kingik

Lilly Krug má plný arzenál ženských půvabů, takže není divu, že jí podlehl boháč Cameron Monaghan, t. č. v rozvodovém řízení. Sice poznal ženu svých snů, ovšem nevěda, že si domů a do života přivedl všehoschopnou psychopatku, která o jeho mužskou výbavu stojí jen naoko, se jeho dům nestane přístavem bezpečí. Z pohledu filmového času to znamená, že do půlhodiny se z ní vyloupne výstavní mrcha. John Malkovich a Frank Grillo, kteří si vzali film produkčně na starost, také viděli v jejích vnadách budoucnost. Ve filmu si rovněž zahráli, první jmenovaný manažera motelu, druhý jmenovaný jejího společníka, a těžko říct, který z těch dvou dopadl hůř. Nejlépe z toho vyšel Monaghan, protože v prvé řadě dostal za úkol tuhle krásku uspokojit v posteli. Postelové hrátky ovšem přijdou vniveč, o větší thrillerovou porci se hlásí záchranné manévry, jak uniknout šílené psychopatce z jejích spárů. O to hůř, že hlavní hrdina je po incidentu s lupičem na parkovišti, který mu způsobil zlomeninu nohy, dočasně upoután na invalidní vozík. Divák jistě zaregistruje i herečku Sashu Luss, která se ještě před nedávnem prostřílela a prokopala v její akční prvotině Anna, ovšem tentokrát má její nová role s tou předchozí pramálo společného. Tři roky od jejího sexy akčního manévrování má po boku dítě a hraje si na matku. Určitě má film vyvážený poměr erotického dusna a napětí, co se stane v příští minutě. A pořád se něco děje. Bonusem je také skutečnost, že film se nevyhýbá explicitnosti, tudíž i nějaká ta rozseknutá i odseknutá tělesná partie má ve filmu své krvavé místo. Scenárista David Loughery se ponejvíce specializuje na thrillery, co mají béčkový nádech. A má štěstí na kvalitní režiséry. Luis Prieto je jedním z nich. A ačkoliv není jeho doménou filmová tvorba, čas od času své seriálové zakázky prokládá nějakou tou filmovou odbočkou, naposledy tak učinil s Halle Berry v thrillerové jízdě Na doraz. Sexbomba Lilly Krug velmi rychle zapadla do daného konceptu a zazářila oblečená i neoblečená, přičemž tenhle thriller má všechny složky, které jsou důležité pro udržení divácké pozornosti i erekce. 10/10

Tak nám zase dojebali tu báječnou nedělní detektivku, že, pane Polesný. Veskrze honba za maniakem vyšla zcela naprázdno. Ale přiznejme si, pár úvodních minut vypadalo patřičně nadějně. Jen si pomyslete, Luboš Veselý a Veronika Arichteva jsou na stopě perverzáka, co mrtvoly mladých žen zanechává netknuté, ba přímo úhledně ležící a ozdobené pramenem ustřižených kadeří na čele. Pravý motiv jeho řádění není znám, sexuální motiv je totiž vyloučen, odpověď však hledejme v nedaleké stáji, kde si nejeden zoofilní jedinec může přijít na své. Přebytečná přehršel postav a detektivní koncept záhy měnící se do přitroublé a rádoby psychologické výstavby, která diváka ukolébá. A opětovný návrat do detektivní trubice se koná až na poslední chvíli, to už ale celý koncept zavání překombinovanou nereálností. Anna Fixová se po letech odchodu z Ulice připomněla, že není vypsaná  fixa, Kateřina Winterová má za (scenáristický) úkol svádět Davida Suchařípu a Jiří Schmitzer coby koňák šéfuje své stáji pevnou rukou vyžilého matadora A i další herecké akvizice si relativně uhájí svou hereckou čest - Vlastina Svátková, Martin Kraus a Radek Holub. Obsazení tedy není úplně nezajímavé. Jenže film má smůlu na prapodivný scénář, který záhy opouští původní případ vražd mladých žen, a do popředí se vytasí s druhým případem, ve kterém zabírá místo i prostor případ záhadně ztracené vzácné rodinné brože (a kdysi dávno záhadně ztraceného mladíka), přičemž jsem ani moc nepobral jeho důležitost. A ta druhá detektivní rovina případu je příšerně naroubovaná, doslova tam nepasovala. Identita vraha žen, respektive jeho odhalení, už nenadchne vůbec. Pět minut před koncem, kdy se film upomene, že ještě divákům dluží závěrečné rozuzlení, se nehodlá napnout ani guma v trenýrkách, natož podvěsek mozkový. Výsledkem je unylá, zcela překombinovaná a dobrou logiku postrádající neujasněná kombinace několika žánrových nuancí v jednom filmu. A je to nevalně napsaná kombinace, kdy nemohoucí režie Viktora Polesného pohřbívá pár světlých (hereckých) okamžiků. 4/10

Spojení bizarní fraška funguje dokonale. A režisér je zřejmě stižený tvůrčí imbecilitou a frčí na inzulínu. Případ mrtvého polského ornitologa, který na potkání dobýval ženské klíny, je poměrně nepřekonatelný. Dostalo mě, že v jeho posteli skončila i hlavní vyšetřovatelka, ač o něm bližší informace neznala. Tenhle seriál by možná fungoval, ale bez ženské dvojice kriminalistek - rádoby modelek - Monika Hilmerová a Simona Zmrzlá. Dvě neskutečně nesympatické a špatně hrající ženštiny. Suchánek, Děrgel a Hofmann jsou v pozadí, přičemž jen díky nim a jejich občasným hláškám (ne, nejsou tak dobré, aby si udržely diváckou pozornost) občasně seriálové koma zafunguje. Vše je naprosto příšerné - dialogy jsou výtrusem záchodových splachovadel, kriminalistické postupy jsou legrační a pitomoučké a jsou výsměchem kriminalistické práci, v podstatě kriminalistům k usvědčení pachatele dopomáhá ve značné míře náhoda, respektive jeho nenadálé doznání(!), nikoliv tíha důkazních materiálů. Scénářem si zřejmě autor utíral zpocené pažní koláče, načež postupující mastnota rozežrala jeho zdegenerované písmokazičství. Kamera je zaměnitelná s jakýmkoliv seriálovým výtvorem určeným k rychlé konzumaci. Režie spočívá v rozdání spěšných pokynů, kdy nikomu na výsledku nezáleží. Netalentovaný pan Andy Fehu v matlání zoufalých obrázků zoufalce vyhozeného z FAMU pomalu a jistě dohání matlafouse Mariána Kleise. Fuj, hanba! Otřesný výtvor! 0/10

Nikterak horentně hysterickou historií propíraná bitva u Rževu ve válečném roku 1942 se v rukou idealistického režiséra Igora Kopylova proměnila na snůšku zkreslených fakt a heroických charakterů. Technicky to také není dokonalé, ta mírná zaostalost ruských produkcí bude zřejmě věčná, ovšem několik decilitrů krevních šplíchanců a přítomnost drastických scén se rozhodně počítá. Dvě hodiny celkem plní nároky sugestivního diváka, který touží být ušpiněn a zmrzat v zákopech. Vojáci jsou příkladně oddaní samopalu i kořalce, na přetřes se dostanou německé letáky, rozházené ze vzdušného prostoru, jejichž vlastnictví se rovnou trestá smrtí. Nejvýraznější postavou je neoblomný a spravedlností posedlý podporučík ruské kontrarozvědky, který u jednoho postaršího vojáka takový leták nalezne. Ovšem následně dojde k nevěrohodné přeměně jeho charakteru. Němci jsou podáni pochopitelně velmi stroze. Stěžejní střet s nimi probíhá za tmy, což mě zrovna neuchvátilo. A závěr filmu byl absolutně nevyhovující. Snímek nemá proporce výsostně zajímavého válečného filmu. Rusové jsou líčeni coby absolutní hrdinské typy, až to bylo k smíchu. Nebyl jsem ale nikterak extrémně znuděn. Plynulo to celkem příjemně, jsou ale určitě věrohodněji podané filmy z 2. světové války. Tohle maniakální hrdinství už do moderního válečného filmu snad ani nepatří. Zmapování tehdejších válečných událostí zřejmě nezachutná historikům, divák, co na přesnou historii nehledí, nebude mít větších námitek. 6/10

Tupé vypasené hovado Kožená tvář znovu v akci! Pár let čekal, až v prodejnách s motorovými pilami zlevní jeho oblíbený pracovní nástroj. A dočkal se. Za přispění (bulharských) filmových činovníků,  kteří mu posvětili jeho bohulibé brutální plány, smí krvavě řádit na Netflixu, do kin už se neprořezal. Kolem jeho přesného věku panují věčné dohady, jediná přeživší z původního masakru, která na pomstu čekala téměř půl století, mu jde po krku, ke vší vyšinutosti do jeho teritoria dorazilo maso na porážku. Na dobrý scénář s příběhem nebyl čas, tak se prostě v explicitní kvalitě jen seká, tluče a řeže do živého masa. David Blue Garcia režíruje na debutanta schopně, ovšem neeliminoval nedostatky laxního a spěšného scénáře, takže Koženec je tak nějak nesmrtelný a zranění se mu záhadně rychle regenerují. Jediná dějově vstřebatelná linie s pomstychtivou přeživší není až tak špatná, jen je příliš narychlo podána, takže působí nevýkonně, přičemž žena nelogicky váhá s odpravením svého objektu pomsty, když se jí naskytne jedinečná příležitost. Omladina je pramálo půvabná, což je výhoda, neb se divák těší, jak ji hrdina v masce pokosí.  Sarah Yarkin a Elsie Fisher jsou hodně asexuální holčiny, nebo se spíše jedná jen o pomstu vizážistů. Divák nemusí mít nakoukány předchozí filmové příspěvky do série, protože film je zvesela ignoruje a v úvodu jen v rychlosti archivním obrazem shrne, co se v hororově památném roce 1973 semlelo. A zvláštností je i to, že Hruškova Kůžička musel sekat drahná léta dobrotu, rozzlobilo ho až vystěhování jeho mámy z domu, které nepřežila. Alice Krige v roli matky se od dob hororových pout s Kingem hodně fyzicky proměnila. Film je hodně krátký (cca 80 minut) a režijně tím pádem i uspěchaný. Vrcholem je scéna masakru v autobuse plném influencerů, kde dá motorová pila a její zvuk nejvíce o sobě vědět. Lokacemi se film podstatně liší od svých předchůdců, diváci milující vyhroceně dusnou a tajemnou atmosféru venkovské odlehlé farmy budou možná spílat duchu westernově působícího vylidněného zapadákova. Brutalitou a explicitností se rozhodně nešetří. Tím film neochvějně vládne. Gore je špičkové a dává značně zapomenout nízké scenáristické propracovanosti posledního dobrodružství Koženého obličejíčku. Takže žádný vrcholný děj, jen solidní řežba. 8/10 

Wes Craven důrazně vříská ze záhrobí na nový realizační tým, aby nepošlapal jeho odkaz, kterým kdysi významně spasil hororový žánr. Úděsné stagnaci a nenápaditosti v pátém dějství ale už zabránit nedokázal. První Vřískot rozčeřil hladinu žánru v devadesátých letech minulého století, a způsobil hororovou revoluci. Vysmíval se totiž a devalvoval zaběhaná žánrová klišé. Získal si oblibu publika a to si vynutilo postupem času další tři kousky. Všechny režijně dirigoval matador Wes Craven. Série fungovala na jednoduchých principech, inovativního vrcholu se dočkala v roce 2011, což už je ze současného pohledu dost dávno. A bodání žabikuchem do těla už se značně okoukalo, dneska nad ním může vřískat leda tak senilní důchodce, který ještě pamatuje Alfreda Hitchcocka jako příkladného svazáka. Scenáristický materiál dodával Kevin Williamson, který se s Cravenem ale kdysi dávno kvůli tvůrčím neshodám rozhádal, a trojku za něj přebíral v nehotovém stavu Ehren Kruger. Když zjistil, že jeho pičoidní seriály pro dementní mládež mu věčnou slávu nezaručí, pokorně se vrátil k sérii v roli výkonného producenta a opětovného scenáristy. A scénář nejnověji dostala do rukou dvojice James Vanderbilt a Guy Busick, co určitě není tak chytře hravé a dravé duo., tudíž film podle toho vypadá. Vraha uhodnete bleskurychle, (SPOILER - ale pozor, jsou dva, jako kdysi v jedničce - KONEC SPOILERU) načež jste nuceni strávit digitálně omlazeného Skeeta Ulricha, který v prvním dějství ztvárnil onoho sériového vraha Billyho Loomise, a nyní se posmrtně zjevuje. Toho druhého z vražedného tandemu, kterého si tenkrát střihl Matthew Lillard, neomlazovali a ve filmu se neobjeví. Nová vražedná dvojka se té původní nevyrovnala ani omylem. Ale na tom nezáleží. Od určité chvíle je totiž celý film jen jakousi nepříliš smysluplnou, nedomyšlenou, málo napínavou a hlavně brutálně ohranou hříčkou, ve které dojde k pěti smrťákům (možná jsem to jen blbě spočítal), než se rozehraje průměrné finále, ale důležité je, že jsme se v něm ocitli v původním domě z jedničky, kde se kdysi vražedné duo vyřádilo. A to je asi největší inovace. Původní trio postav - tedy výhradně botoxová Courteney Cox, jenom hnusná Neve Campbell a přesvědčivě strhaný David Arquette - moc velký a zajímavý prostor nemá, co hůř, působí v kontextu s nově nastaveným dějstvím nadbytečně. Kdyby tam vůbec nebyli, tak se nic nestane! Naštěstí jeden z nich v polovině zemře, ovšem scéna na nemocniční chodbě má šanci vejít do dějin jako ta nejpitomější. Vrah je postřelený, pochopitelně v dalších úsecích filmu se to vůbec neřeší, a následně bezvládně leží. Každý by mu v takovém případě okamžitě sejmul masku a přesvědčil se kdo je pod ní, zpacifikoval by ho, pochopitelně se od inkriminovaného místa činu všichni společně  spěšně vzdálí do výtahu, pak až se teprve v počtu jednotlivce vrátí k vrahounovi, který mezitím nabral čerstvých sil. Ke všemu ani jeho tělesná konstituce, vzhledem k závěrečnému odhalení vrahovi identity, neodpovídá velikosti postavy v plášti. Hlavní hrdinka Melissa Barrera, nové omladiny je ve filmu nemalý počet, nám vysype, že je nemanželské dítě a někdejší sériový vrah Billy Loomis je jejím pravým otcem. Já to doteďka nevěděl a žiju! Zoufalost! Finální odhalení nepobavilo, slabé a nanicovaté. Režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett režírují průměrně, místy otravně, nedisponují žádným nadhledem. Iritující jsou i ty ohrané telefonáty s výhružným vrahovým hlasem a jeho touha hrát si, stresovat a dožadovat se odpovědí na nejoblíbenější strašidelný film. To už tu bylo kdysi dávno a už to nemá tu údernost a funkčnost. Poslední Vřískot bez číselného označení je všehovšudy průměrný a nenápaditý film. Série definitivně dovřískala a jen stagnuje. 5/10

Odchycený Žid jménem Gilles se ve válečném roce 1942 vydává za Iráčana, aby neskončil ve spalovně. Živí svými  dokonalými bláboly velitele koncentráku, který má eminentní zájem o lekce perštiny, neb si chce v dohledné době otevřít v Íránu restauraci. A počáteční nedůvěra ze strany velitele se postupně začne přetavovat ve velmi ojedinělé přátelství. Zarazilo mě, že nikoho za celou dobu nenapadlo sehnat perský slovník a ověřit si tak pravost mladíkova překladu. Mladík byl mazaný, vymyšlená slovíčka sestavoval z přesmyček jmen vězňů, přičemž si tak cvičil paměť. V počátečních fázích disponuje film nemalým napětím z prozrazení, prosakovalo to z každé scény, což ovšem postupně začalo uvadat a opadat. Tvůrci totiž vsadili na to, že se nacista může družit s mužem nenáviděné rasy. Tenhle tah působil zkresleně a nevěrohodně. Nacista si následně Žida bere pod svá ochranná křídla. Sice mu preventivně pěstní a kopací formou vyčiní, když mladík ve slabší chvilce neuhlídá pozornost a již použité vymyšlené slovíčko použije pro překlad jiného slova, ovšem to napětí jako struna náhle praskne. Tábor je vyobrazen coby velmi neutěšené místo, naštěstí byli tvůrci příčetní a využívali toho k různým vyhroceným situacím. Gilles je permanentně pronásledován extrémně nedůvěřivým dozorujícím nacistou, náhle je do tábora eskortován nefalšovaný Peršan, přičemž v té chvíli může celá lež vyjít najevo. Scénář vychází ze skutečných událostí a produkčně na něj dohlížel Timur Bekmambetov, což filmu zajistilo jistou úroven zpracování. Film se ale nevyhnul své předvídatelnosti, takže závěr v ničem nepřekvapí. Navíc je nacista Koch vyobrazen coby velmi shovívavý muž, což pochopitelně může obstát leda tak ve filmové podobě. Herecké výkony Nahuela Péreze Biscayarta coby Gillese a Larse Eidingera coby Kocha jsou na patřičné úrovni. Vadim Perelman se režijně snaží bojovat s průhledností a naivitou scénáře Ilji Cofina, napětí a drastičtější scény hlásí svoji přítomnost. Ta nebývalá intenzita nepopsatelného napětí se ale z filmu poznenáhlu vytratila, což trochu srazilo divácký zážitek. 7/10

Průměrná až podprůměrná bitevní vřava za císaře pána, zprostředkovaná lotyšskou armádou. A právě exotika v podobě vzácně vídaných vojenských stejnokrojů značky Lotyšsko je na filmu tím nejzajímavějším. Celkový dojem z filmu je ale vyloženě záporný. Snímek postrádá nějakou vrcholnou scénu. Za dvě hodiny si nevytvoří nic unikátního. Bitvy jsou povětšinou jalově natočené, nejde z nich žádné napětí ani energie, v úžasu jsem z nich rozhodně nezůstal.  Navíc lotyšská armáda není žádný pluk, nýbrž sestává z pár vojáků, co čítají tak maximálně rotu. V popředí dějství stojí extrémně nesympatický sedmnáctiletý mladík, který je měkkota (klišé č. 1) a nerad zabíjí protivníky (klišé č. 2). Narukoval po násilné smrti své matky (klišé č. 3), načež spolu s ním do armády vstoupil i jeho postarší otec - válečný veterán (hovadina úděsná). Působilo to směšně. Mladíka ztvárnil otřesný typ jménem Oto Brantevics, který má v repertoáru jednu grimasu, víc nepředvedl. Je znát, že režisér Dzintars Dreibergs absolvoval na poli hraného filmu svoji premiéru. Předtím točil jen samé dokumenty, jistě záslužná práce, ovšem hraný film má zcela jiná kritéria, které režisér plně pomíjí. Absolutně se mu v prvé řadě nedaří diváka zaujmout. Klidně mohl z extrémních situací na bojišti, kterých se jistě mohla naskytnout hojnost, vytěžit stěžejní adrenalinový bod svého vyprávění. A neděje se tak. Mimo bojiště je film ryze skvoucí tragédie, rozplizlé vyprávěnky mimo bojové zákopy a valy jsou těžce nezvládnuté, naprosto vše působí nudně a prázdně. Ke všemu se na obzoru rýsuje rušivá a nadbytečná romantická linka s místní děvečkou. Na bojišti se divák občasně umaže od nečistot a krevního průtoku, jenže je toho poskrovnu. Dvě hodiny se vlečou. Závěr to sice nevytrhl maximálně, ale i tak se v něm stačí sejít to nejlepší. Poprava vojáků má rysy drastické podívané, náhled na ústřední  postavu nabral cosi méně šablonovitého, jenže režisér s tím stejně přišel pozdě a s novým rozměrem svého hrdiny neuměl až tak dokonale pracovat. Vždy bude platit, že filmy z 1. světové války většinou souboj o atraktivitu s filmy z 2. světové války prohrávají.  Najdou se výjimky, třeba 1917 bylo poutavé a svěže natočené, Tohle drama prostě v ničem (technicky nebo emočně) nezapůsobilo. 4/10

Lore je pohledné německé děvče, co náhle muselo dospět. Po konci války jsou totiž její nacističtí rodiče uvězněni. A jí na krku zůstali čtyři mladší sourozenci, ten nejmladší dokonce ještě pije z cecku. A s nimi putuje přes celou německou vlast za svojí babičkou, kde je bezpečno. Saskia Rosendahl je herečka, kterou se vyplatí (v jejím kariérním růstu) sledovat. Film ale svojí téměř dvouhodinovou délkou ztrácí na dramatičnosti, což má za následek poměrně monotonní vyznění. K putujícím se ještě přidá židovský mladík, ten se ale za svůj původ zřejmě vydává. A není jasné proč tomu tak je. Závěr filmu je co do jeho identity poměrně nevyjasněný. Navíc moc nepomáhá přespříliš urychlený až zbrklý závěr filmu. K mání je i nějaká ta drastičtější scéna. Sahá se i po erotickém dráždění. Režisérka Cate Shortland se poválečný stav země jala zmapovat poměrně neutěšeně, takže v tomto ohledu boduje. Vizuálně film také nepůsobí nikterak špatně, nicméně jsem čekal, že mě snímek vtáhne více sugestivněji, což se rozhodně nestalo. Ono to není ani tak nudné, jako spíše rozvláčné, takové bez velkých výrazných momentů. To je u dramatu zásadní problém. Saskia Rosendahl si říká o další kvalitní role, takže další její filmovou cestu budu sledovat. Tenhle její kousek má ještě nějaké ty vady na kráse. 6/10

To, co se tenkrát v roce 1995 odehrálo mezi vaginou Pamely Anderson a penisem Tommyho Lee, je navždy zaznamenáno na jejich soukromé porno nahrávce, která už dlouho soukromou nezůstane. Zanedlouho jejich sexuální hrátky spatří celý svět. Pomstychtivý konstrukční dělník, který z jejich domu odcizil značně choulostivý video materiál, se postará o velkou senzaci i skandál. Lily James je dokonalá Pamela Anderson, její intonace, gesta, pohyby, to všechno vytvořilo a vystihlo Pamelu v její tehdejší největší kráse i formě. Sebastian Stan sice není takový dlouhán jako Tommy Lee, ovšem jeho pověstná neurvalost, arogantní chování a sebevědomá gesta primitivního pitomce jsou taktéž vystižena jeho představitelem k absolutní dokonalosti. Za mě se jedná o jejich životní role, co volají po nějakém ocenění! V první epizodě osmidílné série je Pamela jen velmi okrajově. V popředí je hlavně Tommy. A hlavní prim sehrává Seth Rogen v roli muže, který byl iniciátorem významné ztráty soukromí obou celebrit. Craig Gillespie režíruje velmi poutavě, má to komický až absurdní nádech a originální pojetí. Jeho předchozí biografický počin Já, Tonya nesl rovněž značné stopy absurdity. Pochopitelně je celá událost plně uzpůsobena potřebám filmařů, takže rozhodně nečekat, že se tvůrci budou přísně držet reality a celý skandální příběh budou mapovat zcela věrně. Herecky dokonalé, scenáristicky zajímavé, režijně podmanivé. Doufejme, že seriálová Pamela napříště vystře své (umělohmotné) kozy, aby divák zůstal konsternován. Má na to ještě dalších sedm epizod. 10/10