tygr!

Neuvěřitelné se stalo skutkem, ale Menzel natočil přinejmenším velmi solidní adaptaci. Bezpochyby minimálně za čtyři hvězdy. Ještě si ten film ale musím nechat uležet..

Dokument je to velmi špatný. Točí se kolem neexistujícího problému (hasiči, myslivci a sokoli mezi sebou evidentně moc velké spory nemají a starosta taky nebude žádný zloduch, když je 19 let ve funkci), Hníková své postavy neuvěřitelně manipuluje, aby ze sebe udělali debily (postaví je někam a nutí je chovat se nepřirozeně, například pána se zálibou v šusťákovkách nechá rozvěsit vietnamské soupravy v obývacím pokoji - je to prostě taková famácká janečkovsko-gogolovská manýra), o opravdových Běšinách se nic nedozvíte (třeba aspoň, jak je ta vesnice velká). Nejsympatičtější postavou byl starosta a vůbec nechápu, proč největší prostor dostal exhibující alkáčský hasič, který byl úplně opojený tím, že se může producírovat před mladou holkou. Kdo by to byl řekl, že se z Hníkové po relativně slušných Ženách pro měny stane taková dryáčnice.

Téhle průměrné romantické komedii musím strhnout hvězdičku, protože si hraje na satiru, kterou rozhodně není.

Nečekal jsem, že Wachovští napíší nový Brazil , ale tohle je už vážně moc! Alan Moore se od filmu distancoval s tím, že jeho komiks byl "přeměněn na alegorii Bushovy éry natočenou lidmi, kteří byli příliš zbabělí na to, aby politickou satiru umístili do jejich vlastní země... Ten film je zmařená, frustrovaná a velmi impotentní americká liberální fantazie o někom s americkými liberálnímí hodnotami bojujícímu proti státu vedenému neokonzervativci - o čemž komiks V jako vendeta nebyl. Byl o fašismu, byl o anarchii, byl o Anglii." Pitomoučká, s absencí stylu natočená slátanina. Přesto je na IMDB v top 250. Tady je něco špatně.

Zabili Kitana, parchanti! Konečně jsem si na Febiu odmazal jeden filmový dloužek. Opravdu skvělá satira.

Včera v kině jsem v tom ještě neměl úplně jasno, ale dneska už vím, že tohle je opravdu Velký film. Dal by se přiřadit k trendu dokumentárního, sociálně-kritického realismu, který v současné kinematografiï zastupují třeba bratři Dardennové. Film režiséra Koreedy podle mne po formální i obsahové stránce výrazně převyšuje Dardennovic Dítě, vítěze festivalu v Cannes. Nobody knows si z Cannes rok předtím odvezl pouze cenu za mužský herecký výkon pro dvanáciletého představitele Akiry (pozn. na okraj: je příznačné, že v době simulaker, digitální manipulace obrazu i zpochybnění reality jako takové vyhrávají na festivalech filmy, které dokáží co nejvěrněji napodobovat tu původní, mediálními obrazy vytlačenou realitu, a stejně tak ceny pronejlepší herce dostávají neherci, kteří nejlépe dokáží přesvědčit diváky a porotu, že vůbec nehrají). Zatímco Dardennové používají nervní ruční kameru často chaoticky snímající pohyb postav, Koreeeda dosáhl neobyčejné působivosti statickými záběry kamery. V interiéru bytu, v němž jsou děti zavřené, vytváří klaustrofobickou atmosféru pomocí detailních záběrů věcí, tváří nebo jiných částí těla. Vyprávění se posouvá právě díky drobným proměnám, kterým podléhají předměty v bytě (voskovky se zmenšují, z prošlých složenek jsou papíry vhodné na kreslení, skvrna od červeného laku na podlaze pomalu mizí). Naopak v exteriérech snímá Koreeda své postavy většinou z dálky a vyvolává tím dojem velkého otevřeného prostoru, a tedy svobody. Scéna, kdy Akira jako dárek k narozeninám vezme nejmladší Yuki po měsících ven v pískajících růžových bačkůrkách, je nesnesitelně dojemná, a to navzdory, a nebo právě pro svou naprostou nesentimentálnost. Zničující emotivní účinek spočívá v naprosté nezúčastněnosti kamery, i smrt jednoho z dětí je znázorněná jen náznakem, věcně, jakoby mimochodem. Koreeda samozřejmě neudělal tu chybu, že by příběh ukončil happyendem, spokojil se jen s náznakem jakési zvrácené katarze. Poslední záběr, který ukazuje skupinku hlavních hrdinů v zastaveném pohybu, připomíná spiritistickou fotografii. Zachycuje duchy, kteří pro okolní svět prostě neexistují.

Skvěle nasnímané, neuvěřitelně autentické a skvěle zahrané, bohužel ale také poněkud chladné a akademicky nevzrušivé drama o boji CBS s McCarthym. Clooneyho facka Bushově administrativě a připosranosti nebo zkorumpovanosti komerčních televizí. Vlastně mi ten film přišel nejdřív takový donkichotsky utopický a naivně angažovaný, ale pak mne napadlo, že když to takhle vidím, že bych se spíš než nad filmem měl zamyslet sám nad sebou...

Takhle ďábelsky namíchaná směs neuměle okopčených citací z jiných filmů a nejprovařenějších patetických klišé se jen tak nevidí. A ta pointa! Au, to bolí.

Prej, pane Tygr, vám se ten Takeshi líbil? No co bys mu na to řek? A ten Kitano, co to je za klauni? Dyk voni tam byli dva, jesimi rozumíš? Sem měl pocit, že si myslel, že se to udělá samo, jesli víš, vo čem mluvim.

Vtipná i depresivní sonda do vývoje vztahů nezadané dívky a homosexuálního páru. Hezoun Kacuhiro je vpodstatě typický Murakamiovský hrdina - snadno navazuje vztahy, lidé si ho snadno zamilují, on je ale neumí odmítat a tím jim ubližuje. Nešťastná Asako se v urputné snaze donutit Kacuhira, aby se stal otcem jejího dítěte, stává katalyzátorem vzniku neobvyklého, ale o to silnějšího a upřímnějšího přátelství. Film má rozvláčnější tempo, podrobně popisuje každodenní banalitu životů hlavních hrdinů. Ale May a Tombacu, vážně se vám líbil o tolik míň než Měkký život?