tygr!

Fotogenické předměstí Tokia, fotogenické interiéry, fotogeničtí hrdinové a prázdnota na duši. Film o tom, že ať jsme jakkoli samostatní, potřebujeme někoho, kdo se o nás postará, když jsme zrovna v prdeli...

Balada jako od Erbena. Má to drobné mouchy, ale já jsem se do Jennifer Connelyové opravdu vcítil :-)

Utrpení. Okázalá forma se bije s banálním obsahem. To není dokument, ale nepřetržitáá inscenace. Není tam ani špetka života, pouze narcistická sebeprezentace. Překvapivé je jen to, že Z.S. je tak ješitný a samolibý (rozchod se Smoljakem) a v podstatě velmi nesympatický člověk.

Toto je naprostá PARÁDA!!!! KRÁSA!!! Naprosto komplexní filmový zážitek, na kterém se rovnocenně podílejí všechny složky filmařského řemesla. Žánrově je to někde mezi duchařským horrorem psychologickým thrillerem a pohádkou. Nádherná kamera mi vnucovala pocit, že takhle nějak by to mohlo vypadat, kdyby se Wong Kar-wai rozhodl natočit remake Shining. A ten scénář. Při sledování mi mozek v hlavě šrotoval jako Karel Kryl v hrobě při vyšehradské mši Daniela Landy. A když režisér na konci blahosklonně prozradí pointu, neměl jsem pocit, že dělá z diváků idioty jak tomu občas u filmů z velkými pointami bývá. I přes všechny narativní a strukturní čachry s formou jde totiž pořád hlavně o archetypální tragický příběh o sexuálním probouzení dívky, lhostejném otci a zlé maceše. A já mám po shlédnutí Bittersweet Life a zklamání z Lady Vengeance nového oblíbeného korejského režiséra :-)

Jasně, tenhle film kanadského kultaře klade před diváka spoustu otázek o identitě člověka a o povaze násilí, ale že by to dělal nějak výjimečným způsobem? Některé scény mají báječně drásavou atmosféru, idylka amerického zapadákova přesně balancuje na hranici mezi kýčem a parodií, ale rozpaky přetrvávají. Cronenberg honí moc zajíců najednou a žádnému z motivů se nevěnuje důsledně. Celkový tvar je schizofrenní jako Viggo Mortensen v hlavní roli. Možná je postmoderna, ale já tomu říkám překombinovanost.

Film svým způsobem tak čistý, naivní a sentimentální jako jeho hrdina, navrátilec z vojny Makdong. Jak poznamenala kamarádka, bylo to trochu jako od Bohdana Slámy... teda kdyby Sláma měl rád gangsterky. Je to kritika neúprosně se rozvíjejícího kapoše, což mi přijde obzváš't pikantní v souvislosti s tím, že režisér je (nebo byl) korejským ministrem kultury. Dobrý debut chlapíka, který natočil skvělé Mentolky a ještě lepší Oázu.

Tak o té function in life nám toho moc neřekli, ale jinak je Survive Style 5+ something completely diferent než cokoli z euroamerické provenience. Dobrým lakmusovým papírkem je angažmá dvorného herce Guye Ritchieho Vinnieho Jonese. Je aspoň vidět, jak vysoko ční tahle totální japonská popina nad bezduchými opusy Madonnina manžela. SS 5+ je především pastvou pro oči (must see pro všechny milovníky úchylného designu a street módy), ale kromě toho spolehlivě rozesměje, rozněžní a dojme. A na konci vám dá křídla.

Když bych měl přemýšlet, jaký film mi Legendy z Dogtownu připomínaly, bylo by to nejspíš Winterbottomovo ohlédnutí za osudy manchesterské hudební scény Nonstop party. Oba filmy ukazují zrod svobodné subkultury a její zánik, když se do věci vloží business. Příběh není nijak geniálně vystavěný, ale o ten tu nejde. Celý film se nese v úchvatné retroatmosféře sedmdesátek. Ty barvy, ta hudba - hlavně ty dekadentní večírky jsou přímo esencí glamrocku. It´s really cool, bro!

Jsou lidé, kteří Sharu za film považují :-))) Fascinující kamera, která si člověka podmaní už úvodním dlouhým záběrem a skoro neviditelná minimalistická režie pokorně slouží emotivnímu příběhu o rodině, která truchlí za mrtvého syna. Vrcholem je katarzní scéna průvodu tančících lidí v rámci folklorní slavnosti. A celý film chce říct jednu věc. Ztratit někoho blízkého je prostě průser a ta ztráta prostě nikdy nezmizí. Ale když se máte o koho opřít (o rodinu, o přátele nebo o sousedy, kteří se s Vámi podílejí na přípravě takové zbytečnosti, jako je nějaká tradiční slavnost), tak se s tou ztrátou dá žít. A jestli režisérka Kawase nekecá a takováhle pospolitost (ve smyslu Tönniesova Gemeinschaft) mezi úzkými slumovými uličkami japonského předměstí - venkova vážně existuje, tak by možná stálo za to poopravit si názor na Japonce jako na stádo sociálně naprosto nekompetentních mimoňů, kteří se jako ovce každý den poslušně pohybují na trase postel - podzemka - kancelář oblíbené korporace a zpět. Ba ne, ani Shara mne názor na Japonce změnit nedonutí. Ale filmu dám plný počet, abych mu zaslouženě trošku zvednul ten nefér rating.

Svěží, inteligentní, nadprůměrná zábava s podivnou pointou a s tak skvělým námětem, že by z něj odvážnější režisér vytvořil radikální pětihvězdičkovou satiru na způsob Trierových Idiotů. I tak je ale tenhle film o tom, že už ani revoluce není, co bývala, dost fajn.