Tayen

Povedenější než Villeneuveovo hollywoodské Zmizení. U Polytechniky měl ještě volnou ruku a film je upřímnější, i když stále dost odosobněný, jako kdyby se režisér bál k hrdinům více přiblížit. Zajímavý byl pohled dvou uvěřitelných postav, které se octly jako oběti ve školním masakru, ale tyto postavy jsou načrtnuty stručně, takže k nim nelze nijak přilnout. Film je natočený černobíle. Působí syrově, ale stále se jaksi drží zpátky. V závěru tvůrce sáhla po vděčné pointě v koloběhu života, kdy se hrdinka rozhodne smrt spolužáků vynahradit novým životem. Nevím, jestli byla tato část smyšlená, ale po průhlednějším a bezpečnějším řešení režisér sáhnout nemohl.

Seriál na motivy jednoho z nových románů Stephena Kinga. Seriál a kniha sdílí společnou zápletku: nad městečko kdesi v Maine se snese průhledná nezničitelná kupole a odřízne tak jeho obyvatele od okolního světa, a ti se musí naučit žít s tím, co mají. Kniha a Seriál mají společných ještě pár charakterů, které ale u seriálu nabyli líbivější a ne tolik vyhraněné podoby.Tím podobnost končí. Zatímco kniha se odehrávala během jednoho týdne, a bylo více vidět, jak policie začíná město řídit, jak obyvatelé zdivočí natolik, že se lidé bojí vyjít na ulici, aby nebyli znásilněni nebo nedostali cihlou, tak seriáloví obyvatelé jsou způsobní, až na pár rabování v obchodě a v baru, na cizí majetek nesahají, poslouchají starostu, společně se modlí a o jakési rebélii a narůstajícím zoufalství si můžete nechat jenom zdát. Zatímco v knize byl každý den kvůli kupoli méně snesitelný, jak zvyšující se nevraživostí mezi lidmi, tak i nedýchatelným vzduchem, který se stává čím dál zatuchlejším a smradlavějším nejen kvůli výfukům aut, tak seriáloví obyvatelé jsou relativně v klidu a řeší si svoje osobní problémy. Seriál jde jinou cestou. Z krutého a občas hnusného trhilleru se stala (až na pár krvavých scén) korektní rodinná podívaná. Zápletka se vyvíjí jiným směrem a dává si pěkně na čas, aby si tvůrci nechali prostor do dalších sérií. Nemá smysl snižovat hodnocení kvůli tomu, že se seriál dost odchyluje od knihy, ale kvůli zbytečných kličkám a natahování. A jestliže seriál začal nadějně a napínavě, tak bohužel pokračuje dlouhou nudnou cestou. Pokud čekáte důstojnou adaptaci Kingova románu, budete zklamaní. A ještě něco: nedořešená první série je pěkná podpásovka, raději si počkejte, až se dotočí další série a dozvíte se rozuzlení aspoň jedné příběhové linie.

Milý a zároveň krutý film o sousedech, z nichž každý je svým způsobem v hajzlu. Věci se jim dějí, nebo jim je dělají ostatní lidé, a jedna událost nebo jeden člověk ovlivňuje osudy dalších. Klubko osudů se zamotává a zase rozmotává. Nevinné mávnutí motýlích křídel, špatné slovo ve špatnou chvíli může způsobit katastrofu, aby pak jiná zdánlivě nedůležitá událost nebo náhoda zachránila nebo zničila lidský život. Nejvíce se svým vyzněním film podobá Americké kráse, i když Rozbitý svět dává lidem kolem větší naději, že svět je místem k žití.

Snímek Být či nebýt působí hravě, avšak je v něm cítit frustrace a napětí z probíhající války. A tak jedna z cest, jak si s tím poradit a hrozné situaci odlehčit, je válku a nepřátelé zesměšnit, tím jim vzít hrozivost a polidštit je. Film se nejdříve tváří jako romantická komedie, ale záhy milostná zápletka dává vyrůst mnohem důležitějšímu příběhu. To jak je člověk vydán na milost a nemilost vůdcům, kteří o jeho životě a smrti rozhoduji z malichernosti nebo z důvodů, které daná osoba nemá šanci ovlivnit, nebo to, že stačí jen slovo mimo roli nebo o kapku méně štěstí a je život ukončen, to všechno zračí naléhavost a zoufalství, který se ve filmu za každým vtípkem skrývá.

Film sice není žánrově vyhraněný a proměna hlavního hrdiny z frajera v bílém nátělníku v empatického partnera, kterému na věku nezáleží, proběhla až příliš rychle a hladce, ale film byl zábava. Kontrasty se Don Jon jen hemží: chodí do kostela a zpovídá se z koukání na porno, při bicepsovém zdvihu odříká Otčenáš, a z nějakého nevysvětlitelného důvodu kvůli Scarlett zapomene na lovení jinde a zapíše se do večerního kurzu. Postavy jsou hloupoučké, ale milé, dobře se na ně kouká a herci si je užívají, tím pádem i vy.

Psí počasí, frustrace a bezmocnost amerického zapadákova jen podtrhují hutnou atmosféru filmu. Bohužel tato atmosféra je rozmělňována předvídatelností, přešlapováním na místě, a úbytkem napětí. Herci odvádějí solidní výkony. Hughovi Jackmanovi skoro vidíte pulzovat žílu na čele a spolu s Jakem Gyllenhallem se skvěle doplňují. Ženské postavy jsou jen křoví a scénárista na ně s nějakými charaktery vykašlal. Na nich ale film nepadá ani nestojí. Stojí na mužských hercích a na zoufalosti, s jakou se jejich postavy snaží najít ztracené holčičky. Ovšem film padá na rozbřidlosti, nudě a na absenci stupňujícího se napětí. Něco se děje na začátku, něco se děje na konci, a mezi tím spousta slepých uliček a situací, které se opakují a které mnohdy nemají žádný význam, jen se stopáž musí nějak vyplnit. Agresivní otec hledající dceru, lidský polda s tikem v oku, uplakané matky a kult dítěte vyplňují dvě a půl hodiny filmu, který se pocitově zdá mnohem delší. V kině jsem si připadala, že tam sedím už hezkých pár týdnů v podivném bezčasí.

Pro mě velké překvapení. Sci-fi je můj oblíbený žánr a dlouho mi chyběl film, který by se dal označit jako komorní sci-fi, aniž by to byla táhlá psychologická filozofická symfonie. Gravitace je svižná, napínavá a klaustrofóbní. Bude vám posílat jednu ránu za druhou, akci za akcí, a vy se budete modlit, ať se hrdinka na chvíli vyspí a vy si tak taky odpočinete. Sandra Bullock předvádí solidní výkon, takový jaký je potřeba, nic víc nic míň. Clooney je ve svém cameu nepřekvapivě charismatický a šarmantní, až to hraničí se sázkou na jistotu. Pokud si překvapím typickou Clooenyho roli tak je to suše hláškující, rozvážný a odvážný Matt Kowalsky s chladnou hlavou. Přestože je Gravitace povedená po všech stránkách a možná teď prosekala cestičku dalším podobným snímkům, přesto film postrádá cosi navíc, jako kdyby si od začátku stanovil limity, na které má a kterých chce dosáhnout a bál se pouštět do dalších nejistých koutů. Ale možná je to dobře.

Tohle není lehký film. Chtěla jsem si jej pustit v době vrcholu mého nachlazení a vyčerpanosti, ale udělala jsem jen dobře, že jsem ho odložila na dny, kdy mi bylo lépe. Pokud vám není dobře, snímek vám ještě přitíží a to jak tím, že si vyžaduje jak vaši plnou pozornost, intuici a představivost, tak i psychickou odolnost. Myslím, že není člověka, kterého by se v určité míře nedotkla otázka jeho pravého já a vlastní identity a frustrace z tváře, kterou obrací k světu, která na svět reaguje a která mu přijde tak falešná. Bála jsem se filmu, ve kterém se převážně vyskytuji jen dvě herečky, zvláště když se jedná o Bergmanův film, ale k mému překvapení jsem si nevšimla žádného hluchého místa nebo pocitu nudy, spíše naopak. Persona je psychologicky hutná, a tím napínavá, i když jinak, než jsme zvyklí si s tím slovem spojovat.

Silné drama popisující, jak se zrakově postižená mladá vychovatelka snaží najít cestu k divoké, frustrované a těžce smyslově postižené Helen. Obě hlavní představitelky předvedly skvělý výkon, ale přesto musím vypíchnout Patty Duke ztvárňující malou Helen. Snímek je černobílý, a tak o to více vyniká boj mezi tvrdohlavostí, houževnatostí, obětavostí, tvrdosti a soucitem.

Byla jsem zvědavá na tento vychvalovaný film, ale bohužel krom pěkných záběrů a hudby ke mně nedolehla žádná vlna emocí. Tři neoriginální příběhy o lásce, důvěře a ztrátě byly vtěsnány do jednoho filmu snad se záměrem, že tak znásobí jímavost nebo zakryjí svou plytkost. Ať tak či onak, nefunguje to. Pokud si vezmete každý příběh zvlášť neoplývá ničím zvláštním. Žádný z nich nemá dost prostoru se rozvinou a poskytnout něco více než kýčovité scény, které přece vždycky fungovaly. Většina toho pak působí příliš násilně a prvoplánově nebo neuvěřitelně.