Obsahy(1)
Cohen (Joseph Shiloach) má ve střevě zhoubný polyp a rozhodl se zemřít v malém hotýlku uprostřed venkova. Podřeže si žíly. Jenže místní jsou obezřetní a od začátku jim přijde divný. Zachrání ho. Pak ale najdou v jeho zavazadle sbírku básní, také od Cohena. Je krásně vydaná a tlustá. Obdivují ji, konečně mají svého básníka... až někdo vysloví tu věc: když tady Cohen doopravdy zemře, stane se dosud neznámá vesnice cílem milionů poutníků, bude proslulá a peníze do místního hotýlku se jen posypou. Jenže Cohenovi se už umírat nechce… (garmon)
(viac)Recenzie (1)
Dayan měl zjevně od začátku svůj rukopis: Hagiga Le'enayim se přes vizuál pozdních hippies, přes zcela jiný příběh i přes jiné rozložení komediálnosti a elegičnosti nese ve stejném temporytmu a atmosféře jako jeho Agfa. Stejně bolavě se tu do lehce nekorektní mírné komoédie zadírá drama, podobně snadné je mít tu sex, podobně silné a štědré jsou ženy – a podobně zrádně se může při setkání s nimi člověk o člověka spálit. Všudypřítomná je rovněž nestabilní realita války – i z ní si lze dělat srandu. Co je tu jiné: prostředí venkova, ta věčná poušť anebo step zaslíbené země: chvílemi mi to v tom, co to ukazovalo, evokovalo Balkán: špína, baráky, v nichž si lidé sice dobře jedí, ale žijí prostě jak na zašlém venkově: tehdy je to trochu divočejší Slunce seno – týpci do půl těla v trenkách, lokálnost – jakoby přes Turecko bylo na Balkán blíž než se zdá (jakoby v trapnosti figurek měl k Dayanovi blízko Pintilie anebo i ten notorický Kusturica, který jakoby pouze zbrilantněl, zkondenzoval, zrychlil, znáckovatěl, zpimprlovatěl a změlčil stejnou emoci). Anebo ok, možná Kavkaz: Gruzie – ale ta lehoučká, danělijovská – takže SSSR a to je taky vysvětlitelné: trapnost haličských Židáčků, kteří se tu nepatřičně sloupli, když se předtím ve Svazu podebrali. Zápletka je trochu Konwického Malá apokalypsa – ta vyšla poprvé 1979, takže bůhví, zda Dayana K. znal. Stejně jako v Životu podle Agfy dělal písničky Naftali Alter, který je napoprvé ok, při druhé sloce už to drhne (vůbec se to k situaci nehodí), a když se unylá melodajka na způsob Let it be otočí za pět minut znovu, cvakají mi zuby (ba když si po shlédnutí vyhledávám, jak se vlastně film jmenuje v překladu – Slavnost pro oči –, vypnu zvuk). Obecně celý film staví na typicky židovské koexistenci patetického dramatu s jidiš trapností, té s křivým úsměškem a úslužnými poklonkami. Je to ale ještě lehce toporné (je to debut); nejsou tu vždy organicky vymodelované motivace, situace občas skáčou do efektního vrcholu bez zjevného důvodu a to bývá dost pitomé ať už v komediálně trapné anebo v patetické poloze. Slabší tři. ()