garmon

Možná tu někde má počátek Borat (Sergio Konstanza má stejný attire). Jinak to je něco mezi Spencer-Hillovkama, Bažanti jdou kamkoliv anebo nedej Bože Dvěma nosáči. U mě festovní omyl, zcela mimo žánr, který mě zajímá. Udělané to asi není úplně tragicky, urážlivé to není; komu stačí Mash, bude potěšen. Nedávno jsem ale absolvoval trojhvězdový Dayanův debut s většími ambicemi a tohle je prostě jen pitomá komedoška s kozandama.

Vlastně bych měl pár nevrlostí na režiséra; všechny by se týkaly příliš explicitních odkazů tu na Zrcadlo (kniha s obrazy), tu na Paradžanova, tu na Stalkera (vlakem padající věci ze stolu, průhled šachtou) tu na Solaris (jízda autem)... Ale co: takových filmů je pořád málo, málo. Celek tuhle nelibost či spíš údiv hravě přebíjí. Krásný film!

Vlastně dost nepříjemný, tísnivý film. Překrásně natočený, podobně jako Tarang velmi zvolna plynoucí, jen s drobnými vlnkami. Podobně jako v Tarangu je tématem lidské sobectví. Jen máloco z něj dovede uniknout. Shahani vidí únik v následování víry. Neskutečné jsou lokace; samotný dům, malovaný, starobylý, s průhledy do krajiny, na obzoru Himálaj – jak kdyby ta hradba ukazovala mez, za kterou se ani jedna z postav nedostane, ba ani nechystá. S večerem z hor padne chlad. Nejživotnější z postav je Tejo hraná Mitou Vashisht. Její neklid, zášť, tvrdost, se vždy překvapivě provalí skrz dívčí jemnost a veselí. Představuju si, že už by tu roli už nemohla hrát Smita Patil, ale Vashisht mi zcela vyhovuje – její rozkmitaný trup a ramena naznačují vnitřní napětí, jen když si to divák včas spojí. Pokud se zde nezpívá anebo nehrají lidoví muzikanti, je tu dost synťáků – je to rok 1991 a éra vangelisovsko-glassovsko-skoumalovských samohrajek k filmům je právě na vrcholu („teď už se to bude dělat takhle“). Na obranu těch zvuků lze říct, že na rozdíl od troškovské diatoniky se pohybují ve většině případů v rafinovaných modech – hlavní téma je krásná hudba. Velmi zvláštní je závěr filmu: režisér přidává (podobně jako v Tarangu) fantaskní a metaforické scény a nechává jinak velmi pečlivě vystavěnou epiku rozplynout se v nich.

…kde se kočkují dvě ohavné obstarožní čarodějnice, kdykoliv ochotné dát se kameře bez. Takové dvě sedmikrásky z barevné Mazací hlavy v parku z Panny a netvora, se sochami z Umělcovy smlouvy. Velmi slušný ambientní sound design, divím se, že Mandico nejde víc do detailu v interakci hudby a obrazu. Chvílemi nevídané pointy, chvílemi je to prázdné - dílnička. Rámované pozoruhodně ztvárněným Oidipovským komplexem, mňam.

Je tahle panenka ještě naživu? Mandicova Jana z Arku. Už je to zralé, zralé!! Dílnička podle ošklivou chemií přetavené legendy, kde Janě z Arku pouze upálili oční víčka a po znásilnění koněm ji jako děvku pustili do zplundrované krajiny. A ona by hladila, ale škrábala. A objímala by, ale rdousila. Elina tu je pod vtipnou asyrskou či jakou maskou jakéhosi prastarého fetiše, takovou, jaké se později objevily v Divoších i jinde. Jsou tu už i stromy s piňďolíkem a Elina je samozřejmě zabita ze-za-du. Estetika je fest vymazlená, podobně jako vše v téhle pohádce: od titulků, přes soundrack až po manipulace s obrazem. Už poněkolikáté jsem si všiml, že produkční společnost Mandica a Löwensohn se jmenuje stejně jako film Raoula Ruize: Oko, které lže. Ejhle, odkud vítr vane.

Vzpomínky na prsní výplň. Takový osmiminutový večerníček, točené pravděpodobně na 8mm. Löwensohn, už značně jetá, ba do zchátralosti stylizovaná, přečte dvakrát tentýž text, lehce bizarní, o tom, jak jí jednoho dne vyrostly kozy jako zelenina. Kamera ji zachycuje v černých štrumphosen bez podprdy a v bílém sáčku, částečně nabručenou jak Pepka Námořníka, částečně lascivní jak starou kurvu. Vlastně to je nicotné, ale proč dávat míň než tři nevím. Řekl bych, že jde o dílničku na téma ženského zestárnutí, ostatně jako u Mandica už poněkolikáté. Löwensohn se mu zřejmě s gustem vydala se vším všudy: která herečka by do toho nešla, stát se Múzou. Kdysi překrásná, v téhle době už ale s hlubokými nosoretními rýhami a povislými žgraněmi po stranách obličeje; stále ještě ale s pevnými stehny a zralým pupkem. Vybavují se mi Beckettovy verše: jí tichý akt, zkušené póry, dobrácký úd...

Dayan měl zjevně od začátku svůj rukopis: Hagiga Le'enayim se přes vizuál pozdních hippies, přes zcela jiný příběh i přes jiné rozložení komediálnosti a elegičnosti nese ve stejném temporytmu a atmosféře jako jeho Agfa. Stejně bolavě se tu do lehce nekorektní mírné komoédie zadírá drama, podobně snadné je mít tu sex, podobně silné a štědré jsou ženy – a podobně zrádně se může při setkání s nimi člověk o člověka spálit. Všudypřítomná je rovněž nestabilní realita války – i z ní si lze dělat srandu. Co je tu jiné: prostředí venkova, ta věčná poušť anebo step zaslíbené země: chvílemi mi to v tom, co to ukazovalo, evokovalo Balkán: špína, baráky, v nichž si lidé sice dobře jedí, ale žijí prostě jak na zašlém venkově: tehdy je to trochu divočejší Slunce seno – týpci do půl těla v trenkách, lokálnost – jakoby přes Turecko bylo na Balkán blíž než se zdá (jakoby v trapnosti figurek měl k Dayanovi blízko Pintilie anebo i ten notorický Kusturica, který jakoby pouze zbrilantněl, zkondenzoval, zrychlil, znáckovatěl, zpimprlovatěl a změlčil stejnou emoci). Anebo ok, možná Kavkaz: Gruzie – ale ta lehoučká, danělijovská – takže SSSR a to je taky vysvětlitelné: trapnost haličských Židáčků, kteří se tu nepatřičně sloupli, když se předtím ve Svazu podebrali. Zápletka je trochu Konwického Malá apokalypsa – ta vyšla poprvé 1979, takže bůhví, zda Dayana K. znal. Stejně jako v Životu podle Agfy dělal písničky Naftali Alter, který je napoprvé ok, při druhé sloce už to drhne (vůbec se to k situaci nehodí), a když se unylá melodajka na způsob Let it be otočí za pět minut znovu, cvakají mi zuby (ba když si po shlédnutí vyhledávám, jak se vlastně film jmenuje v překladu – Slavnost pro oči –, vypnu zvuk). Obecně celý film staví na typicky židovské koexistenci patetického dramatu s jidiš trapností, té s křivým úsměškem a úslužnými poklonkami. Je to ale ještě lehce toporné (je to debut); nejsou tu vždy organicky vymodelované motivace, situace občas skáčou do efektního vrcholu bez zjevného důvodu a to bývá dost pitomé ať už v komediálně trapné anebo v patetické poloze. Slabší tři.

Film má stupňovitou strukturu o čtyřech dílech a s úvodem a závěrem. Žena nachází v krajině mrtvoly a oživuje je prostřednictvím animací. Muž se stále přibližuje anebo vzdaluje. Surreálné a znepokojivé, ostře barevné obrazy (barevná symbolika). Možná je to představa ženy o sobě samotné. Možná je to meditace nad vznikáním uměleckého díla o sobě. Působí to, jako by Elina chtěla být jako mrtvá žena, kterou stylizuje a animuje. Pohřbení reality a sebe sama prostřednictvím oživující animace. Vytvoření nové virtuální reality, fikčního světa. Citát k filmu je Disney. Připomíná to Greenawayovo ZOO, ale také Trierův Element of Crime. Krásná dílnička.

Ty dvě hvězdy dolů jdou na vrub mého debilního evropocentrického vzdělání: bez povědomosti o tom, o čem hovoří Rámajána alespoň co se dějů týče – metaforické výklady stranou – mi z toho moc nezbylo. Lidé, příroda, překrásná hudba, setkání s neproniknutelnou kulturou, technologie mistrovského režiséra. Naprosto jsem se ztratil. Film je velmi minimalistický, v Indii všichni vědí, co a jak – nejen že se tu nemluví a nejmenují postavy, ale to, co stačí v zemi vzniku naťuknout pohledem, správnou hudbou, existencí koně na louce anebo vláním trav ve větru, z toho mi žel zbývají jen obrazy a střih. Ten je podobný filmu, který jsem od autora před tímhle dílem shlédnul – ohledávací, pečlivý, ale někdy oproti Evropě nestandardně poskočný. Kamera víceméně statická, velmi čisté jízdy i švenky, pomalý rytmus vyprávění. Vzácné setkání za hodně sil…

Střetávání věků, společenských tříd, ale i žánrů: dynamická městská kriminálka zašpiněná brlohy a korupcí (hlavním argumentem v indických celách je pořádná facka zadrženému), potkává drama cti, sociální drama, v němž policajt, co tvrdý chleba má, nemůže vždy volit, zda se bude bít na straně práva. Čím člověk je, a co koná, se časem spojí v jedno. A k tomu tu je linie takřka nebeského světa žen, které jsou až na bídné výjimky sprostých tanečnic zcela čisté, vznešené, studují postgraduál o protestujících dělnících a pohybují se v knihovnách anebo na čaji. A k tomu všemu ještě ryze indické problémy: nejčastější odpovědí rozzuřeného manžela je opět pořádná facka té jeho staré sůvě, která je ovšem o dvě hlavy menší a vezme tím pádem druhou o protější zeď. A přicházejí pak ještě otázky po tom, zda by se mladí lidé ve městech náhodou nemohli poznat a vzít jednoduše proto, že jsou si navzájem sympatičtí (namísto aby respektovali vůli rodičů, kteří jim nastávajícího vyberou). Důležitá indická témata na pozadí tvrdé dynamické kriminálky, na kterýžto žánr se nespecializuju a vidím v něm okamžitě a ve všech produkcích všech zemí ten samý schématismus: desperado řítící se do samoty a proti němu pekla a mizející láska.