Tayen

Film budoval hodně slušné napětí a velitel pirátské sebranky Musa byla nejlepší postava celého filmu a jen díky němu pro mě film fungoval. Tom Hanks odehrál svůj standardní výkon, a až závěrečná scéna s ním by zasloužila zlatou sošku. Příběh působil dost realisticky a věřím tomu, že tak nějak se to mohlo odehrát a jsem vděčná za to, že postava kapitána Phillipse zůstala civilní a nestala se odvážným hrdinou, ačkoliv jsem měla problém vidět obyčejného kapitána přes velkou osobnost Toma Hankse. Ale na mě byl film až příliš dlouhý a první polovina pro mě byla mnohem lepší než druhá ve stíněném prostoru, co mě dost překvapuje.

Sněhová královna je odjakživa moje nejoblíbenější pohádka, takže jsem byla zvědavá, jak se s ní popere Disney. A ačkoliv se hodně odklonil od předlohy, musím říct, že jsem nadšená. Ten melancholický Andersen to není, Ledové království jde vlastním směrem, a ačkoliv hlavní motiv - cesta mladé dívky za Sněhovou královnou - zůstává, ve všem ostatním se pohádka liší, tak jak to Disney se svými mluvícími pišišvory, humorem, dobrým koncem a pohádkovostí umí. Jsou tady samozřejmě písničky, které mně kupodivu vadily minimálně; jsou tady kladné a záporné postavy, a je to snad poprvé za dlouhou dobu, co mi ty kladné nelezly na nervy, ale působily na mě mile a originálně - Anna je milá a vtipná; je tady láska - falešná i pravá, je tady nádherná animace. A nechápu všechny ty narážky na to, že pohádka nenabízí nic navíc, že jde na jistotu, protože v málokteré pohádce za poslední dobu jsem viděla, že všechno nemusel zachraňovat princ nebo obdoba našeho Honzy, ale že to je o hledání vlastního já a na konci není svatba, zasnoubení nebo něco podobného, i když náznaky tam jsou. Ledové království je pro mě hlavně o přijetí vlastního já.

Pro mě lepší zábava než první díl. Už to nejsou jen hrátky pro děcka, tady se postavám zračí ve tváři frustrace z přetvářky a pokrytectví, kterých se musí účastnit. Napětí mezi politickými špičkami a zoufalou rebélií je krásně hmatatelné. Herci hrají, na kulisách je znát větší rozpočet a řád světa Panemu dává větší smysl. Jistě, pořád je to i přehlídka hezkých mladých lidí, šatů a rozpolcených milostných emocí (kterých je méně, než by se dalo čekat), ale to mladé slečny zajímá, stejně jako mladé kluky zajímají transformeři a náklaďáky létající vzduchem...a dá se o něčem z toho jednoduše říct, že je to hloupé? A režisér, který se rozhodne přivést knihu s podobnými prvky na plátno, to musí respektovat a vytřískat z toho, to nejlepší, tak aby to nepůsobilo směšně. Nicméně šaty, přepych a manýry Kapitolu jsou kontrastem k zuboženému stavu jak hladových obyvatel ostatních krajů, tak rozpoložení ztrémovaných a znechucených hrdinů. Nejslabší částí zůstává bitva v aréně, která působí dost vlažně a uměle, zvláště ve spojení s tím, jak se o tom polovinu filmy mluví a splátci jsou z toho na smrt vyděšení. Polovinu stopáže se buduje očekávání, které při vstupu do arény splaskne jako bublina, nevím, na kolik na tom má podíl knižní předloha a nakolik motiv mít film přístupný pro všechny ročníky. Závěrem - druhé Hunger games byly zábavné a po psychologické a atmosférické stránce o dost drsnější a přesvědčivější než první díl. Část v aréně byla sice horší, ale pořád koukatelná.

Podobné dokumenty mám ráda, protože jsou o skutečném člověku, bez filmových příkras. Architekta Davida Kopeckého jsem neznala a vlastně jsem se šla podívat, jak je na tom v dnešním českém světě vizionář provokáter. A je na tom blbě. Je na tom blbě, a to je dobře, protože to připomíná, že svět není obracen jen proti nám samotným, ale má to v něm těžké každý, jen to nejde na první pohled vidět. Výpovědi spolupracovníků, přátel a manželky nám umožňují si o DK vytvořit vlastní obrázek. Přesto si nemyslím, že zcela pravdivý, protože na to 75 minut nestačí a výpovědi lidí kolem něj bez výpovědi samotného Davida Kopeckého nemůžou pomoct tuto osobnost zcela pochopit. DK je inspirující dokument o člověku, který bořil a stavěl a zdá se, že neviděl lidi kolem sebe, což se podílelo na jeho sebedestrukci. Ale je to další výrazná osobnost dnešního světa.

Obyčejným lidem se dějí špatné věci. Všichni protagonisté jsou svým způsobem v háji, drcení všedností nebo tak běžnými věcmi jako je šikana, zbrklá cílevědomost, prázdnota a frustrace nebo posedlost jedním cílem. Hodně věcí se řeší sexem. Sex je tady jen dalším nástrojem jak ukázat, jak jsou jejich životy směšné a ubohé a že každý je v tom vlastně sám. Depresivní, syrová a realistická atmosféra jednoho velkého severského města. Hrdinové nezažívají nic, co by každý z nás neznal a všechno je to podáno tak řezavým a upřímným způsobem, že je to jako vychrstnutí studené vody na náš obličej a my se probereme a uvědomíme si, že spoustu podobných věcí sami prožíváme. Ale díkybohu naše životy mají i teplé barvy ne jen tyhle studené odstíny a my si uvědomíme, že až tak v hajzlu nejsme. To si naštěstí uvědomí i všechny postavy, z nichž každá najde ve svém životě důvod proč pokračovat a že nic není tak špatné, jak se zdá.

Svižný a zábavný blockbuster bez velkých scén. U druhého Thorova dobrodružství nejde o scénář, jde o zábavu. Hláškující Tom Hiddleston udělal ze svého filmového bratra Thora svalnatého burana. Natalie si od hraní oddechla a vystačí si s koulením očí na svého krásného boha. Thor...je prostě Thor a Chris Hemsworth se ani nemusí moc snažit. Vlastně všichni herci, včetně Hopkinse si řekli, že tady se od nich hraní moc nečeká a stačí když budou říkat velká slova a vypadat u toho důstojně, krásně, bojovně, a tak dále...Hláškují tady téměř všichni. A to je asi největší klad a záchrana filmu Thor: Temný svět. Zápletka a motivace jsou jen kostra, na kterou se navěší všechny ty blýskavé kostýmy a tentokrát živěji a vypiplaněji vypadající Asgard. Film doporučuji ve chvílích, kdy se chcete prostě bavit bez toho, abyste zůstali ohromeni efektními scénami nebo herci.

Tak nějak by to vypadalo, kdybych se po dvaceti letech sešla se spolužáky ze střední. Trapné tápání, nesmělé úsměvy, vzpomínky, které se omílají pořád dokola a údiv nad tím, jak jsme se změnili, a někteří vůbec. Takhle začalo U konce světa a tím se mi přiblížilo, jak to sice dokázal i Paul, ten ale pokulhával na vtipu a originalitě. U konce světa má skvělou partičku kámošů, z nich jsem nejvděčnější za Martina Freemana, který snad do smrti bude hrát suchary, a jak mu to jde...Gary Simona Pegga je totální debil, který je nesympatický snad od první chvíle a působí, jako odrazující příklad pro všechny ztroskotance, co se zasekli v pubertě. Od Paula je to ale posun vpřed, i když vulgarity nahradila sázka na humor o chlastání. Filmu stále schází úderná vtipnost, kterou dvojice Frost - Pegg nasadili v Příliš rychlém nasazení, a kterou se jim zatím nepodařilo zopakovat. Možná by to chtělo ubrat na efektech, zůstat trochu při zemi a vyšperkovat hlášky. Herci se zřejmě u natáčení náramně bavili, ale bohužel se to na mě tolik nepřeneslo. 65%.

Jsem milovník knižní série, ale abych mohla objektivně hodnotit film, musím odsunout své srovnávání stranou. Stále platí, že Cardova Enderova hra je nezfilmovatelná. Vložit celé politické pozadí, průnik Endera jeho sestry pod pseudonymy do systému a jeho ovlivňování, skrz stoupence, Enderovy vnitřní monology a další, by potřebovalo prostor televizního seriálu se štědrým rozpočtem. Ale mám radost, že zfilmovaný první díl o Enderovi neskončil jako sci-fi hra pro teenagery. Jde poznat, že Hood bere látku vážně a přistupoval k ní s respektem. Výsledkem je potom hutné science fiction s temnou atmosférou a lehkým psychologickým a filosofickým přesahem.

Klasická rodinná podívaná s roztomilými dětmi a pěknou animací. Pro děti fajn. A mně potěšili Mimoni, kteří jsou skvělí, takoví neškodní Critters.

Po kulometné, vtipné a skrz naskrz britské Jednotce příliš rychlého nasazení, přichází nemastný neslaný Paul, jehož humor je založený na obhroublosti mimozemšťana Paula a na tom, že tyhle obhroublosti si osvojil právě mimozemšťan. Rozdíl mezi Paulem a přisprostlým vidláckým amíkem je jen v zelené kůži a poměru velikosti hlavy a těla, jinak by bylo jedno, kdyby si hrdinové do karavanu nastěhovali třeba uprděného lidského požírače hamburgerů. Vtípky se tahají až z paty, a představa, že se budu smát malému zelenému zadku přitisknutému na skle, nebo fanatické věřící, která objevila krásu nadávek, je mimo. Navíc další cameo Sigourney těžící s faktu, že byla sci-fi horror queen (téměř stejnou roli měla v Chatě v horách) se už ohrává. Celý film na mě působí jako velká sázka na jistotu bez špetky originality a jako kdyby se na něm chtěli vybít zastydlí puberťáci z nedělní školy.