taktéž dánské vnímání války je ve filmových vodách poměrně vzácně popisováno. Vrcholem filmu je pak bombardování a následné vyprošťování zasypaných obětí pod troskami budovy, jejíž instituci už měl ve svých učených školních hrátkách i samotný Komenský. Bornedal tak nějak stihne za hodinu popsat charakterizaci svých postav, aby pak následně ve zbytku filmu nechal vyniknout jejich zoufalství z blížící se smrti. Pod troskami bylo sice zasypáno mnohem více civilistů (počet 120) - množství malých dětí, rovněž učitelky i katolické sestry, jak uvidíme na archivním snímku po skončení filmu, ovšem nejvíce utrpení zažije jeptiška a malá holčička, které budou při vědomí. Holka bude kdesi pod sutinami líčit své hrůzostrašné zranění, aniž by ji kamera zabírala, dostává průchod divácká představivost, která pracuje naplno. Ole Bornedal se zase jednou tvůrčím způsobem připomněl. Se svým zdatným hereckým týmem bez hvězdných jmenných položek, za drobné účasti známějších českých herců a s Netflixem v zádech natočil působivé drama o lidských osudech. 8/10